Pro duši.cz

„V poslední době, kdy všude řádí ten koronavirus, nejsem moc v klidu. Přepadají mě zoufalé stavy. Hluboce pláču a nejde to zastavit. Přijde mi, že se všechno opakuje. Je pořád dokola…“ 

Kdy naposledy jsi měla takový stav?

„Dneska ráno. Přichází můj přítel Marek, nese mi respirátor. Po těle se mi rozlévá obrovská horkost a z ničeho nic se dávám do breku. Nechci to nosit! Všechno je jinak! Nedaří se mi uklidnit a přestat brečet. Je mi to všechno líto, jak to ZASE dopadlo. Brečím, nemůžu to zastavit. Je to všechno zoufalý.

Nasedáme do auta a Marek mě odváží do práce. Po tvářích se mi koulí slzy velikosti hrachu. Pláč nejde zastavit.

Po ulicích chodí lidi v maskách. Všichni jsou v rouškách. Brečím. Je mi z toho blbě, úplně na zvracení. Něco je za tím. Je to zfejkovaný! Jsem nazlobená. Takhle to není! Ovládají nás. Na všechno jsem sama.

Loučím se s Markem a vystupuju z auta. Všichni jsou jako bez mozku. Jdu do práce, tam se pomalu uklidňuju.“ 

Je nějaká podobná starší událost?

„Vidím totálně zpustošenou planetu. To je hrozný, Ježíši! Odehrálo se to mnoho let před Kristem na úplně jiné planetě. Nechci na to koukat!

Začíná to ale ještě o něco dříve…

Jsem na krásné planetě. Nemám klasické tělo z masa a kostí jako v současnosti. Jsem éterická přírodní bytost. Tělo je samo o sobě lehoučké jako pírko.

Každý na planetě má přiřazenou oblast, o kterou se stará. Máme to rozdělené. Starám se o nádherné průzračné jezero. V něm žijí zvláštní zvířata, ale nejsou to taková zvířata, které znám dnes. Jsou to vodní bytosti, maličko podobné mláďatům tuleně. Ale jsou mnohem hbitější, pohyblivější a azurově zabarvené.

Starám se o jezero, dolaďuji čistotu vody a také stálost pH. Nejsem tam sama. Je mi tam moc hezky a také vnímám svou velkou mentální sílu.

S bytostmi komunikujeme pomocí vibrací. Občas se stýkám se sousedem. Ten má na starosti hory. Je moc fajn. U něj v horách vídám nejrůznější horské skřítky. Jsem jako v kouzelné pohádce!

Přijde mi, že se něco děje. Napětí visí ve vzduchu.

Jednoho dne se mě soused ptá, jestli jsem slyšela o hrozícím nebezpečí?

Planeta je pořád moc hezká a čistá. Napadá mě, že ta čistota upoutala ty, co nás chtějí zničit.

Nikde nikdo, ani živáček. Všechny vodní bytosti z mnou opečovávané oblasti se schovaly do vody. Přestáváme se vzájemně stýkat i se sousedem.

Začíná se mi špatně dýchat a bolí mě hlava. Jsem tam úplně sama. Nevím, kde všichni jsou. Schovali se někam?“ Hluboký pláč doprovází sezení.

„Jsem tam sama. Na všechno sama… Stojím na místě a nemůžu se hnout, jsem úplně zkoprnělá. Nemůžu s tím nic dělat. Jsem jak zaseknutá.

Vnímám, že se blíží nebezpečí. Cítím energetické vlny, které nás mají zničit.“  Pláče.

„Nikdo tam není a já s tím nemůžu nic dělat. Mám pocit, že to začíná být opravdu zlé, ale nemám to komu říct.

Přichází varování. Máme si ochránit vysílací centra našich těl – hlavu, ústa a podbřišek. Abychom v energetických vlnách, které přichází, zůstali naživu, tak máme mít energetický polštářek před našimi centry na éterických tělech.

Mám pocit, že se k něčemu nekalému schyluje. Do vedení nastupuje nějaký pseudovelitel a to je průšvih! Nemám k tomu co říct a ani se nemůžu hnout! Bolí mě hlava. Přes energetické ochrany, které máme nad hlavou, před ústy a podbřiškem, nám začínají dávat impulzy udávající to, jak se máme chovat a co dělat. Vzdoruju! Hlava mě bolí čím dál víc a jsem hodně unavená.

