Pro duši.cz

Na sezení regresní terapie jsem se potkala s milou slečnou Petrou, která chtěla řešit svůj strach ze změn. Neotálely jsme a pustily se do práce.

Kdy naposledy jste vnímala strach ze změn?

„Minulý rok. Strach celkem trval půl roku. Začíná to okamžikem, kdy jsem si řekla, že nechci být zaměstnaná u současného šéfa. Chci získat lepší zkušenosti!

Do ruky si beru myš, zapínám počítač a hledám jinou práci. Do vyhledávače konkretizuji, co chci dělat. Rozhlížím se po nabídkách práce v Praze.“

Jak se cítíte?

„Ještě je to na počátku. Jsem v pohodě. Nevím, jaký to bude mít průběh.

Začínám se těšit, mohl by to být úspěch. Na druhou stranu je to ale vážný rozhodnutí, protože musím hledat bydlení. Najednou přemýšlím, že tady budu muset nechat psa. Je mi to strašně líto. Říkám si, že to třeba není dobrý nápad a mám zůstat tady.“ Klientka se dala do pláče.

„V Praze na něj nebudu mít čas. Je mi to strašně líto!

Odpovídám na pár inzerátů, kontroluji si životopis. Snažím se ze sebe vypíchnout to nejlepší. Pořád jsem v poklidu.

Odcházím z práce, zamykám kancelář a jedu domů. Těším se, že budu jezdit jinam, než tu stejnou trasu jako jezdím dnes. Přijíždím domů, parkuji na chodníku a vítám se s pejsky.

Doma se bavím s mámou a říkám jí, že jsem se rozhodla zkusit Prahu. Máma mi odpovídá, že to chápe a podpoří mě.

Odcházím do pokoje, převlékám se a pak si beru notebook. Hledám bydlení. Je to ale nad moje finanční možnosti. I kdybych v Praze měla 20 tisíc hrubého, tak to neutáhnu. Hrozně se toho bojím! Když s někým budu bydlet, tak ty lidi nebudu vůbec znát. Můžou mě okrást, nemusíme se pohodnout a nebudu mít soukromí. Jsem na vážkách. Zvedám se a jdu pryč…

Jsem zase v práci. Domlouvám pohovor. Těším se. Bude to zkušenost! Strach vyplouvá, když klepu nadřízený na dveře. Svírá se mi krk a žaludek. Nemůžu jí říct, že jedu na Prahy na pohovor. Cítím, jak se mi honí mráz po zádech. Potřebuji si vzít dovolenou. Divně na mě kouká, jako by čekala, že jí řeknu, proč dovolenou potřebuji. Odcházím do své kanceláře pracovat a pak domů…

Jedu do Prahy na pohovor. Cítím se nejistě. Strach ani nemám, jen si říkám: „Je to ta firma, kde bych chtěla pracovat?“

Jsem v Praze a procházím se kolem Vltavy. Hledám, kam přesně mám jít, abych věděla, jak se mám vrátit. Svítí sluníčko. Začínám být trochu nervózní, pak se otáčím a jdu zpátky.

Vycházím schody, ocitám se na recepci a už sedím v zasedačce. Vytahuji tužku, životopis a papír. Najednou se otevírají dveře.

Přijde paní, blondýna. Vykládáme si a nervozita opadá. Snažím se být přirozená a odpovídám na otázky podle životopisu a cítění. Paní chce, abych mluvila anglicky. Vím, že mi to moc nejde, ale snažím se. Nejsem si moc jistá, protože angličtinu nepoužívám a mám v ní mezery. Paní mě uklidňuje a říká mi, ať se nebojím. Pak se bavíme i v češtině. Vysvětluji jí, že angličtinu nepoužívám, ale jsem ochotná se ji doučit. Začínám mluvit o zálibách a zkušenostech. Pohovor postupně končí. Loučíme se a já odcházím s dobrým pocitem, že jsem to udělala tak, jak nejlépe jsem mohla.

