Loading…

Musím na to zapomenout a už na to nikdy nemyslet!

Na sezení regresní terapie za mnou dorazila milá slečna. Co byste chtěla řešit?

„Trápí mě moje osoba. Myslím si, že nejsem vyrovnaná. Občas jsem sama na sebe naštvaná, jak se dokážu chovat k lidem, které mám ráda a nejde mi to ovládat. Trápí mě, že dokážu být hodně zlá, ale taky citlivá. Hodně věcí mě pak mrzí a trápí. Doufám, že když zlepším sama sebe, tak to pomůže. Druhý lidi nezměním, ale můžu změnit sama sebe.

Nevím, jestli to mám spojovat s premenstruačním syndromem. Mám totiž pocity přecitlivělosti. Nevím, zda je to menstruací nebo taková prostě jsem. Když jsem byla malá, tak jsem se nafukovala a nechtěla jsem se s nikým bavit.

Třeba se stane, že mě naštve maličkost, např. jak se přítel zachová v nějaké situaci. Naštve mě to a pak o tom přemýšlím. Říkám si: „Neřeš to.“ Ale naštvu se a pak jsem nazlobená sama na sebe, že se neumím ovládat. Nedokážu mu říct, že mě to naštvalo. Jsem pak naštvaná, zlá a odsekávám.

Nejvíc mě to trápí s partnerem, se kterým jsem 90 % času. S ostatními mi to tak nepřijde. Když jsem třeba s lidmi v práci, tak takhle nevyvádím. Pomůže mi, když od toho člověka odejdu a uklidním se. V hlavě se mi to srovná a přepne. Stačí 5 – 10 minut a najednou je to v pohodě.

Ráda bych to pojmenovala jako premenstruační syndrom, ale furt přemýšlím do minulosti. Nějaký to naštvání jsem měla, když jsem byla malá.

Jsem přecitlivělá, ale občas je to jeden den v měsíci.“

PREMENSTRUAČNÍ SYNDROM

Kdy naposledy jste se potýkala s premenstruačním syndromem?

„Týden dozadu. Přítel šel na schůzku s jinou holkou. Je mi to nepříjemný. Něco se může stát. Nevím, jak to dopadne. Jsem z toho nervózní a celá sevřená. Sedím s přítelem v tramvaji a on vystupuje u Národního divadla. Rozloučíme se a já se cítím pořád sevřeně. Potkává se s tou holkou a já jdu do práce.

V práci se na to snažím nemyslet. Někdy si ale stejně vzpomenu a vnímám nepříjemné pocity. Občas sevřenost necítím, protože se víc ponořím do práce.

S přítelem jsem domluvená, že pak půjdeme na oběd. Čekám na něj a jsem nervózní z toho, jak to dopadlo. Vnímám sevření a naštvání, protože přichází pozdě a taky proto, že byl s tou holkou. Naštvanost cítím v hlavě, v mozku. Musím se soustředit, protože mám v hlavě tlak. Je to nepříjemný a já jsem taky nepříjemná. Není to vůbec odlehčený. Jdeme ven z restaurace, loučíme se a já pokračuji směrem do práce.

Jdu do práce a jsem naštvaná. Byli spolu! Je mi to nepříjemný. Nechápu, proč jsem tak naštvaná, když jsem je k tomu, aby se sešli, donutila. Začínám být naštvaná sama na sebe., cítím ji všude, hlavně vnímám pnutí a tlak v rukách. Nedokážu to ovládnout. Nedokážu se uvolnit a upustit. Jsem napjatá.

Špatně se soustředím, protože myslím jenom na to, jak jsem naštvaná, když bych neměla být naštvaná. Je mi to nepříjemný. Nevím, co se stane. Mám strach o přítele, abych ho neztratila.“ Klientka se dala do pláče.

„Mám ho moc ráda a nechci o něj přijít. Sedím u počítače v práci a snažím se z toho vydýchat. Chci mu napsat, že je to v pohodě. Naštvání odeznívá. Snažím se to vypustit.“

Pátráme dál v minulosti, odkud pramení klientky nepříjemné pocity spojené s premenstruačním syndromem.

„Mám to spojený s tátou, když mě vyhodil z domu.“ Vybavuje si klientka starší událost. „Ve 14 letech jsem k němu přijela a myslela jsem si, že tátu, babičku i dědu překvapím. Táta na mě ale začíná křičet, že nejsem dost velká na to, abych jela sama vlakem! Vůbec nebere v potaz to, že mě na vlak vyprovodila mamka. Taky jsem si přisedla k paní, která by mi poradila, kdybych měla ve vlaku nějaký problém. Věděla jsem, že to bude v pohodě.

Táta na mě křičí, že nejsem dost velká na to, co si představuju. Je to divný. Zvládla jsem to, ale po těle mám smíšený pocity. Vnímám sevření a trochu se klepu. Babička i děda stojí opodál a sledují, jak na mě taťka křičí. Nikdo jiný mi nic neřekne. Je to nepříjemný. Takhle jsem si to nepředstavovala… Bojím se ho.

