Pro duši.cz

Obrátila se na mě s prosbou o pomoc jedna moc milá paní klientka ve středním věku, která má dvě dospělé dcery.

Začíná mi líčit problém, který ji trápí: „Děsí mě, jak se opakuje historie. První těhotenství jsem proležela v Motole. Dcera Lucka málem umřela a ani mi ji v nemocnici nedali pořádně k péči. 

Když mladší z mých dcer čekala první dceru, tak málem umřely obě. Skončilo to akutním císařem. 

Už se toho opakuje moc!

U mě byl porod zmeškaný a museli mě křísit.“ Pokračuje klientka ve vyprávění dalších souvislostí. „K tomu ještě moje starší dcera nemůže otěhotnět.

I k mojí mamce jsem měla zvláštní vztah. Spíš se nám věnoval táta, ale se sourozenci jsme vymodlené děti.

Chtěla bych řešit ženství v naší rodině, proč se to všechno děje.“

Zavřete si oči a zaměřte pozornost na své problémy s početím a následné porody.

Klientka si prochází svůj příběh: „Po svatbě jsem nemohla téměř 4 roky otěhotnět. Začal mě léčit doktor, který mi nasadil velké dávky antikoncepce. Pak jsem antikoncepci vysadila a hned otěhotněla.

Jednoho dne jsem se vydala k obvodní lékařce, kde jsem zjistila, že dítě nemá žádné ozvy. Musela jsem absolvovat vyčištění na Karláku. Bylo to divný, protože jsem sdílela pokoj se ženami, kterým děti udržovaly. Koukaly na mě skrz prsty, protože si myslely, že dávám dítě pryč. Přitom to nebyla pravda! Postupně se ale moje přítomnost vysvětlila. 

Po 6 nedělích od zákroku jsem absolvovala kontrolu a po gynekologické stránce jsem byla v pořádku. Začala jsem docházet na endokrinologii, kde mě začali léčit s nádorem, na který se tehdy přišlo. 

Do měsíce jsem otěhotněla. 

Rozhodovalo se o tom, zda půjdu na přerušení těhotenství. Byla jsem hospitalizovaná v Motole a začala krvácet. Měli o mně rozhodnout, jestli mi dítě vezmou nebo nechají. 

Nakonec jsem v Motole zůstala 3 měsíce. Padl verdikt, že těhotenství budou udržovat. Po 3 měsících mě pustili domů. Lucku jsem nakonec porodila ve 35. týdnu.“

Instruuji klientku, aby si představila ženskou linii – sebe, maminku, babičku, prababičku a další ženy z její ženské linie. Klientka se soustředí na problém se ženstvím, který se opakuje v nejrůznějších podobách i u klientčiných dcer. Postupně přicházíme na to, že příčina problémů s otěhotněním a komplikovanými porody pramení od babičky. 

„Babička byla z dvojčat.“ Sděluje mi klientka.

Zeptejte se, prosím, babičky, jestli nám může ukázat, co se jí stalo. 

„Vidím ji jako starou s drdůlkem a stojí u manželské postele.“

Zeptejte se jí, jak to měla ona s porody a otěhotněním?

„Nic neříká, mlčí.“

Duši babičky ujišťujeme, že to nemyslíme ve zlém, ale potřebujeme pomoc s objasněním události, aby se problém s otěhotněním a problematickými porody nepřenášel na další generace.

„Ano. Souhlasí.“

Řekněte duši babičky, ať jde k události, odkud pramení rodové problémy s otěhotněním a složitými porody. 

„Je to tehdy, když se narodila – rok 1909.

Babičky rodiče bydleli v přízemí domu se spoustou dalších lidí.“ Popisuje mi událost klientka. „Babička rodila doma.“

Vy na to koukejte tak, jako byste seděla v kině v předposlední řadě. A babička, ať projde událostí, která se jí v roce 1909 stala.

„Babička je jako miminko v břiše ještě s další holčičkou.“ Popisuje situaci klientka a posléze tlumočí přímo babiččiny pocity a slova.

 „Sestra má otočenou pupeční šňůru kolem krku, ale je živá. Já jsem v pořádku a nic mi tam nechybí. Snažím se od sestry držet dál.

Naše maminka i v těhotenství těžce pracuje. Často pere prádlo na valše, asi si tím vydělává na živobytí.

Nikde tam nevidím tatínka.

V břiše je málo místa. Snažím udržet si odstup od sestry, ale nemám moc možností, jak to vyřešit.

Začíná porod. Jsem starší, tak jsem první na řadě. 

Jde to pomalu. Vnímám porodní asistentku, která mamince pomáhá. Za chvíli jsem venku a porodní bába mě ošetřuje.

Půl hodiny po mně se rodí sestra, ale je celá fialová a modrá. Nedýchá. Je mrtvá. Udusila se na pupeční šňůře. 

Měla jsem štěstí, ale sestra ne. Část mě umřela s ní… Kus mě samotné mi chybí. Byly jsme tam dvě a teď jedna žije a jedna ne. Já jsem to dokázala, ale sestra ne. 

Ošetří mě, umyjí, zabalí a dají mamince. 

Je mi dobře, ale pořád mám pocit, že mi něco chybí. Cítím i to, že je maminka smutná, protože o jedno dítě přišla. Ale také vnímám to, že i když je smutná, tak si oddechla, protože by bylo moc náročné uživit 2 děti v této době.

Maminka je ráda, že je v pořádku. Je šťastná, ale na druhou stranu jí druhá dcera bude v životě jako velký kus sebe samé chybět. 

Měla jsem větší štěstí. Jsem moc ráda, že se na mě na to někdo zeptat a můžu o tom mluvit.“ Říká duše babičky. 