Scházím po schodech dolů, přecházím silnici a jdu do kavárny. Za 10 minut mi paní volá a sděluje, že mi dají šanci a potřebují vědět do tří dnů moje rozhodnutí. Paní mi říká, že mě berou a chtějí, abych nastoupila za měsíc a půl. Jsem šťastná! Po celém těle mě štěstím mrazí. Podařilo se mi získat práci v Praze! Jedu domů a říkám to rodičům. Ti jsou rádi a gratulují mi. V hlavě si říkám, jak to mám říct v současné práci?

Další den přicházím vysmátá do práce. Chci mluvit s vedoucí a šéfem, ale ani jeden tam není. Vím, že se mi zkracuje čas. Čekám na ně, jestli se objeví. Oni ale nikde nejsou. Sedím za stolem s hlavou ve dlaních. Nechci se o tohle nechat připravit!

Jinak je to normální pracovní den. Jedu z práce domů. Kdy jim to konečně řeknu? Doma se vítám se psy.  V obýváku sedí máma s tátou a říkám jim, že nevím, jak to mám v práci oznámit. Nevychytala jsem možnost jim to v práci říct, nejsou tam. Tlačí mě čas. Když to nevyšlo dneska, tak to vyjde zítra.

Další den jdu za šéfem, jestli by neměl čas. Vnímám na sobě strach z jeho reakce, hrozně mi tluče srdce. Odcházím od něj a jdu za mou vedoucí s tím, že bych s ní potřebovala mluvit.

Jdeme do zasedačky a ona s sebou má výpovědi. Sedím za stolem, naproti mně sedí vedoucí a vedle ní šéf. Jsem nervózní. Čekají, co jim řeknu. Bojím se! Mám sucho v krku. Tluče mi srdce. Mám odvahu a říkám jim to. Žádám, jestli by mi nedali výpověď dohodou, protože se mi podařilo najít na pohovoru práci. Žádám o kratší výpovědní dobu a čekám, co se bude dít. Chtěla bych odejít za měsíc a půl. Slibuji jim, že člověka zaučím bez nároku na odměny. Šéf je naštvaný. Moje vedoucí se dušuje a je naštvaná. Říká mi, že to nejde – jedině 2 měsíce a řádnou výpověď! Stahuje se mi v oblasti srdce a hrudníku zlost a strach. Můj šéf s ní souhlasí, nechce o tom nic slyšet a odchází.

Jsem naštvaná a říkám si: „Dobře. Dám řádnou výpověď.“ Je mi strašně! Vím, že o tu práci přicházím. Hrozně naštvaná jdu do kanclu, zavírám prudce dveře. Cítím ze vzteku tlak v krku a hlavě. Sedám si za stůl a říkám si: „To není možný! Opravdu tady člověka utrápí!“

Nedá se s nimi dohodnout. Nadávám nahlas. Co budu dělat? Chce se mi plakat.

Odpracuji den a jedu domů. Jdu za tátou a brečím, že musím zavolat do Prahy, protože mi nepodepsali výpověď a musím to pustit. Táta mi říká, že třeba počkají. Vím, že ne. Pospíchají na to. Odjíždím na další pohovor a než odjedu, tak volám paní. Je mi strašný smutno. Je to znát na mém hlase.

Omlouvám se a s lítostí jí oznamuji, že tu práci nemůžu vzít, protože jsem nedostala výpověď. Říkám jí, že jsem ochotná si nechat napsat paragraf a moc o to stojím, protože je to velká příležitost. Ona odpovídá, že ne. Nechce mi to dělat. Je mi to strašně líto! O tu práci vážně stojím. Nechtějí mě. Pokládám to a hystericky pláču. Zajíkám se a nemůžu polykat. Je mi to hrozně líto. Přišla jsem o jedinečnou příležitost se dostat do Prahy. Asi to tak mělo být.“

Pátráme dál v minulosti po strachu ze změn.

