Pro duši.cz

Kamarádka se na mě obrací s následující prosbou: „Chtěla bych se podívat na to, kde jsem někoho trápila hlady nebo naopak. Prošla jsem si životy, ve kterých jsem měla hlad, i ve kterých bylo hodně jídla. Nezpracovávala jsem si ale žádné životy, kdy jsem někoho trápila hlady nebo nutila k jídlu a vykrmovala.“

 

JDEME NA TO! ?

 

DEJ SI DORTÍČEK A TAKY PAŠTIČKU!

 

Kdy naposledy jsi někoho trápila hlady, nutila k jídlu nebo vykrmovala?

„V roce 1720.

Jsem mladá, energická a veselá osmnáctiletá holčina. Žiju s rodiči a mladšími sourozenci, ale nemáme peníze.

Začínám pokukovat po chlapech. Ráda bych se vdala, měla děti a rodinu. Dělám si plány, že budu mít brzy svatbu. Jsem snílek. Chtěla bych vlastní rodinu a taky se chodit bavit.

Rodiče mi ale nakázali, že půjdu dělat společnici naší vzdálené tetě. Nechce se mi tam. Příbuzná je starší a bydlí sama, tak s ní budu bydlet a dělat jí společnost. Po její smrti pak dostanu dům s parkem a polem. Když budu u tety pracovat, tak rodiče budou dostávat rentu. Říkají, že mi peníze budou šetřit, ale chtějí je pro sebe. Moji rodiče jsou hrabiví. Nevím, na jak dlouho k tetě půjdu, ale kladou mi na srdce, že si tak vydělám na své věno. Když se chci vdát, mít svou rodinu a nemám žádné věno, tak si mě stejně nikdo pořádný nevezme.

O mé životní cestě rozhodují rodiče.

Rodiče mi taky říkají, že zdědím všechny peníze, protože naše zámožná teta nikoho jiného než nás nemá. Opravdu se mi tam nechce. Když budu bydlet s tetou, tak je podmínkou, že se nevdám. To se mi moc nelíbí. Chtěla bych být s ostatními mladými. Když budu její společnice, tak nikam nesmím. Nesmím se vdát, nesmím nic. Budu jenom v její společnosti.

Rodiče za moji službu u tety pravidelně dostanou peníze a pomůže jim to k živobytí, protože peněz máme málo. Co se dá dělat, jdu tedy k tetě. Balím si kufřík, ve kterém skoro nic nemám.

U tety mi to připadá obrovské a krásné. Líbí se mi tam. Je tam nádherný park a hezký dům. Všechno působí honosně a nóbl.

Teta je malá, kulatá a upovídaná. Hodně si spolu povídáme, čteme a diskutujeme o knížkách. Vyšíváme si. Teta je dobrosrdečná a ráda se baví s lidmi. Ze začátku se hodně stydím a spíš povídá ona. Doma jsem toho moc říkat nemohla. Kdykoliv jsem něco řekla, tak jsem byla potrestaná. Bojím se projevit a říkat svoje názory.

Občas večer brečím. Chtěla bych mít svou rodinu. Mám hodně silnou touhu být maminkou. Je mi to líto, ale držím to v sobě.

Teta je ráda, že u sebe někoho má. Nechodí moc ven, jenom kousek do parku. Postupně mě zasvěcuje do vedení hospodářství. Naštěstí je tam správce, protože mi to neleze do hlavy. Teta mi říká: „Až umřu, tak to tady bude tvoje.“ Nikoho jiného nemá.

Nejdřív se mi tam moc líbí. Jakmile ale uplynou 2, 3 roky, tak mi začíná přicházet na mysl, že by bylo nejlepší, kdyby teta umřela. Už bych chtěla s vilou, poli a dalším hospodářstvím disponovat. Konečně bych se mohla vdát a mít děti. Všechno mi tak utíká! Ale nikdy to tetě neřeknu.

Psala jsem rodičům v dopisu, že chci pryč. Peníz už mám dost. Ale rodiče mě přesvědčují, ať u tety ještě zůstanu. Jsem otrávená čím dál víc. Chtěla bych zpátky, ale rodiče mi na další dopisy už ani neodpovídají. Musím tam být.

