Pro duši.cz

Na sezení ke mně zavítal klient, kterého trápí palčivá bolest na hrudníku. Chvilku si povídáme o problému a jeho současné životní situaci. Po krátké debatě nakonec usuzuji, že na tento problém se podíváme trochu z jiného úhlu než obvykle.

Říkám klientovi, aby si zavřel oči a vnitřním zrakem se podíval na místo v hrudníku, které ho bolí. Klient začíná barvitě líčit, co se v místě palčivé bolesti na hrudníku odehrává.

„Je tam trhlina, skrz kterou prostupuje bílý světlo. Všude kolem je to ale černý – jako když pukne země.“

Vyptávám se klienta, jak tato puklina vznikla a zda ji tam někdo tvoří.

„Udělal jsem si tam tu puklinu sám. Zhruba před třemi dny. Je tam úplně černo a kolem toho místa je to úplně spálený na uhel. Tohle černo tam nosej lidi, který jsou kolem mě. Choděj tam s kyblíkama. Dřív tam nic nebylo. Teď tam přijdou a vysypou tam ty kyblíky. Nejsem schopnej to dát pryč. Něco pevnýho tam vždycky zůstane. “

Je tam někdo, kdo řídí tento proces?

„Ano. Je to můj kolega z práce.“

Z kolika procent to řídí tento kolega, kterému budeme říkat Arnošt?

„Arnošt říká, kam to mají lidi sypat. Lidi choděj a sypou to tam. Arnošt to tam sype ale nejvíc ze všech.“

Vybav si před sebou Arnošta a zeptej se ho, proč ti to tam sype?

„Vidí to jako nejsnadnější možnost jak si ulevit. Má toho dost. I to, co ostatní lidi hází na něj, tak to sype na mě.“

A proč to dělá?

„Sám to nezvládá.“

Ať se Arnošt podívá na to, jaké to bude mít následky.

„Rozejdeme se… Bude psychicky na dně. Je to jakoby plul v lodi úplně opuštěný jeskyní.“

A pomáhá mu to, co ti dělá?

„On není tak silnej, aby něco udělal.“

Zeptej se ho, jak dopadne, když si sám nepomůže.

„Já mu musím pomoct, aby on pak mohl pomoct mně. On potřebuje bejt silnější. Teďka nemá síly, aby mi pomohl.“

Kdy s tím Arnošt začal?

„Před ¾ rokem. Předtím jsem ten hrudník měl v pohodě.“

Proč s tím začal?

„Ucejtil nějakou příležitost. Přišel s kyblíkem a vysypal ho. On ví, kam sypat bordel. Dokázal jsem ho totiž vynášet. Teďka to ale sype do středu a já už to nedokážu dál vynášet. Jsme si blízcí. Ale kašle na to. Je mu to jedno, protože jsem mu nepomohl.“

Kdy si mu nepomohl?

„Před 8 měsíci.“ Co se tam stalo? „Sedím v kanceláři. Někdo přichází a začíná na Arnošta řvát. Já Arnošta ale nepodržím.

Sedím tam a najednou přichází černá osoba. Je to někdo mrtvej, celej černej. Úplný černý mraky se sypajícím se černým pískem. Do kanceláři přichází jako černá koule. Objímá Arnošta a já koukám a nepomáhám mu. Nasává ho do hlavy. Sedím tam a nevím, co mám dělat.“

Co s tím máš společného?

„Vyčítám si to, že jsem mu nepomohl. Nemám odvahu na to, abych vstal a pomohl mu. Vím, že kdybych mu pomohl, tak bych si začal tu hromadu v hrudníku stavět sám.

Teďka cítím velký pálení na hrudníku. Nebyl jsem na to připravenej. Neuměl jsem to. Nevěděl jsem, jak se k tomu postavit. Černá koule je pořád za Arnoštem. Něco tam nefunguje.“

Slíbil si mu něco?

„Jo. Slíbil jsem mu, že když bude nějakej problém, tak se nemá bát, že to vyřeším. Je to můj tým a já za ně budu bojovat. Ten slib mě tíží. To je přesně ono! Chtěl bych ho dodržet. Mám na to, abych ho dodržel, ale je to strašně obtížný.

