Regrese: vnitřní muž
Před Vánoci jsem se setkala s milou slečnou klientkou, která mě poprosila o regresení.
Na tom by nebylo nic ojedinělého, kdyby při sezení nechtěla řešit svého vnitřního muže.
Hned jsem šla s kůží na regresní trh a na její prosbu jsem reagovala se slovy: „Hmm, přiznávám se, že vnitřního muže jsem ještě při regresi neřešila, ale mám pár nápadů, jak začít.“ 
Odvážná slečna se nezalekla a daly jsme se do práce.
Její vnitřní muž, na kterého jsme se při sezení zaměřily, byl na pohled vřelý, avšak posmutnělý a také nesebevědomý.
„Nevybavuji si, že bych spojení s mým vnitřním mužem někdy cítila.“ povídá klientka, která si během následující chvilky vybavuje život z druhé světové války, kdy k došlo k odpojení od jejího vnitřního muže.
„Je krásné letní počasí, které se během chvilky promění v temnou bouřku. Stejně tak jako se mění moje nálada po přečtení dopisu, který mi před chvílí přinesli.
Sedím u stolu a v plameni dopis pálím.
Nepřijímám skutečnost, která se děje, Zároveň cítím bezmoc, protože vím, že musím.
Oblékám si mysliveckou uniformu. Pokud je nutné, abych odešel, tak důstojně.
Beru si loveckou zbraň. Dělám to proto, aby moje žena a syn na mě měli hezkou vzpomínku.
Žena mi mává kapesníkem.
Cítím úzkost na prsou. Muži, kteří na mě čekají na nedalekém povoze, mě vytrhávají z mého harmonického života. Navenek nedávám nic znát. Všechno se odehrává uvnitř – cítím odpor a vzdor. Nechci to přijmout!
Před nástupem do vlaku nám berou osobní věci včetně mojí zbraně. Je mi špatně od žaludku a cítím všudypřítomný kolektivní stres.
Pořád si říkám, že to není možný. Vždyť je tak krásně! Nechce se mi tomu věřit. Vystupujeme z vlaku. Čekají na nás vojáci se psy. Za jejich doprovodu vcházíme do tábora, kde při vstupu vidím velikou bránu a koleje. Dochází mi, že jde do tuhýho.
Převlékáme se do oblečení. Jsme všichni čistí, ještě jsme muži.
Pak nám to mužství seberou.
Všichni jsme v mundúrech, oholí nám hlavy. Ubírají nám fyzickou sílu a za nedlouho chátrá i síla mentální.
Ctnost jsem nechal už ve vlaku, kdy jsem se nemohl vzepřít.
Selhal jsem i jako muž vůči rodině. Vzpomínám na manželku a syna. Nedostál jsem slibu. Před Bohem jsem slíbil, že se o ně postarám, a to se nestalo. Je mi to líto a hrozně mě mrzí, že nedodržím, co jsem slíbil.“ klientka se dala do pláče.
„S ostatními sedíme na posteli a utěšujeme se. Je to konečná, brzy půjdeme na řadu.
Čím dřív tím líp, říkám si. Ať už to máme za sebou.
Jsme nahý v rádoby sprchách. Jsme tam natěsnaný. Cítím se hodně nepříjemně a hněv mi koluje v žilách, protože ten odchod je nedůstojný.“
Po regresi si klientka vybavuje opět svého vnitřního muže: „Teď už je to chlap! Není takovej ťutínek. A chválí mě za dobře provedenou práci. Vypadá dobře. Mám radost a vítám ho.“