Já chci svoji maminku!
Kamarádku trápí velmi silný pocit ztráty maminky. Není jí jasné, odkud tento nepříjemný pocit pramení, a proto se pouštíme do regresní terapie.
„Je to takový pocit malého dítěte, že nikoho nemá.“ Sděluje mi kamarádka.
Kdy tě tento pocit trápil?
„Je mi ani ne půl roku a mám úplavici. Máma nadává, že za to může děda. Přitáhl to! Byl někde na statku, kde byla úplavice. Nejradši bych je zastavila, aby se nehádali. Když se máma vzteká, tak mi to hrozně vadí. Jsem z toho rozhozená. Když se takhle vzteká, tak vyskakuju z těla a utíkám někam pryč, abych u ní nemusela být.
Je mi zle. Špatně se mi dýchá. Bolí mě bříško. Mám strašný strach, že v sobě nic neudržím a zase umřu. Strašně bych chtěla, aby ve mně jídlo zůstalo. Ležím v postýlce, jsem malá a řvu. Bolí mě bříško. Nic kolem sebe nevnímám, jen ten strach. Cítím ho všude po těle, jsem paralyzovaná. Nechci vůbec nic.
Naši mě vezou do nemocnice. Je mi špatně. Dost často spím a nevím, co se kolem děje.
Máma mě dává sestřičce. Já nechci. Chci, aby byla se mnou! Strachy se mi svírá hrdlo. Mám pocit, že se to opakuje. Zase! Znám ten pocit a i tuhle bolest. Chci, aby byla máma se mnou. Ať mě nedává pryč!
Drží mě tam. Píchají mi injekci. Jsem malátná. Mám stažené hrdlo a špatně se mi dýchá. Usínám. Je noc a budím se. Vůbec nevím, kde jsem. Všude kolem je tma. Chtěla bych rodiče – mámu… Nebo aspoň táta kdyby tu byl… Nebo babička… Brečím a mám strach. Nevím, co se se mnou děje. Jsem malátná a usínám.
Probouzím se a už je to lepší. Je tam světlo, čisto a zvláštně to tam voní. Cítím se klidněji.
Na pokoji je nás víc. Chodí k nám sestřičky a přebalují nás. Jedna ze sestřiček mě přebaluje, povídá si se mnou a hladí mě. To se mi líbí! Uklidňuje mě to.
Necítím, že by mě bolelo bříško. Jsem ale unavená a otupělá. Asi mi dali nějaký léky.
Blesklo mi hlavou, že jsem moc ráda, že je tam teplo, čisto a bílo.
Někdo přichází a baví se. Asi vizita. Jsem strašně unavená, ospalá a malátná. Doktor se ptá: „Co máme za přírůstek?“ Bolí mě bříško, protože mi ho promačkává. To se mi nelíbí! Doktor pokračuje dál. Sestřička mě zabalí a dá mi injekci. Nebo jestli mám kapačku? Mám pocit, že jsem přikurtovaná.
Jsem tam nějakou dobu. Jsou na mě hodní a jsem v klidu. Starají se o mě, piju z flašky. Cítím světlo v hlavě. Vůbec nepřemýšlím o své rodině.
Pak si pro mě přijedou rodiče a vezou mě domů. Nejdřív ale nechci jít k mámě. Bojím se k ní jít. Pak si ale vzpomenu na tátu a babičku. To je lepší. Už jsem ráda, že jsem u mámy.
Plete se mi do toho minulý život z roku 1942.
Strašně to tam smrdí! Jsme nějací nemocní, nejvíc já.
Svíjím se na posteli, bolí mě břicho. Někdo u mě sedí a snaží se mě utišit. Hladí mě nějaká paní. Má na sobě pruhovaný hábit a na hlavě šátek. Je hodná. Já jsem ale apatická. Krmí mě nějakou divnou polévkou a říká mi, že musím jíst.
