Všichni mi říkají, co mám dělat a já nemám dovolání!
„Sedím u svého pracovního stolu, přichází šéfka mojí šéfky Sylva se svým napruzeným odérem. Začíná přede mnou mávat s účtenkou, že ji mám někam schovat. Odvětím jí, že ta účtenka nepatří mně, ale někomu, kdo dělá vyúčtování. O tohle vyúčtování se nestarám. Vnímám tíhu v nohách, je mi horko a špatně se mi dýchá. Sylva začíná být vytočená a s afektem mi říká, že si se mnou domluví meeting, na kterém mi sdělí, co je a není práce manažera. Je mi na zvracení. Sylva naštvaně odchází. Bolí mě hlava a taky se mi motá.
Moje přímá šéfka mi říká, ať si to se Sylvou vyřídíme samy. Nechce to řešit, nemám zastání. Mám z toho úplně tupou hlavu a špatně se mi dýchá. Jsem celá bezvládná.
Od Sylvy vzápětí přichází e-mail s informací, že to vyúčtování vzhledem ke svému současnému pracovními vytížení zvládnu. Těžknou mi ruce a nohy, motá se mi hlava.
Nepřijala jsem úkol a stejně jsem ho obloukem dostala. Přijdu si jako kus hadru. Vnímám apatii, knedlík v krku. Jsem z toho unavená a ještě k tomu cítím horko v hlavě.“
Je nějaká podobná starší událost?
„Ano. Jedná se o rok 1115. Jsem mladé naivní a veselé děvče. Je mi asi 15 roků a jdu žádat na zámek o službu.
Je tam šlechtična, kterou znám ze současného života právě jako šéfku nad mou šéfkou Sylvu, a společně s ní ještě starší komorná. Tvářím se, že jsem klidná a tichá. Zámecké paní se moc nelíbím, ale komorná se za mě přimluví. Říká zámecké paní, že mě zaučí, a tak mě do služby po chvilce váhání vezme.
Komorná mi ukazuje celé panství, učí mě i všechny činnosti, které budu vykonávat. Vypráví mi co a jak bude. Tak si říkám, že to zvládnu a budu z toho mít almužnu. Ze začátku mě práce baví, mám svůj klid, ale časem moje nadšení pomine.
Začínám být zoufalá, vůbec se tam necítím ve své kůži. Oprašuji parapety a obrazy. Je tam mnoho portrétů předků a příbuzných šlechtičny.
Celé se to tváří jako hogo fogo, ale já jsem to prokoukla. Čas od času řeknu, co si o všem myslím, ale nijak mi to nepomáhá.
Nechci koukat na ty obrazy. Je jich moc. Pořád je někam přenáším a převěšuji. Říkám zámecké paní, že je to zbytečný. Ona se rozčílí: „Jak to vůbec můžeš říkat? Jsi úplně tupá! Přeci Karel nemůže viset vedle Ferdinanda!“
Nechci poslouchat, pořád děláme nějaké zbytečnosti. Zámecká paní furt vymýšlí ptákoviny. Pořád běhám s obrazy sem a tam. Přendávám portréty z jedné stěny na druhou. Mám myšlenky na to, že bych ji nejradši klepla pantoflí mezi oči.
Je tam se mnou ještě komorná, která se za mě na začátku přimlouvala, a říká, že to uděláme tak, jak si paní přeje a bude vše v pořádku. Na situaci to ale nic nemění a s komornou tam pobíháme jako potrhlé. Komorná mi moji přímou šéfovou ze současného života.
Jsem u sebe v komůrce, vaří se mi hlava, protože přemýšlím, jak bych se dostala ze služby pryč.
Jako služebnictvo jíme odděleně a zrovna máme oběd. Máme maso nějakého opeřence – jestli bažanta nebo kuře? Je tam klid dokud nepřijde zámecká paní a sdělí mi, že musím přesunout portrét Ferdinanda.