Událost si duše babičky prochází několikrát za sebou a postupně se jí ulevuje. Dochází k poznání, že to tak mělo být. Přijímá to. Je ráda, že je chtěné dítě a může být s nimi. Vše je tak, jak má být. Vidí, že ji mají všichni rádi a těšili se na ni. Ona se na ně taky těšila ☺ 

„Beru to jako život. Je to tak dané, jedna je tady a jedna odešla.“

Společně s klientkou se s duší babičky loučíme a děkujeme jí za spolupráci. 

Protože se trauma, které se v roce 1909 událo, dotýká více osob, tak oslovujeme i duši prababičky, aby si událost také prošla sama za sebe. Duše prababičky (maminky dvojčat) souhlasí.

Následně klientka komentuje, jak si celou událost prochází její prababička. 

„Žiji s manželem. Začíná mi růst bříško. Mám velkou radost a moc se na miminko těšíme. Přáli jsme si ho.  

Musíme hodně pracovat, protože jsme chudí. Dřu celé těhotenství. Pořád mám napuštěné necky a valchuju v nich prádlo. Živím se jako pradlena.

Už mám veliké břicho a jsem hrozně udřená. Ale snažím se. Musím dělat. Jsem unavená a všechno mě bolí. Ale dokud můžu, tak pracuji. Do poslední chvíle peru prádlo. 

Už to na mě jde a cítím, jak se blíží porod. 

Někdo mě položí do postele a vydává se pro porodní bábu. 

Mám porodní bolesti v kříži. Je to dlouhý a náročný. Už bych byla ráda, kdyby to bylo za mnou. Nastává samotný porod. Rodí se holčička.

Porodní bába čeká na placentu a říká mi, že je tam ještě jedna hlavička. 

Jsem z toho v šoku! Netušila jsem, že budu najednou mít dvě děti. 

Za chvilku se narodí druhé dítě, ale je mrtvé. 

Míchá se ve mně smutek s racionalitou. Jsem nešťastná, že miminko umřelo. Ale jak bychom ty dvě holky uživili? 

Jsem plná rozporů a smutná. Na druhou stranu není smrt dětí tak výjimečná.

Jsem ponořená ve vlastních myšlenkách a mezitím mě omývá porodní bába.

Mám radost z narozené holčičky, ale kus mě zůstává u mrtvého dítěte.

Nikde nevnímám svého muže. Jsem úplně sama na příchod nového člověka a také na ztrátu druhého človíčka. 

Upínám svoji veškerou lásku na holčičku. Ale jizva zůstává. 

Mrtvou holčičku pohřbili někde poblíž, ale nevím kde přesně. Byla jsem doma s narozenou. Nebyla jsem u toho.“

Duše prababičky si událost prochází opakovaně několikrát za sebou. Postupně se jí ulevuje a cítí klid. 

„Beru to jako fakt. Stalo se to, co se stát mělo. Veškerou lásku věnuju své dceři. 

Mělo to tak být. Pán Bůh si to přál, tak to tak je. Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal.

Jsem moc ráda, že o tom konečně můžu mluvit.“ Sděluje nám prababička. 

Duši prababičky moc děkujeme za spolupráci a loučíme se s ní. 

A důležitou roli v tomto příběhu hraje i duše zesnulého miminka, která také souhlasí s tím, aby si událost zpracovala sama za sebe. Klientka mi tlumočí holčičky slova a pocity.

„Jsem v bříšku se sestřičkou. Je mi dobře.

Okolo krku se mi omotává pupeční šňůra. V bříšku mi nevadí, ale pak přijde porod. Jako první se rodí moje sestra a pak nastává moje chvíle. 

Chci přijít na svět. Dostávám se pomalu ven, ale pupeční šňůra se utahuje a začíná mě škrtit. Dusím se a nemůžu dýchat. Nemám šanci žít.

Cítím, jak můj život vyprchává. Neužiji si sestry a rodičů, mých blízkých.

Nezvládla jsem příchod na svět. 

Ležím v posteli a pak mě bere porodní bába. Zjišťuje, že jsem uškrcená a nese mě pryč. Musím se rozloučit se sestrou.

Cítím smutek. Maminka mě nepochová, nevezme do náruče. Tu šanci jsem nedostala.

Tatínek mě dává do bedýnky a zakopávají mě. Je tam tma a zima. Jsem opuštěná a smutná.

Postupně opouštím tělo a uvolňuji se. Celá bezradná ale zůstávám chvíli u těla dál. 

Pak se dostávám prostoru, kde je kolem mě nejdříve šedo. Když jsem tam déle, tak je kolem světlo a cítím se dobře. Čekám na příležitost, abych mohla přijít znovu. 

Jsem šťastná, že jsem na takovém krásném místě.“

Postupně si duše zesnulé holčičky událost prochází opakovaně několikrát za sebou a přichází velká úleva a porozumění. 

„Vím, že mou smrtí to nekončí a budu mít šanci se někdy vrátit. Mám radost, že přijde nová šance. Budu mít šanci splnit své poslání. Jsem v klidu.“ 

Klientka mi sděluje, co se děje po tom, co si duše holčičky prošla událost.

„Duše zesnulé holčičky žehná ženské linii. Objevuje se zlatavá záře. Vše je v naprostém pořádku. Ze shora se na mě duše usmívá, vnímám její radost. Světlo putuje dolů a postupně dosahuje ke mně i k mým dcerám.“ 

Děkujeme duši holčičky a loučíme se s ní. 

Na konci sezení mi klientka líčí s úsměvem svoje pocity „Zajímavý! Je mi moc dobře.“