Pro duši.cz

Jak tak koukám ven z oken naší chaloupky do sněhobílé krajiny, tak mi na mysl vytanul mrazivý život, který si se mnou před lety procházela moje regresní kamarádka.

Už na něj myslím 3 dny a konečně se mi ho díky ní podařilo dohledat :)))

Záměrem mojí kamarádky tehdy bylo ulevit si od kašle a bolavých dutin, které ji v té době trápily. Daly jsme se do práce a narazily jsme na ledový zážitek…

„Jsem malej kluk v nějaký chatrči – spíš to vypadá jako stan s kůžemi.

Jsem zkroucenej, dusím se. Všude je plno kouře a je mi strašná zima.

Takováhle zima neměla být. Mělo být ještě teplo. Někdo v našem obydlí topil, ale oheň se trochu uhasil. Jen doutná, a tak je tam všude plno kouře.

Klepu se zimou. Probudil mě můj vlastní kašel. Štípou mě oči a plazím se ven, kde se nadechuju čerstvýho vzduchu.

Naše chatrče někdo zapálil. V noci se připlížili nájezdníci k nám do osady. Koně si nechali schovaný opodál, tak jsme je ani nezaznamenali.

Do obydlí nám vhodili něco, co doutnalo, ale nehořelo. Většina lidí zemřela.

Mám tupo v hlavě a kolem je zmatek. Z dospělých nenechávají žít nikoho, dorážejí je.

Nechají žít akorát nás 4 malý děti, co jsme se z chatrčí dokázali vyplazit. Podle nájezdníků jsme stateční a život si zasloužíme.

Berou mě pryč. Odjíždíme. Někdo mě bere k sobě na koně a já se choulím do kožešin.

Mám všechno v mlze a nekladu žádný odpor.

Přijeli jsme do vesnice, kde se mě ujímá paní, která se stará o děti.

Mám ji rád, je hodná.

Hezky si ve vesnici žiju a hrajeme si. Smějeme se.

Každý má svůj úkol a já nosím vodu. Někdy chodíme sbírat do lesa bobule nebo taháme dříví.

Žiju si tam spokojeně, ale kdykoliv je ve vzduchu hodně pylu nebo kouř, tak se mi špatně dýchá. Mám kašel. Jsem takový nedochůdče. Jako kdybych se nemohl nikdy nadechnout a tím zůstávám menší a zaostalej.

Celá vesnice drží při sobě a lidi si pomáhají.

Postupně stárnu, tak mě to dejchání zlobí čím dál víc. Pořád jenom kašlu. A jak pořád kašlu, tak jsem vyzáblej.

Choulím se do klubíčka, ramena mám dopředu a jsem celej pokroucenej kašlem, jak nemůžu dejchat.

Už jsem strašně unavenej, tak přišel čas odejít. Zemřít.

Když má ve vesnici někdo pocit, že se naplnil jeho čas, tak odejde umřít do divočiny.

Vydávám se i já.

Jdu po ledový plání. Fouká vítr a je mi zima.

Už nemůžu jít dál, zastavuju. Jsem unavenej, ospalej a chce se mi umřít.

Modlím se a prosím anděla, ať mi pomůže odejít. Můj život už se naplnil.

Ležím schoulenej, mělce dýchám. Kašlu a dusím se. Je mi strašná zima. Tuhnu tam ještě takhle celej den.

Chvílemi jsem bez sebe a chvílemi o sobě vím. V duchu vidím rozkvetlou louku a trávu. Cítím, jak to krásně voní. Představuju si, jak na mě svítí sluníčko.

Zima je mi ale pořád. Cítím chlad až do morku kostí.

Už nemá smysl nikam chodit, jsem strašně unavenej. Choulím se do sebe.

Mám rozpraskaný rty, místo vody si dávám do pusy sníh. Cucám ho, aby se rozpustil a zahřál se mi v puse.

Umírám.

Jsem venku z těla a prohlížím si ho. Koukám na něj, jak leží zkroucený a vyzáblý zabalený v kožešinách.

Přichází světelná záře a odcházím do světla.“