Tetě nic neříkám. Neříkám, co bych chtěla. Mám strach. Když se mě na něco ptali doma a řekla jsem něco, co se jim nelíbilo, tak jsem byla potrestaná. Nakonec mě poslali k tetě, protože žádný z mých nápadníků se rodičům nezamlouval. Rodiče by se nejradši posunuli do vyšší společnosti. Když budu mít pořádné věno a dobře se vdám, tak si polepší celá rodina. Jsem ze všeho tak otrávená. Mám pocit, že to bude trvat věčně.

Někdy je to s tetou sice fajn, ale někdy je mi strašně smutno. Takhle mě život nebaví, chtěla bych rodinu a děti. Strašně moc bych chtěla rodinu a děti!

Přeju si, aby teta byla už mrtvá, abych mohla konečně žít. Z těch myšlenek je mi tak všelijak. Čím dál víc myslím na to, aby umřela. Je mi z toho blbě. Všechno se to ve mně pere.

Postupně si uvědomuju, že teta ráda jí. Tak ji poňoukám, aby jedla víc. Napadá mě, že když bude víc jíst, tak bude rychleji přibírat a třeba dřív umře. Nosím jí dortíky, koláče a paštičky z kuchyně. Pořád ji poňoukám, aby si ještě dala.

Teta ráda jí a mluví, tak se cpe a kyne. Mám z toho radost. Když bude takhle tloustnout, tak brzy umře. Chtěla bych, aby brzo umřela, abych všechno zdědila a mohla si konečně dělat, co chci.

Pořád jí něco podstrkávám, ona je veselá a jí. Furt se cpe a o to rychleji chátrá. Je hodně silná a stárne. Její srdíčko už to dlouho neutáhne.

Chodím za ní a nosím jí dortíky a zákusky, tuhle něco a támhle paštičku. Nutím ji jíst a ona tloustne a stárne. Stejně to ale trvá dlouho.

Chodím za tetou a říkám jí: „Nedala by sis dortík? A ještě tohle to? A paštičku. Dej si, vždyť to máš tak ráda!“

Teta už je pak hodně dýchavičná, asi má i vysoký tlak. A najednou umře. Její srdce nedokázalo zvládnout její organismus.

V tu ránu je všechno moje a můžu konečně chodit tam, kam jsem vždycky chtěla.

Ale nechce se mi vůbec nic.

Je pohřeb. Ani nemám radost, že už teta umřela. Jsem taková zapšklá. Nic mě nebaví a nic se mi nechce.

Je mně smutno. Najednou si uvědomuju, že jsem tam sama a nemám si s kým povídat.

Při pohřbu mi dochází, že teta byla jediným člověkem, kterému na mě záleželo. Byla dobrosrdečná. Rodičům šlo jenom o peníze. Já jsem tetu neprokoukla. Uvědomila jsem si to, až když umřela. Nepustila jsem ji přes svou skořápku. Když mi tohle dochází, tak mě přepadá hodně intenzivní pocit.  Je mi smutno. Teta mi chybí. Nemám si s kým povídat nebo spíš nikdo nepovídá mně. Moc toho nenamluvím. Jsem zamlklá. Cítím se sama a opuštěná.

Tetě jsem nikdy neřekla, co bych chtěla. Udělala jsem chybu. Kdybych jí řekla, že jsem chtěla rodinu a děti, tak by jí to nevadilo. Měla jsem jí říct, co chci. Je mi líto, co se stalo. Mám pocit, že teta byla jediný člověk, kterému na mě záleželo. Uvědomila jsem si to pozdě.

Je mi líto, že jsem tetě neřekla, že bych chtěla mít rodinu a vdát se.

Rodině posílám peníze dál, ale nechci je vidět. Hádám se s nimi a nechci o nich nic vědět. Nechci, aby se ke mně nastěhovali. Majetek je můj.

Nikam se mi nechce. O dům se stará hospodář. Stará se i o pole a hospodářství, aby to všechno fungovalo. Nebaví mě to. Nebaví mě žít.

Ploužím se domovem.

Rodiče na mě tlačí, ať jim dál posílám peníze a nevdávám se. Říkají mi, že jsem na vdávání stará a děti bych už stejně neměla. Tak jim jako blbka posílám peníze dál a vlastně nežiju.

Postupně churavím. Hubnu a začínám kašlat. Špatně se mi dýchá, vadí mi sychravý dny. V létě je to lepší. Teplo mi dělá dobře. Vyhřívám se na sluníčku v parku u domu.