Na tohle byl ale Arnošt sám a byla to jeho zodpovědnost. Někdo do něj ten černej písek sype a já se cítím provinile, že jsem mu na základě morálních hodnot nepomohl. Jsem přece šéf týmu, skrz kterýho to půjde. Udělal jsem to blbě.

Nasypte to do mě…“

Postupně se klientovi vybavuje celá událost s více souvislostmi.

„Arnoštovi je nepříjemný to, že jsem se oddělil skříní. Nemůžeme si pomáhat. Tou věcí jsem se odříznul a Arnošta se to strašně dotklo.

Máme mezi sebou zlatej provázek. Když jeden nemůže, tak za provázek zatahá a druhej mu pomůže. Natáhli jsme si ho jednou na našem společným chlapským víkendu.

Sedím v kanceláři a ten provázek je skříplej. Kousek je zlatej a od hrany skříně je černej. Předělil jsem ho organizérem.

Arnošt přichází a tahá za provázek. Já to necejtím, protože to je skříplý tou skříní. Jsem v pohodě. Arnošt za provázek pořád tahá a říká: „Nedávám to! Pomoz mi!!“

Vypěstovali jsme si v kanceláři takovou atmosféru… Je to tím, že jsem byl nezkušenej.“ Dodává smutně klient.

„Za Arnoštem pravidelně někdo chodil a řval na něj.

Musíme na to bejt dva. Když bude špagát, tak budeme mít životní energii. Jeden by šel do boje, ale dva už to vyhrajou.

Arnošt si přes ten špagát ode mě dobíjí energii. Je to jako čerpadlo, které se dobíjí ze vzduchu. Je to jenom pracovní napojení a funguje v rámci naší kanceláře. Postupně jsme si to lano vypracovali a prostě ho zesilujeme. Jednou to bylo silný lano, ale já jsem si řekl, že jsem něco víc něž on a nevědomky jsem se přehradil tou skříní.“

Co říká Arnošt na to, že se už teďka takhle nechováš?

„Hodně se mu ulevilo na srdci. Mně se taky trošičku ulevilo.“

Klient i Arnošt si událost prochází vícekrát. V dalších průchodech opadávají nepříjemné pocity a vysvětluje se nejedno nedorozumění.

„Do kanceláře někdo přichází a začíná na Arnošta řvát. Skříň, co nás odděluje, se najednou roztáhla přes celou místnost a přehradila nás. Je to tím, že to prostě nechci řešit. Nemám na to sílu.

Arnošt postupně zjišťuje, že se musí taky trochu bránit sám a začíná to mít na háku. Před Arnoštem se objevuje bílej štít a odráží to, co na něj řve ten nově příchozí. Už netahá za naše společné lano a zvládá to sám. Ví, že udělal nějakou pracovní chybu, ale nebere si to osobně.

Mrknu na něj. Klídek. Akorát mě štve, že my chyby neděláme, že bychom měli bejt nejlepší.

Nemusím za všechny věci mít zodpovědnost a taky to po nich nemusím přebírat. Cítím se víc v klidu. I Arnošt je v klidu a cítí se líp. Zvládl to sám! Cítím se bezstarostně.

Začnu teďka řešit to, že na všechno nestačíme. To, že se stane chyba je normální. Je super, že to vyřešíme.

Cítím úlevu na hrudníku. Spadl ze mě kámen. Jsme dobrý, ale to, co po nás ostatní chtějí není možný. Nejde to zvládat. Už to nedáme. Potřebujeme novýho člověka.“

Co na to říká Arnošt?

„Jojo… konečně ti to došlo!“

Můžete si s Arnoštem odpustit?

„Jo. Hotovo. Šli bychom na pivko. Přišli jsme na to, kde je problém.

Už nemáme provaz. Už ho nepotřebujeme. Arnošt to zvládá. Jsem v klidu a vím, že si ty věci nemám brát. Ostatní to zvládnou vyřešit.

Jsem v pohodě. Mám cíl a vím, co dělat.