„Jsem na základce a máme před školní besídkou. Je mi špatně od žaludku, svírá se mi. Koukám na pódium. Nechci tam být! Vidím černý závěs a na něm hvězdičky. Beru do ruky kytaru a klepe se mi hlas. Přicházím na řadu. Vezmu si židli a posazuji se na pódiu.

Jsem nervózní, klepou se mi ruce. Hraji na kytaru. Nechci to dělat, ale musím. Připadám si jako osel, který musí poslouchat. Hledím na diváky, učitelky. Hraji první akord. Rozehrávám se. Spletla jsem to.

Všichni spolužáci se mi smějí i přes to, že umím hrát. Mají ze mě legraci, přitom by to nedokázali. Myslí si, že je strašně jednoduchý se to naučit. Nechce se mi hrát. Nechce se mi to dělat. Tlačí mě do toho. Jsem naštvaná sama na sebe. Nedokážu nepokračovat, bojím se reakce učitelů. Odehrávám to, ale nebaví mě to. Stahuje se mi žaludek. Nechci to dělat! Mám na ně hněv.

Další den po besídce jsem ve škole a máme hudebku. Učitelka mi děkuje a já jí říkám, že už to dělat nechci. Už nechci hrát. Učitelka to neregistruje a já si sedám do lavice. Hledím na ni a přede mnou je černá tabule.“

Pátráme v minulosti po strachu ze změn dál a přicházíme ke klíčovému zážitku.

„Je rok 1990 a celá ta událost trvá 9 měsíců.

Je tma, nic nevidím. Nemluvím, nemám prsty, ruce ani nohy. Jako kdybych měla dvě oči a ty tou tmou pluly. Jsem odvážná, nebojím se.“

Říkají vám tam něco?

„Ať se nebojím, že mám jedinečnou příležitost napravit to, co jsem zkazila. Posílají mě dál, abych napravila svoji chybu. Říkají mi, že si projdu ne jednou těžkou zkouškou. Ubližovala jsem lidem, ale neúmyslně. Byla jsem nemocná.

Sdělují mi, že mám pomáhat dotykem.“

Jaké tam máte myšlenky?

„Kdo ví, jaké to tam bude. Kdo ví, jaký budou. Budu se mít dobře? Neublíží mi? Už je můj čas? Kam vlastně jdu?

Vidím zlatou bránu, betonové vysoké sloupky a za nimi světlo. Proplouvám bránou. Jdu po schodech za tím světlem výš a výš. Světlo je víc žlutobílý – celou mě ozařuje. Já sama sebe nevidím. Nemám ruce a nohy. Mám trošku strach, protože nevím, kam jdu, pluji. Zpomaluji si. Rozmýšlím si každý další pohyb. Koukám na světlo. Láká mě, protože ta barva je pěkná.

Jsem na posledním schodu a dívám se do dáli.

Už mě nenapadají žádné otázky, ale spíš si odpovídám: „Vybrala jsem si správně?“

Dělám poslední krok a šlapu do neznáma. Letím k Zemi. Vysílám své vibrace k Zemi – jako kdyby to byla moje zelenomodrá aura. Volným pádem padám k Zemi.“

Máte své tělo?

„Ještě ne. Blížím se víc a víc k Zemi. Letím. Cítím se volná jako pták. Rozhoduji se, kde přistanu. Vidím Evropu. Jsem naštvaná. Koukám na Francii, ale mířím k České republice. V duchu si říkám, že se do Francie stejně podívám! Chtěla jsem víc k Praze, ale tam to nějak nešlo. Jako kdybych letěla padákem a nemohla to ovládat. Jsem naštvaná na vítr, protože mě vane k horám. Já nechci hory! Nemám hory ráda. Jsem zklamaná. Nechci bydlet v horách, chci moře a písečný pláže!