Stojíme tam a táta na mě pořád křičí. Vysvětluje mi, co musím a co smím. Bojím se ho, jsem celá sevřená a přikrčená. Nemám mu co říct, nemám se jak bránit. Bojím se ho, protože je velkej. Strach cítím po celém těle. Stojím tam strašně dlouho a on na mě křičí. Je povýšenej a poučuje mě. Připadá mi jako blázen nebo tak něco. Přeskočilo mu?!

Řekne mi, abych odjela a nemusím se vracet, jestli se chci chovat tak, jak se chovám!

Volám mamce, aby pro mě přijela. Říkám jí, co se stalo a jede pro mě. Nevím, co mám mezitím dělat, protože přijede za dlouhou dobu. Čekám na ni sama a bojím se.

Mamka přijede a taťka řve i na ni. Babička křičí, ať je ticho, že ho uslyší i sousedi. Nelíbí se mi, jak taťka křičí na mamku. Mamka ani já jsme to nemyslely zle. Bojím se. Nemám ráda, když křičí. Stojíme venku, jsme rozhádaný. S mamkou odcházíme na vlak.

Mrzí mě, že ukončujeme vztahy takovým způsobem. Taky mě mrzí, že je táta tak zlej a nikdo jiný nic neřekne. Nikdo se nás nezastane.“

Klientce se vybavuje další starší událost.

„ Je mi 8 měsíců a ležím v postýlce. Naklání se ke mně táta. Trošku se ho bojím. Po těle cítím strach, že ho vidím. Nelíbí se mi, jak se sklání a vypadá zle. Je velkej a to je mi nepříjemný. Potom odchází.

Jsem sama a odstrčená v postýlce u zdi.“

 

Klientka si postupně vybavuje událost z dávnější minulosti, konkrétně ze 16. století.

„Mám úplně prázdno. Vůbec žádný myšlenky. Asi jsem si řekla, že to nějak vytěsním, abych na to zapomněla.“

„Jak jste to vytěsnila?“ Ptám se klientky. 

„Myšlenkou: musím na to zapomenout a už na to nikdy nemyslet.“

Skrz uvědomění této myšlenky se pomalu dostáváme k tomu, co se v 16. století stalo.

„Nic se mi nevybavuje, ale chce se mi brečet. Musím na to zapomenout a už na to nikdy nemyslet!“ Klientka se dala do velkého pláče. „Napadlo mě znásilnění.“

„Ležím na zemi a někdo mě znásilnil. Nevím jak a utekl. Musím na to zapomenout a nikdy na to nemyslet! Stalo se to někde v přírodě.“ Klientka usedavě pláče.

„Jsem v přírodě, vidím palouk a les. Je hezky. Jsem asi třicetiletá žena. Vydávám se do lesa a sbírám různé věci do košíku. Je mi dobře. Jen tak se tam procházím.

Najednou ke mně přichází muž, chytne mě a prudce odhodí na zem. Je mi nepříjemné to, jak se mnou zachází. Hodil mě na zem. Dopadla jsem na záda a zadek. Bolí to! Mám naraženou kostrč.

Jsem překvapená a čekám, co se stane. Zároveň si ale přeju, aby se to nestalo.

Ležím na zemi a ten muž mě začíná znásilňovat. Je mi to nepříjemný.“ Klientka pláče.

„Ležím tam úplně bezmocná. Drží mě za ruce. Znásilňuje mě a bolí to. Nechci to mít s tímhle chlapem! Bolí mě vagína. Je mi nepříjemně i z toho, jak mě drží. Je to nechutný! Nemůžu se bránit, on je silnější. Mám strach a bolí mě to. Nikdo tam není a nemůžu ani volat o pomoc. Snažím se přitom na nic nemyslet a nic necítit. Ležím na zádech a koukám na něj. Zavírám oči. Nechci na něj koukat! Nechci s ním sex! Nechci, aby to byl on! Nechci, aby mě takhle znásilňoval! Ale je silnější, nemůžu se bránit. Nejsem dost silná. Po chvilce se bránit přestanu, nemám už sílu.

Nechtěla jsem, aby se mi něco takovýho stalo. Je to špatný. Udělá se do mě a odběhne pryč. Vůbec nevím, kdo to byl. Utekl. Možná, že ho znám z města. Asi si mě vytipoval. Ví, že tam na bylinky chodím.

Je mi špatně. Bolí mě celý tělo. Nezvracím, ale je mi hodně špatně. Nevím, co mám dělat a jak to řešit. Je mi z toho smutno.“

„Pramení odsud vaše dnešní nepříjemné pocity před menstruací?“ Doptávám se klientky, aby si uvědomila spojení minulosti se současností. 

„Proto jsem tak bezmocná, nemám argumenty a neumím bojovat – fyzicky, psychicky ani verbálně.“

Jak událost pokračuje?

„Chci na to zapomenout a vytěsnit to. Skasám si sukni a sbírám se. Cítím bolest břicha.

Jdu zpátky do města. Jsem taková bez emocí, bez duše. Nic s tím neudělám. Musím pokračovat v životě dál. Není nic jinýho, co bych proti tomu mohla dělat.