Bojuju proti systému, ale nejde to. Jsem strašně unavená. Hlava mě bolí a taky se mi motá.

Ti, co nás napadli a pomocí našich energetických ochran ovládají, cílí na to, co mi nejvíce chybí – na socializaci. Slibují mi, že když se podvolím jejich nátlaku, tak se budu moct stýkat s ostatními jako dřív. Jsem jako loutka. Když budu poslouchat, tak nebudu sama. Poslechnu je, ale jdu proti sobě. Cítím, že to ale zcela dobrovolně dělat nebudu.

Moje ochranná bublina nad hlavou se plní černým dýmem, který vysílá náš pseudovelitel. Pokyny poslouchám. Hrozně se na sebe zlobím! Jak to, že jsem tak tupá? Jsem na sebe naštvaná. Nechci dělat to, co po mně nové zákeřné vedení naší planety chce. Nechci to dělat! Ale nejde to. Všechno se ve mně pere. Zároveň se cítím jako když mě někdo vysává.

Přichází mi zpráva, že když budu poslouchat, budu mít přátele.

Najednou ty energetické bubliny, které jsme si na planetě centrálně vytvořili na ochranu, jsou plně zneužité. Jako bytosti přítomné na planetě děláme nejrůznější hrozné věci a činy.

Manipulují se mnou! Pořád mi chtějí něco naslibovat… Říkají mi, abych poslouchala.. Cítím se zadupaně a jsem celá ztuhlá.

Následuje období, kdy dělám přesný opak toho, co bych si přála a chtěla. Trávím vodu a zvířata v ní umírají. Je mi z toho, co dělám, blbě. Jezero vypadá jako kdyby bylo napuštěné naftou. Nechápu to! Vodní bytosti jsou pryč.

Začínám být na sebe opravdu nasupená! Snažím se vzdorovat, ale nejde to!

Vedu odboj, ale cítím tlak v hlavě, víc na mě zaměřují své síly. Mají na mě páky! Jsem ze všeho tak moc unavená a vyčerpaná.

Všichni na planetě jsme na sebe napojení velkou energetickou sítí. Neumíráme smrtí jakou se umírá dnes na Zemi. Rodíme se napojením na síť a umíráme tím, že nás z této centrální sítě vypojí. A tak mě odpojují…

Jezero, o které jsem se starala, už není jezero, ale úplná břečka. Vypadá jako když je na něm ropná skvrna.

Zpustošenou planetu už vidím z dáli, je ještě více drancována a huntována. Přes energetické bubliny, které bytosti mají před důležitými otvory, probíhá nadvláda a manipulace.

Koukám na zdevastovanou planetu. Je to hrozný! Přijdu si opravdu tupě, že jsem s tím nic neudělala. Nevím, co jsem měla udělat, když jsem tam byla sama. Nebyla jsem svá, nevybojovala jsem si to! Je mi to tak líto. Ten boj, který jsem vedla, byl k ničemu.

Jsem na konci, vzdaluji se a končím ve vzduchoprázdnu. Je hrozný, že jsem to dopustila.

Pak se přibližuji k další planetě a mám strach, že to dopadne stejně.

Říkám si, že tohle už nesmím nikdy dopustit! Bylo to moje obrovské selhání. Je mi to líto. Starala jsem se o jezero, můj přidělený rajon. Jako bytosti dané planety jsme si vytvořili naši centrální ochranu, kterou nám někdo cizí napadl a ovládl nás. Zničila jsem jezero i bytosti v něm a umřela.

Říkám si, že se budu poslouchat a naučím se říkat to, co opravdu cítím! Jsem odhodlaná!

Omlouvám se vodním bytostem za to, co jsem jim způsobila. Je mi z toho smutno.

Postupně se mi ulevuje po těle, jsem mnohem uvolněnější a méně unavená i vyčerpaná.

Na konci sezení se cítím se příjemně rozvolněně. Procházení událostí je už bez emocí. Jsem mnohem veselejší a klidnější. V těle vnímám naději a vyrovnání.“