Vítr ustává. Svítí sluníčko a naštvanost mě přechází. Teplo mám ráda. Vítr se uklidňuje a já slítám dolů.

Prahu jsem si nevybrala, protože mi není souzená. Vybrala jsem si hory i přes to, že nemám zimu ráda. Prý se mám naučit žít i v místě, kam jdu, protože tam potkám spoustu zajímavých lidí, co mi něco dají i vezmou. Naučím se odpouštět, mít trpělivost a také poděkovat za každého člověka, co mi přijde do života, že mě něco naučí.

Koukám na postýlku, ale nikdo tam není. Vidím oblečení, bílou peřinku a polštář. Není to doma. Ta postýlka je šedá a kovová. Je to nemocniční prostředí. Koukám dolů na to, jak je to tam připravený. Přijde mi, jako kdybych si rozmýšlela, jestli v té postýlce chci být.“

A co jste vymyslela?

„Že jsem si vybrala dobře. Tak jo. Přiběhla sestřička a něco tam dělá u umyvadla. Vidím dětskou prdel. Pořád koukám shora. Teď jsem blíž a dítě otočili prdelkou nahoru. Sestra ho drží v dlaních.Mimino má zavřený oči, klasickou barvu, ale nepláče. Je ticho. Sestřička ho myje, protože bylo od krve. Je divný, že nic nedělá.

Bojím se, jestli je to tak správně, Jestli se nespletli. Hrozně mě bolí ruce jako kdyby byly zlomené. Nechce se mi tam!“

Jste to vy?

„Ano.“

Tak si to projděte sama za sebe.

„Mně se nechce. Jako kdyby to mimino spalo. Já jdu krkem dolů. Jsem uvnitř jícnu a jdu pořád níž. Jsem u srdíčka.“

Co tam děláte?

„Koukám na to, jak je to srdíčko malinké a jak pomalu tepe. Zvedá se a já po něm skáču. Uklidnila jsem se. Sedím tam na srdíčku a říkám si: „Petruško, je čas.“

Na co je čas?

„Žít. To jsem já v té postýlce. Brečím. Mám strach, že jsem sama. Vidím všechno rozmazaně. Nade mnou je světlo a bolí mě z něj oči. Špatně vidím. Slyším hlasy, jak si tam sestřičky a doktor povídají. Někdo na mě položil ruku. Je to ženská ruka. Máma mi dala natažený prst, abych se jí chytla. Chce se mi brečet. Je to takový hrozně hezký okamžik. První setkání s mámou. Já ji špatně vidím, ale siluetu vnímám. Vím, že to je máma. Jemňoučce jsem ji stiskla prst.“

Co se děje týden před porodem?

„Vidím se u mámy v břiše. Jsem v bezpečí. Nechci se narodit. Je mi 9 měsíců a je mi teplo. Máma naříká, sotva se valí. Je naštvaná na teplo. Její nepříjemné pocity se odráží dovnitř. Mně nevadí, když se slunce opírá do břicha. Prohřívá mě to. Teplo mám ráda.

Kopu ji do břicha, aby věděla, že tam jsem. Někdo to břicho hladí, asi máma. Není ji dobře, bolí ji žaludek. Nechce moc jíst. Mně to vadí, protože mi chybí výživa. Mám hlad, tak ji kopu.

Máma asi někam jde, protože se klepeme. Máma, táta i ségra jsou někde spolu. Těším se na ně. Máma je unavená a chtěla by odpočívat. Já jsem taky unavená, předává mi únavu. Asi se těší až budu venku. Mámě je špatně, ale já za to nemůžu. Asi ji zlobí žlučník. Všichni jí hladí břicho. Těší se na mě.

Povídá si s tátou, jaké mi dají jméno. Máma by chtěla, abych se už narodila. Já ne. Ale není to vůči ní, ale já prostě nechci. Máma si balí tašku. Hlavou se mi honí: „Už je to tady! Jaký to tady bude? Budou na mě hodní? Budou se na mě usmívat?