Najednou mám těžko v žaludku a nafoukne se mi břicho. Už to nevydržím a mrsknu po ní umaštěnou kost od toho nebohého opeřence. Okamžitě se jí zamastí šaty. A to je katastrofa! Řve jako na lesy a má hysterický záchvat. „To si nikdo nemůže dovolit!“ Celá zkoprním, nemůžu se bránit. Ona furt něco mele dál. Vříská na mě! Je zcela nepříčetná.
Sevře se mi hrudník, špatně se mně dýchá a zároveň mám pocit na zvracení. Ona je hrozný prase. Nemyje se a smrdí. Z toho je mi na zvracení! Navrch huj, vespod fuj…
Pořád dokola opakuje, že tohle teda ne. To si k ní nikdo nemůže dovolit! Odchází se slovy, že o tom bude přemýšlet a mě posílá zpytovat svá slova do komory. Nemám na ni mluvit, říká, že ji to rozčiluje.
Uplyne pár hodin a šlechtična mě obviní z krádeže, aby měla důvod se mnou skoncovat. Svede na mě krádež nějaké kuchyňské suroviny, které nemáme tolik, možná je to cukr nebo něco takového. Nechá mě popravit. Cítím obrovskou zoufalost, že se nedovolám. Vnímám i tíhu na ramenou.
Po dvou dnech přijdou chlapi, kteří u zámecké paní vykonávají stráž. Jdou si pro mě. Z komůrky mě odvádí se slovy: „Jo, to sis naší paní naběhla!“ V hlavě vnímám horkost, těžknou mi ruce a nohy.
Jsem celá stažená a nervózní. Kolem krku mám oprátku a nemůžu dýchat. Pověsí mě. Mám unavené celé tělo, je mi na zvracení a bolí mě hlava.
Zámecká paní se usmívá. Jsem na ni nasupená! Směje se. Nejradši bych jí dala pěstí mezi oči!
Visím. Cítím knedlík v krku. Nemůžu dýchat. Všechno je zbytečný.
A už je po mně. Jsem po smrti a pořád jsem nasupená! Ona se raduje: „A takhle se vás zbavím všech, když nebudete poslouchat!“
Přichází anděl a říká, že se tímhle způsobem práva nedovolám. „To sis moc nepomohla…“ Měla jsem to udělat chytřeji a nepouštět si k sobě nasupenost ostatních. To jsem opravdu neměla zapotřebí dopadnout zrovna takhle.
Ještě chvíli vyčkávám na místě smrti. Po čase zahlédnu, jaký mi udělali pěkný hrobeček. Stoupám nahoru a ulevuje se mi. Je mně tam dobře, ale přemýšlím, co mám dělat. Napadá mě, že mám být hlavně v klidu.
Dozvídám se, že se se zámeckou paní ještě potkáme. Sylva je na mě naštvaná i v současnosti za to, že jsem jí tehdy ušpinila šaty. V minulém životě neřešila nic jiného než šaty a portréty Ferdinanda a Karla.
Hodně se mi ulevuje na nohách. Mám pocit, jako bych už nebyla vázaná na jedno místo.
Až si ke mně příště přijde stěžovat, tak můžu odejít a věnovat se něčemu jinému. Vlastně si přijde i v současnosti jako šlechtična. Vadí jí, že o ní není takový zájem. Myslí si, že by měla mít větší pozornost!
Ach jo, zase někoho štvu svým odbojem.
Odpočívám na obláčku a je to povznášející. Říkají mi, že bojem nic nezískám.
Cítím příjemně uvolněné nohy, uvolnilo se mi také celé tělo a událost mi přijde mnohem vtipnější. Celkově se cítím veselejší a příjemně mě brní celé tělo.“
A kdy ty si jí něco takového provedla?
„To je ještě pár století před tou událostí v roce 1115. Byla jsem na trhu a prodávala. Sylva, které mohlo být tehdy asi 14 roků. mi tam něco ukradla. Moje zboží kradlo mnohem víc mladých výrostků, ale pak jsem se naštvala a udala Sylvu. Tak jsem jí naprášila a ona kvůli mému udání skončila na šibenici. Schytala to za všechny.“
Oko za oko, zub za zub – jen si to člověk tak lehce nevybaví. Nebo si to nechce vybavit? 🙂