Jsou tam ještě další děti, občas si s nimi hraju.
Někdo nám hraje divadlo. Udělali si z hadříků loutky na prsty. Hrají nějakou pohádku, chtějí nás obveselit. Smějeme se a na chvíli je nám hezky. Bolí mě bříško, ale jak se chvíli směju, tak je to lepší.
Mám stažený hrudník a pořád vnímám pocit, jako kdybych nedodýchávala. V hrudníku cítím strašný smutek. Jako kdyby mě něco svíralo. Uvědomuju si, že už vůbec nikoho nemám. Nemám mámu. To mi strašně chybí. Ona mě měla ráda.“ Kamarádka se dala do pláče.
„Vzpomněla jsem si, jak mi s ní bylo krásně, když jsme byly doma. Je mi strašně smutno. Chtěla bych být s ní. Vůbec se mi nechce žít. Když si uvědomím, co se stalo, tak se mi nechce vůbec nic.“ Kamarádka si postupně vybavuje celou událost z minulého života.
„Jsou mi asi 3 roky a žiju s rodiči v chalupě u lesa za vesnicí na samotě. Je to tam tak krásný. Jen si na to vzpomenu, tak se mi chce brečet!
Jsem malá a přijde mi, že je všechno daleko. S mámou jsme doma a táta je v lese. Někdy za námi chodí, ale málo. Navštěvuje nás jenom večer, musí se schovávat. Táta má tmavý vlasy a já jsem mu podobná. Maminka je úplně jiná než já, má světlé vlasy a je krásná. Já ji mám tak strašně ráda.“ Kamarádka pláče. „Jako bych věděla, co se má stát…
Jsem s mámou v kuchyni a najednou slyšíme střelbu z lesa. Maminka je celá vyděšená. Takhle maminku neznám! Jsem vykulená z toho, že se bojí. Je to blízko v lese. Několikrát se střílí. Dokonce slyším i štěkání psů.
Němci dělají zátah na vesnici, která je kousek od nás. V lese je schováno víc lidí. Všechny je postříleli.
Maminka má strach. K naší chalupě přijíždí motorka. Tisknu se mamince k sukni. Na dvoře někdo křičí. Vtrhnou k nám 2 němečtí vojáci. Křičí na maminku, fackují ji. Schovávám se pod stůl. Nevšimli si mě, byla jsem za máminou sukní.
Maminku znásilňují.
Podříznou ji.
Jsou tam zatím jenom dva. Mají strach z toho, že ji podřízli. Udělali něco, za co by to od velitele schytali. Proč mě nezaříznou taky?
Celou dobu jsem schovaná pod stolem, na kterém maminku znásilňovali a zabili.
Vojáci dokonce koukají na plotnu pod poklice.
Prohledávají dům a najdou mě pod stolem. Vyvádějí mě ven, nakládají do sajdkáry a odváží pryč. Vidím, jak se muži hemží na dvoře a prohledávají celý dům a stodolu. Někdo křičí, že tam už nikdo není a vezou mě pryč. Náš barák zapalují.
Vezou mě někam na náves, kde je nákladní auto. Strkají mě na korbu. Jsou tam děti a ženský.
Jedu s nimi na korbě náklaďáku a odvážejí nás. Je nás hodně.
Odvezli nás do sklepení. V podzemí nás drží nějakou dobu. Pak míříme na vlak. Vezou nás vlakem a jsme namačkaní. Je nás tam hodně. Pod námi je poházená sláma. Všude je cítit moč. Není tam záchod, tak se chodí do kouta.
Je mi smutno. Bojím se. Jsem v šoku z toho, co se stalo.
Nevím, co se děje a co bude dál? Je mi strašně smutno.
Špatně se mi dýchá, mám stažený hrudník. Mám strašný strach! Nevím, co bude dál. Pořád mi jde hlavou, že chci být s maminkou. Já chci svoji maminku!