Cítím se líp. Vím jak dál a taky vím co udělat, aby se zlepšila nálada v kanceláři. Nemám bejt řešitel problémů, ale učit jiný, jak mají ty problémy řešit.“

Klientovi se ulevuje, problém zdá se býti z části vyřešen.

Ale v tu ránu se sezení zničehonic mění!

„Uuuuf!!! Kolem mě lítá černej přízrak. Ááá! Říká mi, že je můj strach. Lítá kolem mě, rozpíná se a pořád mi opakuje, že je můj strach! Bydlí u mě v hrudníku. Je fakt strašidelnej! Celej fousatej a zarostlej!“

Jedná se o někoho živého nebo mrtvého?

„Je mrtvej. Asi šest let.“

Proč u tebe je?

„Protože jsem pro něj byl nějakej snadnej cíl.“

A proč si tě vybral?

„Protože mě někde potkal. Někde se naše osudy spojily. Jsem jeho následovník a on občas přilítne.

Je u mě, protože se živí. Jako by jedl tu černou věc z mého hrudníku!“

Pořád mi zlověstným hlasem říká, že je můj strach. Je to fakt děsivý!“ Klient se mračí a ošívá se.

„Lítá kolem mě a opakuje mi, že je můj strach. Chce mě vyděsit! Má pocit, že se málo bojím.“

Poslal ho někdo?

„Poslal ho můj hlavní šéf ve firmě, kterej mu občas říká, aby ke mně přiletěl blíž.“

Kdy naposledy měl svoje tělo?

„Osm let dozadu. Vidím louku a lesy. Jde po louce kousek od mojí chaty a najednou dostane infarkt. Vnímá prudkou bolest v srdci.

Složí ho to! Cítí bolest na srdci. Spadl k zemi a kouká na nebe. Říká, že nechce umřít a strašně se bojí, že umře. Cítí, jak ho opouští síly a jeho srdce už jenom pomalu tluče. Dýchá strašně mělce a srdce přestává bít. Umírá a zůstává na tom místě.

Pak se začíná strašně bát, tak tam začíná poletovat. Bojí se a říká, že ten strach bude rozdávat. Říká si, že se stane strachem někoho jinýho. Chce, aby trpěl někdo další, tak tu bolest ze smrti sdílí.“

Postupně si duše zesnulého muže uvědomuje více detailů.

„Je konec. Už se to blíží a najednou je mrtvý. Říká, že by šel rád za ženou a vydává se k nedalekému domu, kde jeho žena bydlela.“

Najednou duše muže, který roznášel strach, zjišťuje, že i jeho žena již před několika lety zemřela. Nevěděl to. Také pomalu opadává jeho strach ze smrti. Již nemá touhu strašit ostatní a klient mi sděluje, že duše zemřelého pána už není tak černá jako na začátku sezení.

Ptám se klienta, zda si mohou vzájemně odpustit?

„Je strašně rád, že jsme mu vysvětlili, jak to funguje. Odpustili jsme si a plácli si rukama.“

Pro duši zemřelého pána si přichází jeho anděl strážný a já se vyptávám, zda je ještě něco, co pro něj můžeme udělat?

„Dal by si lahváček.

Společně s andělem odchází do nebe. Právě si dal pivo a je mu skvěle.

Je v nebi. Potkal svoji ženu a jsou spolu.

Jeho anděl strážný si odfoukl.“

Vyptávám se klienta, jak se celkově po sezení cítí?

„Dobře. Čistě – jako kdyby ta hromada z hrudníku odešla.“

Jak vypadá hrudník?

„Hrudník se postupně zasejpá. Není tam kráter, ale jenom díra, která se bude 5 dní zasejpat. Hrudník mě nebolí a cítím ho lehčí.

Taky se cítím uvědoměle.“ Dodává klient na konci sezení.

S půlročním odstupem se vyptávám klienta, jak se celkově cítí a jak to vypadá s jeho palčivou bolestí na hrudníku.

Sděluje mi, že je pryč. Dále mu to pomohlo se vztahem s Arnoštem a taky s rozhodnutím, že má najít nového kolegu do svého pracovního týmu. Celkově se cítí dobře a bolest hrudníku úplně ustoupila.