Pro duši.cz

 

(pokračování článku VZTAH K JÍDLU I.)

 

SIROTČINEC MANŽELŮ HAMIŽNÝCH

Je nějaká podobná starší událost?

„Ano. Jedná se o rok 1560.

Žijeme společně s manželem v chudších podmínkách. Nemáme děti a už je asi nikdy mít nebudeme. Mám za sebou několik potratů. Nedaří se nám mít děti. Kdykoliv otěhotním, tak potratím. Vnímám z té situace bolest v podbřišku.

S manželem máme společný sen se na stáří odstěhovat z města a koupit si nějaký domeček s větší zahradou nebo políčkem, kde si budeme moct pěstovat svoje. Chtěli bychom být za městem pryč. Město je šedivý, smradlavý. Všude se lejou odpadky, splašky a výkaly. Je tam spousta nemocí, je to ošklivý pohled.

Dozvídáme se, že hledají někoho, kdo povede chlapecký sirotčinec. Těšíme se, že si vedením sirotčince vyděláme na domeček. Domluvíme se s manželem, že bychom do toho šli. Máme plány, že si ušetříme peníze a odstěhujeme se z města.

Na práci nás vezmou a dostaneme na starost veliký dům, který slouží jako městský sirotčinec, a taky kluky, kteří v něm bydlí. Ocitáme se v baráku, kde je spousta pokojů. Vím, že jsme v Anglii v nějakým městě. Londýn to není, ale je to jiné větší město. Všude ve městě to smrdí, fuj! Jsou tam strašně špinavé uličky, podél veškerých cest tečou odpadky.

Začínáme vést sirotčinec. Není to ale takový, jak nám říkali. Peněz je málo. Dostáváme peníze od města a taky od nějakých dárců. Ze začátku se snažíme čestně našetřit, ale moc to nejde. Jsme otrávení a nebaví nás to. Něco dostáváme v naturáliích a něco v penězích. Někdy přivezou slušný jídlo a někdy zase zkažený.

Nedostáváme zaplaceno tak, jak nám bylo slíbeno. Je toho hodně, jsme unavený a peněz je opravdu málo. Asi jsme si vzali velký sousto. Mám pocit, že to nezvládáme. Představovali jsme si to úplně jinak. Mysleli jsme si, že si vyděláme nějaký peníze a ono nám nezbývá vůbec nic!

Manžel shání peníze, abychom jich měli víc. My dva žijeme pouze z darů. Manžel všude chodí a žádá o peníze na sirotčinec: „Na sirotky, chudáčky.“ Někdy chodíme i spolu, a když po lidech žádáme příspěvky, tak chodíme různě oblečení, aby nás nepoznávali. Peníze si schováváme do truhly a rozhodně je nedáváme sirotkům, kteří by je měli dostat. Jestli si chceme něco ušetřit, tak musíme šulit děti tím, že je budeme okrádat. Začínáme se hodně rychle snažit, aby nám v truhle zbývaly peníze. Začínáme škudlit a šidíme ty děti na jídle. Děti mají věčně hlad.

Oba s manželem jsme ošuntělí a hodně hamižní.

Naše šetření má velký vliv na kluky. Trápíme je hlady. Dáváme jim jenom takovou šlichtu, fuj. S manželem jim nadáváme, že jsou to budižkničemové. Když se ozývají, že mají hlad, tak jim nadáváme do darmožroutů. Křičíme na ně, že na ně nedostáváme peníze a musí bejt vděčný za to, co mají a nechcípnou na ulici! Musí nám být vděční, že mají postel a dostávají polévku! Je to strašná šlichta, ble! Sami s manželem si jíme královsky a laskáme se se zlaťáčky.

Děti se v sirotčinci střídají a naše truhlička se nám plní. Z malinké truhličky je větší. Postupem času máme na penízky ještě větší truhličku. Je taková hezká a krásně se nám v ní zlaťáčky kupí.

Čas od času popíjíme kořalku, je hnusná! Jsme celí odrbaní a děti taky. Mám na ty děti vztek, protože nemůžu mít svoje děti! Moje děti bejt na světě nemůžou, tak jsem protivná a nerudná. Vůbec se k nim nechovám hezky. Trpím na bolesti v podbřišku, bolí mě docela často. Měla jsem předtím potraty, proto mě podbřišek čas od času pobolívá. Nemohla jsem donosit svoje dítě. Kdykoliv jsem otěhotněla, tak jsem potratila. Jsem nerudná, protivná a zklamaná životem. „Tady jsou takoví parchanti a já nemůžu mít svoje dítě!“ říkám si. „Rostou pro kriminál!“

Občas je mi blbě z jídla i z pití. Je tam hrozná špína! Opravdu všude se válí odpadky. Je tam strašný smrad. Ve městě je rozšířená prostituce a běžné jsou i vraždy. Je to celé ponuré.

Sirotčinec je jenom pro kluky do 12 let, pak už mohou jít pracovat, mohou dělat různé pomocné práce. Jakmile jim je 12, tak odchází. Je to zvláštní, ale u nás jsou opravdu jenom kluci. Holky jsou někde jinde v jiném sirotčinci.

S manželem jsme zpruzelí a rádi si čím dál častěji přihneme alkoholu. Stárneme a víc a víc hamouníme. Na děti pořád křičíme, že jsou budižkničemové. Přitom oni jsou úplně normální! S manželem nás ale zajímají jenom zlaťáky.