Svědí mě oči ze štiplavého smradu ve vlaku. Štípou mě z toho očička… Už vím, co ty oči, nechci to vidět! Nechci vůbec vidět to, co se se mnou děje.
Vlak zastavuje. Slyším skřípání, jak vagón brzdí. Všude jsou vojáci s puškami. Vyhánějí nás z vlaku, ať vystupujeme. Vzniká mačkanice.
Někdo mě sundává z vagonu, je to nějaká paní. Snaží se mi pomáhat. Já jsem ale strašně smutná. Nechce se mi vůbec nic, tečou mi slzy po tvářích a strašně se bojím. Je mi smutno…
Přijde mi hrozně divný, proč mě taky nezabili? Chci být s maminkou. Nic se mi nechce, nic mě nezajímá a nic nemá cenu. Nechápu, jak jí mohli ublížit?! Byla tak krásná. Mně tak strašně chybí!
Jsme na seřadišti a rozdělují nás. Děti dávají zvlášť. Je mi úplně jedno, co se mnou bude. Vůbec nemám touhu žít. Chci být s mámou. Jsem malá 3,5letá holka.
Malé děti dávají do jednoho baráku. Už tam jsou nějaké děti i ženské, co se o děti starají. Jsou to ale taky vězenkyně. Některé děti jsou větší a některé menší. Mám pocit, že tam jsou děti tak od věku jednoho roku.
Jsou tam patrový postele, tři nad sebou. Je nás strašně moc, jsme nahečmaní.
Paní, která mi pomáhala z vlaku, ukazuje na pryčnu, kde budu spinkat. Je mi smutno.“ Kamarádka se dala do pláče.
„Když tam brečím, tak mě chlácholí. Přinesla mi panenku, ale je úplně jiná než ta, kterou jsem měla doma. Je umotaná z hadříků. Je mi strašně smutno. Chybí mi máma.“ Kamarádka usedavě pláče.
„Nechápu, jak si tam někdo může hrát a smát se.
Dostáváme takový divný polívky a kousek chleba. Vzpomínám si, jak to u nás doma v kuchyni vonělo a je mi zase tak smutno.
Většinu dní, co tam žiju, se myšlenkami vracím do naší chalupy. Je mi tak strašně smutno!
Nechce se mi vůbec nic. Nechce se mi jíst, nechce se mi chodit, nechce se mi nic. Jen cítím strašnou bolest a smutek. Jsem hrozně apatická. Mám pocit, že nic nemá smysl a nechce se mi žít. Chvílemi se probírám z apatie a hraju si s dětmi. Celou dobu mám panenku a myslím na maminku.“ Pláče.
„Mám žízeň, horkost a suchý rozpraskaný rty. Bolí mě břicho, mám průjem. Už v sobě skoro nic neudržím. Jsem unavená, malátná. Mám tupou hlavu, cítím křeče do břicha a svíjím se na pryčně.
Chtěla bych být s mámou. Vím, že s ní nemůžu být a jsem strašně apatická. Nic nemá cenu, smysl…Nechce se mně nic.
Nechce se mi ani pořádně jíst. Mám stažený hrudník a špatně se mi dýchá. Pořád mě svírá bolest ze ztráty maminky. Necítím pořádně nic jiného než žal.
Po čase se trochu rozkoukávám. Už se občas bavím s dětmi, ale moc ne. Občas si s nimi i hraju.
Pak mě začíná bolet bříško víc. Mám ho prázdné, nechce se mi jíst. Krmí mě. Jsem na posteli, zesláblá. Mám strašnou žízeň. Vzpomněla jsem si na to, jak mi maminka dělala bylinkový čaj.“ Kamarádka se dala do pláče.
„Je mi hodně smutno. Ten smutek je tak strašně silný, že přehlušuje všechno ostatní. Skoro pořád tam brečím. Brečím a nic nechci.