Teta mi chybí, nemám si s kým povídat. Bloumám, čtu si a ještě víc se zavírám do sebe. Trávím skoro veškerý čas v domě. Všechno kolem postupně pustne.

Jsem vším otrávená.

Hubnu víc a už nemůžu chodit ani ven. Mnohem hůř se mi dýchá. Když chodím, tak funím. Nemůžu ani pořádně vylézt do schodů, vnímám na sobě velkou tíhu.

Začínám vykašlávat krev a být zpomalená. Nic se mi nechce. Chrčím a kašlu krev.

Nemám ráda zimní sychravé dny.

Najednou mi dochází, že s odchodem tety, který jsem si přála, se ze mě vytratila všechna radost.

Připadám si stará a nic mě nebaví. Zlobím se. Špatně se mi dýchá, mám něco s plícemi. Chodím, nemůžu dýchat a bolí mě klouby, záda. Celý tělo. Mám souchotě.

Pořád kašlu a pálí mě na hrudníku. Kašlu asi 3 roky. Hubnu. Nic mi nepomáhá. Bolí mě záda a občas se mi motá hlava. Ležím v posteli a jsem zesláblá. Slaboučce dýchám, chybí mi vzduch. Hodně špatně se mi dýchá. Nemůžu se nadechnout, jako kdyby se mi neroztahovaly plíce. Dýchám strašně mělce a ve 35 letech umírám.

Je mi všechno líto. Připadá mi to jako zmařený život. Uvědomuju si, že přát někomu smrt, štěstí nepřinese.

Už jsem venku z těla a koukám se na svoje tělo.

„Měla jsi tohle zapotřebí? Stejně ti ten majetek žádné štěstí nepřinesl.“ Nese se vilou.

Dům po tetě nakonec dostanou moji rodiče. Byla jsem taková hlupaňa! Až po mojí smrti mi začínají některé věci docházet. Pořád mi zní myšlenka: „A měla jsi tohle zapotřebí?“. No, neměla, ale co jsem měla dělat? Nedokázala jsem se vzepřít rodičům.

Jsem zaseknutá někde v šedivém meziprostoru. Nejsem ani dole ani nahoře. Říkají mi tam, že lidi jsou důležitější než peníze. „Když je ti s někým dobře a směješ se s ním, tak to je ten správný člověk, se kterým máš být a ne se trápit kvůli penězům a přát někomu smrt.“

Čekám, až se mi rozsvítí v hlavě. Lidi jsou fakt důležitější než peníze. Všechno si uvědomuju a pak se to kolem mě prosvětluje. Tíha pomalu odplouvá.

Vše mi dochází čím dál intenzivněji a pak se kolem mě udělá světlo. Ještě mi říkají: „Hlavně si to všechno zapamatuj.“

Uvědomila jsem si, že o mém osudu rozhodli rodiče. Nedokázala jsem se vzepřít a jako ta ovce je poslechla a neřídila jsem se svým srdcem. Poslouchala jsem jenom rodiče. Když teta umřela a mně spadl majetek do klína, tak jsem zpytovala, že jsem vlastně nežila. Ve chvílích, kdy jsme se s tetou smály, jsem jí přála smrt. Nemohla jsem se ze všeho probrat.

Potkávám se s tetou ve světle a omlouvám se jí. Je to zvláštní, ale ona se na mě vůbec nezlobí. Loučím se ní a pokračuju dál světlem.

Vnímám klídek a pohodu. Připadám si lehounce a odpočívám, Mám pocit, jako když se tam zotavuju.

Hodně se mi ulevilo poznáním, že když člověk něco chce, tak si o to musí říct a nečekat, že si toho lidi okolo všimnou. Musím si jít za svým, když něco chci. Hlavně to nedržet v sobě.

Je mi lehce a smířeně.

Ještě si uvědomuji, jak při prvních průchodech myšlenky na majetek a přání smrti někomu dalšímu držely moji duši dole.

Člověk má říkat, co chce, co si myslí a nebát se, že za to bude potrestaný. Říkat to s rozmyslem, ale hlavně nedržet věci v sobě. Když věci neřekne, tak se nemůžou splnit. Tohle uvědomění je uklidňující a konejšivý.

„Hodně se mi ulevilo a jsem mnohem víc veselejší.“ Hlásí kamarádka v průběhu sezení a pokračujeme dál (více ve článku VZTAH K JÍDLU II.).