Pro duši.cz

Když jsem dneska ráno otevřela dvířka našeho kotle, okouzlila mě jemná a nos uchvacující vůně smrkové pryskyřice. Teplo domova právě vzplálo díky třískám ze smrku a jako příjemný bonus provonělo dílnu mého muže. Žádný kouř, jen vskutku libá vůně.

Rázem jsem se zasnila, vdechla vůni silice ještě jednou a představila si, jak by tato jemná vůně mohla provonět celý náš domov nejenom náhodným únikem z kamen.

I jala jsem se googlit a hle! Smrková pryskyřice k vykuřování. Ach

Jenže… Znáte to pořekadlo: „Nedráždi hada bosou nohou!“?

U nás platí teda spíš „Nedráždi svého druha jakýmkoliv kuřidlem!“.

To jsem se totiž na Nový rok nechala unést. Muž nebyl doma a já se dala na vykuřováníčko s Pavlem. Samozřejmě, že myslím Pavla Santu (Palo Santo), o kterém jsem vám už dřív psala

Ve víru vášně jsem vykouřila (slovy mého muže: „Pane Bože, co je to za strašnej smrad?!“) a vyčistila (slovy mého muže: „Ne, to ze mě neodchází nějaký špatný energie (domysli si spíš sprostý slovo ), ale je mi z toho smradu prostě blbě!“) značnou část našeho příbytku.

A tak jsem dostala vykuřovací ultimátum. Inu, co se dá dělat .

Netrvalo to dlouho a vybavila jsem si jeden z mnoha společných životů s mojí věrnou kamarádkou Alčou.

Bydlely jsme tehdá v chýši. Všude visely obrovské trsy nejrůznějších svázaných bylin.

Celý vnitřek naší po žensku vytuněné chatrče byl zahalen dýmem, protože jsme pořád něco pálily. Ať už na plotně, v kamnech nebo kdekoliv jinde. Vhodné místo se vždycky našlo .

Chatrč nebyla nikterak velká, ale stejně jste nedohlídli od jednoho konce ke druhému.

To byl tak skvělej život… Ovšem jenom do té doby než jsem jednou Alče zabila jejího domácí mazla Ferdu.

Co myslíte, že byl Ferda zač?

Ne kocour, ani pes, ale pašík! Normálně si Alča chovala čůňo jako kámoše.

Já jsem ale na něj jednou dostala takovou chuť, neodolala jsem svému pokušení na pečínku a Ferdu podřízla.

S Alčou jsem se samozřejmě chtěla o šmakuládu z Ferdy podělit, ale její smutek z očí na mě koukal ještě před pár lety v současnosti, než jsem se jí ze srdce omluvila.

Alíši! Tentokrát a ani příště ti Ferdu ani jiného Ferdu nezabiju, fakt!

Hmmm… Že bych tu smrkovou pryskyřici přeci jenom někdy, až nebude můj drahý doma, zkusila?