Jednou k nám do sirotčince vlezou nějací kumpáni. Dáváme si s nimi do nosu. Jak se čím dál víc opíjíme, tak se začneme chvástat, že máme zlato! My jsme úplně ožralí.

A co se nestalo? Oni nás podřízli!

Podřezávají nám hrdla. Chytí mě za vlasy a podříznou. Cítím, jak mi teče krev i do krku. Mají z toho radost, jak jednoduše se jim to povedlo. Cítím divnou pachuť v krku. Jsem z toho překvapená! Podřízli mě. Cítím tlak na krku. Najednou mám hlavu na stole! Jsem strašně překvapená! Nečekala jsem to! V první chvíli si vůbec neuvědomuju, co se stalo. Snažím se dostat zpátky do svého těla. Myslím si, že jsem si jenom tak vyskočila. S manželem jsme fakt děsně ožralí. Jsme ožralí oba dva i po smrti!

Po smrti sedíme spolu s manželem jako duše na skříni v místnosti, kde jsme s těmi kumpány popíjeli. Sedíme tam jako dva troubové. Jsme úplně zpitomělí. Vůbec nevíme, která bije. Je to takovej pocit, jako kdybychom spali. Díváme se na ty dva, co nás podřízli. Chechtají se.

Najednou se otevírají dveře a přichází slušně oblečený mladý muž. Floutek! Má pěkný čistý kabát. Je to náš bývalý chovanec, ale už je mu skoro 40 let. Je to strašně dávno, co u nás byl. Byl u nás jako jeden z prvních a taky jako jeden z prvních odešel. Je nějaký kápo v městským podsvětí. Má slušnej kabát, hůlku a frajersky si vykračuje. Zabavuje truhlu, napočítá každému z kumpánů hromádku. Jak to, že může šahat na naše zlaťáky?! Zbytek peněz z naší truhly si schovává do kožených pytlíků, který sváže a hodí si je přes krk. Odchází a odnáší si je s sebou. Mizí do temné noci jako by se nic nestalo.

Kumpáni odchází taky.

Děti leží ve svých postelích.

My tam furt sedíme na skříni a koukáme na to. Poznali jsme ho!

Byl tam velký šrumec a humbuk. Pár dětí se odvážilo vylézt z ložnic, až když odbilo poledne. Je jim divné, že na ně nikdo neřve a nedostali nic k snědku. Pomalu získávají odvahu nakouknout do místnosti, kde se všechno událo. Nevěřícně koukají na to, co se stalo a neví si rady.

Zanedlouho přichází někdo z městské rady a zjišťuje, co se v sirotčinci událo. Radní nachází prázdnou truhlu a naše mrtvý těla. Volá zřízence, který vozí mrtvoly. Naše těla odváží na prknech na dvoukoláku.

S manželem se tomu pořád jako duše divíme. Naše těla zahrabávají do hlíny na nějakým hřbitově a začíná nám docházet, že jsme mrtví a už nemáme svoje těla. Neproběhlo ani žádné rozloučení, nic. Jenom nás prostě zahrabali do hlíny.

Bloumáme spolu světem, nejdříve společně, protože jsme zvyklí bejt spolu, ale pak se rozdělujeme a putujeme každý zvlášť.

Uvědomuji si, co se vlastně stalo. Pořád se z toho ale nemůžu nějak vzpamatovat. Dochází mi, že jsem okrádala děti a asi to nebylo dobře. Taky jsem se k nim chovala pěkně hnusně. Touha po zlatě z nás udělala hrabiví bytosti. Neměli jsme v sobě kousek soucitu ani lásky k dětem. To není dobře.

Po čase potkávám svého anděla strážného, který na mě pokyvuje. Vnímám od něj myšlenku: „Co jsi to vyvedla? Vidíš, vidíš, to sis teda pomohla. Podívej se na ten svůj život, jak jsi ho prožila a kam to vedlo.“

Pak si uvědomuji, že místo toho nadávání a okrádání jsem mohla dávat dětem svoji lásku. To by mělo smysl! Láska ke zlatu smysl nemá.

Oddychnu si: „No jo, já vím. Dala jsem přednost zlatu před dětmi. Přitom stačilo tak málo!“

Všechno si dávám do souvislostí, připadám si lehčí a lehčí. Pokračuji nahoru do světla. Je to tam trochu zašedlý. Postupně si uvědomuji, jak mohl život vypadat. Co všechno a za jakou cenu jsem vyváděla. Jsem ve světle a říkají mi, že jsem to zpackala. Měla jsem šanci dávat dětem svoji lásku. Místo toho jsem se zamilovala do zlaťáků, který žádný city nemají a jsou studený. Pěkně jsem to zpackala.

Po všem uvědomění se ocitám ve světle, který je takový žlutavý a teploučký. Je to jako když svítí sluníčko.

Musím si uvědomit, že jenom, když se člověk chová k ostatním s láskou, tak to má smysl. Vůbec nezáleží na tom, kolik peněz máš. Když se budeš chovat s láskou, tak může přijít dost peněz na to, abys měla hezký život. Nezáleží na tom, jestli jsi bohatá nebo chudá, i v chudobě se dá prožít hezký život. Stačí ho naplnit láskou. Tímhle uvědoměním se mi hodně ulevuje.“

Nepříjemné pocity v průběhu sezení po těle i po duchu odeznívají. „Přijde mi, jako kdyby se mě to netýkalo.“

Na konci sezení se kamarádka cítí hezky a uvolněně po celém těle. „Je mi lehce a prozářeně.“