Bolí mě, jak mě znásilnil. Taky po těle vnímám sevření, ale nejde s tím nic dělat. Jsem sevřená z toho, co se stalo. Bylo to celý nepříjemný…  Jeho vniknutí do mě. Vnímám bezmoc, že s tím nic neudělám. Přijdu si slabá. Nebyla jsem schopná tomu zabránit.

Přemýšlím nad tím, co se stalo. Umývám se a chci na to zapomenout. Chci všechno vymýt pryč. Celá ta situace, jak tam stojím a myju se,  je mi nepříjemná. Není mi dobře. Myslím na to, že už s tím nic neudělám. Stalo se to a budu na to muset zapomenout. Když na to budu myslet, tak mi bude špatně.“

„Jak dlouho jste si říkala, že na to musíte zapomenout?“ Doptávám se.

„Každý den. Pak jsem byla taková bez emocí.

Cítím se fyzicky nepříjemně, pořád vnímám, jak mě držel. Už s tím ale nic neudělám. Musím se vrátit do života, stejně už to nezměním. Beru to jako událost, co se stala a začínám dělat věci jako jindy.

Teď si vybavuji, jak se se mnou jeden kluk vyspal v současnosti. Když si to vybavím, tak je mi špatně. Nechci, abych se cítila špatně. Tak se na to snažím nemyslet. Prolíná se mi to do současnosti.“

Je ten kluk ze současného života muž, který vás v tomto minulém životě znásilnil?

„Je to možný.“

„Co děláte zbytek života v 16. století?“ Vracíme se zpátky k události v minulosti.

„Pokračuju v životě. Jsem hospodyně a kořenářka. Uklízím dům a také bylinky. Dělám jakoby se to nestalo. Pracuji.

O týden později událost, která se stala, už tolik nevnímám. I o měsíc později pracuji dál pořád stejně jako každý jiný den. Snažím se na to nemyslet a dělat různé věci, abych nad tím nepřemýšlela. Dělám všechno jako vždycky a zjistím, že jsem těhotná. To dítě mi bude navěky připomínat to, co se stalo! Snažím se na to nemyslet, ale nejde to vytěsnit.

Je to špatný. Je to nechtěný dítě. Mám smíšené pocity. Na jednu stranu ho mít nechci, ale na druhou ho chci. Jsem těhotná. Nechci být těhotná. Dělám věci furt dokola, ale často myslím na dítě ze znásilnění.

Jsem těhotná a 9 měsíců chodím s břichem. Hlavou se mi honí myšlenky, že to dítě asi nechci, ale na druhou stranu ho nedám pryč. Budu ho muset mít ráda a vychovat ho. Ale nevím, co se mi narodí. Není mi dobře, nechtěla jsem být těhotná. Mám dítě, ale nemám k němu dobrý city, nejsem k němu zlá, ale nemám k němu emoce.“

Jaký byl porod?

„Běžný. Není to složitý porod. Ležím na zádech a rodím. Celý porod mě bolí břicho a taky mě bolí to, jak se dítě dere ven. Všechno mě tam bolí. Taky mi vadí, že se mě zase někdo dotýká. Je to jako by mě znovu znásilňovali.“

Jak ta událost pokračuje?

„Porodila jsem zdravý dítě. To jsem ráda! Cítím radost v srdci. Mám dítě v náručí, asi jsem porodila někde doma. Držím dítě a jsem ráda, že ho mám. Zároveň mi ale bude připomínat tu událost…

Jsem sama a asi si k sobě už nikdy nikoho nenajdu. Takže budu sama a smutná.

Vychovávám dítě, je to kluk. Postupně roste a běhá po vesnici. Krmím ho a trošku se o něj starám. Jsem na něj sama. Pak vyroste a odejde z domu. Zůstávám sama, jsem vždycky sama.

Sbírám bylinky. Jsem osamělá babka kořenářka.

Je mi fajn, asi jsem to zase všechno vytěsnila. Snažím se na to nemyslet – na dítě, znásilnění a ten život, který jsem kvůli tomu měla. Pomáhám ostatním lidem.“

Klientka událost prochází opakovaně a nepříjemné pocity ustupují: „Nevnímám, jak mě ten muž znásilňuje. Přijímám fakt, že se to takhle stalo a takhle to je. Přijímám i to, že jsem těhotná a dokonce se těším. Beru to tak, jak to je. Porod není nepříjemný a  dokonce mám z dítěte radost. Máme se rádi a je nám fajn.

Občas léčím i chlapy a nevadí mi to. Mluvím a jednám s nimi. Je mi dobře a už mi nic nevadí. Syn odešel a občas se vrátí na návštěvu. Nevadí mi to. Sbírám bylinky a léčím nemocné. Jsem ráda, že pomáhám lidem, cítím se dobře. Cítím po celém těle, v srdci i v břiše, radost.

Přijala jsem to. Necítím nic špatného.“

 

Po sezení se klientka cítí dobře a uvolněně. „Nejsem sevřená, mám vyčištěnou hlavu.“ Sděluje mi a ukončujeme sezení regresní terapie.

Napsat komentář