Posledních 14 dní, co tam jsem, tak mě hodně bolí břicho. Neudržím v sobě žádný jídlo. Jsem unavená a vysílená. Mám pořád žízeň. Říkám si, kdybych tak mohla dostat nějaké bylinky.. Bylinkový čaj. Nic takového tam ale není. Je tam jen taková smradlavá voda a divná polévka.
Hodně spím. Bolí mě konečník, mám strašné průjmy. Už mám celý zadek odřený. Mám hubené ruce. Bolí mě hlava, mám tupý krk a jsem unavená.
Bolesti břicha se stupňují. Kroutím se na posteli, mám křeče do břicha.
Přemýšlím, jestli ještě žiju nebo už ne? Ještě chvíli jo.
Přijde mi, jako kdybych chvílemi upadala do bezvědomí.
Mám žízeň a cítím tlak na hlavě. Sedí u mě paní a hladí mě. Snaží se mi pomoci, ale nemá jak. Mám pocit, že už mi není pomoci, protože se mi nechce žít. Vnímám pocit úplné rezignace. Umírám…
Umírám v polospánku. Nevím, co dál. Chtěla bych za mámou. Jsou tam nějaké duše okolo, které se mi smějí a říkají mi, že se za mámou stejně nedostanu, protože jsem uvězněná a musím tam zůstat s nimi. Tak tam s nimi zůstávám a jako duše se vznáším nad táborem.
Koukáme na tábor, co se tam děje. Je nás hodně. Ostatní duše také mají pocit, že nic nemá cenu. Ještě vidím, jak prchají Němci a přijíždějí náklaďáky s červeným křížem. To se mi moc ulevuje, protože je tábor osvobozený. Přijíždí pomoct nemocným vězňům, kteří nejsou schopni se o sebe postarat nebo odejít.
Najednou kolem není tak šedivo a mlhavo. Bylo nás strašně moc. Mám pocit, že i když tábor ještě fungoval a my jsme tam byly jako duše, tak jsem v dálce zahlédla světlo, ale nikdy jsem se k němu nedostala. Jako kdybych čekala na to, jak to s tím táborem dopadne. Čekala jsem na tu paní, která mi dala panenku. Byla jediná kromě mojí mámy, kterou jsem měla ráda.“ Kamarádka pláče.
„Ona se o mě celou dobu starala. Čekala jsem, jestli taky umře a ona neumřela, zůstala žít.
Přes svou bolest jsem si až pozdě uvědomila, že jsem mohla žít taky. Možná jeden z důvodů, proč jsem nad táborem jako duše tak dlouho čekala.
Kolem je více světla a vidím záři. Odcházím s andělem do světla. Je mi hezky. Chlácholí mě. Bere mě za ruku a říká: „Tak už pojď, už tady na tebe čekám.“ Hledám mámu, chtěla bych být s ní. Dál vnímám jenom světlo, nic dalšího. Cítím světlo a uklidnění.
Ve světle se uklidňuji úplně. Říkají mi tam, že člověk by se sám neměl rozhodovat, jestli chce nebo nechce žít. Člověk by se měl vždycky snažit žít, i když to takhle bolí. Stejně si to bude muset odžít, stejně před ničím neutečeme.
Není to tak, že by mě někdo huboval nebo nadával, ale je to laskavé sdělení.
Silně si uvědomuji, že jsem se rozhodla už jako malé dítě, že nebudu žít. Vlastně jsem měla šanci a naději. Kdybych to přežila, tak bych mohla být s někým, kdo mě měl rád. Ta paní, co se o mně starala, by byla ochotná si mě vzít za vlastní.“
Kamarádka si událost prochází opakovaně pořád dokola, dokud všechny nepříjemné fyzické i psychické vjemy neodezní.
Po sezení se kamarádka mi kamarádka říká: „Cítím se uvolněně, krásně. Necítím ani únavu. Přijde mi jako by se mě to netýkalo.“