Myslím si, že sem nepatřím. Mám to tu za trest a někomu se mám omluvit. Nevěřím, že nadešel ten čas. Asi jsem někomu hrozně ublížila.“ Klientka se dala do pláče.

„Nevím, komu jsem ublížila. Já se v tom mámy břiše cítím bezpečně a chtěla bych tam zůstat. Nevím proč, ale je mi tam dobře. Tam je území nikoho, jenom zóna já. Mám strach.

Zbývá pár minut bezpečí do porodu.“

Projděte si porod.

„Nechce se mi o tom mluvit. Nevěřím doktorovi. Neví, co dělá! Jako kdyby to neuměl. Já ho nevidím, ale přijde mi, že se rozhodují, jestli přirozenou cestou nebo císařem.

Nechci jít ven, chci být u mámy! Cítím se u ní dobře, v bezpečí a nikdo po mně nic nechce.

Proč po mně chtějí, abych šla ven, když já prostě nechci? Nechci se narodit. Nechci sem jít!

Jsem v břiše. Mamka si se mnou povídá a přitom si hladí břicho. Cítím to, ale stejně nechci. Nechci! Nepatřím sem. Nechci se setkat s lidmi. Nikdo mi nerozumí. Doktor si neví rady. Neví, jestli přirozenou cestou nebo císařem. Na mně se to všechno odráží. Nechci se narodit. Hrozně se zlobím na doktora a říkám si, že to prostě neumí. Ať to nedělá! Nemá na to právo! Až se budu chtít narodit, tak přijdu sama.

Teď vidím ruku, která mě tahá za nohu. Chtějí, abych se otočila. Kopu je, aby mi dali pokoj. Nechci jít na svět! Nechci, aby ji to bolelo. Nevěřím tomu doktorovi. Je ošklivý.

Chci být v břiše. Cítím se tam v bezpečí. Je to moje zóna. Chytili mě za hlavičku a tahají mě ven. Nemůžu se bránit! Jde ven hlavička. Bolí mě oblast krční páteře – asi mě špatně uchopili. Nechci se narodit! Chci zůstat u mámy. Jsem venku. Je mi hrozná zima. Já nic nedělám. Mám zavřený oči, chci je zmást. Někam mě nesou. Pod vodu! Je studená. Nemůžu vydat ani hlásku. Nejde mi to a ani nechci. Je mi hrozná zima. Oblékají mi bílý úbor – dupačky, kabátek a rukavičky. Ležím v postýlce a nade mnou je hrozný světlo – zářivka. Pálí mě z toho oči. To světlo mě sere!

Vidím ženskou ruku s prstem. Zasouvá ji do mojí ručičky. Chce, abych se chytla. Ta silueta je máma. Je mi dobře, když je tam máma.

Máma je šťastná, že jsem se narodila. Já necítím nic, žádnou radost, že jsem se narodila. Vnímám ale okamžik, že je máma ráda. Byla bych radši v jejím břiše. Chci tam zpátky. Bojím se, že tu nemám být a nikdo mi nerozumí. Brečím, protože mám hlad. Máma se o mě postará.“

Po několika průchodech nepříjemné pocity (naštvanost, strach ad.) opadávají a nahrazuje je úleva, pochopení a uvolnění.

„Jsem v černé tmě a nic nevidím. Sestupuji z posledního schůdku a cítím se volná jako pták. Mám zelenomodrou auru a letím k Zemi. Nemám strach a jsem odhodlaná.

Vane mě to k České republice a do Krkonoš. Těším se na ně, protože je teď vidím shora. Máma, táta i ségra se na mě těší a já se těším s nimi. Hladí mě po břiše a vybrali mi jméno. Když budu holka, tak budu Petra a když kluk, tak Lukáš.

Jedeme do porodnice. Těším se a máma taky! Porod probíhá bez komplikací. Doktor mě podává sestřičce, která mě omyje. Začíná od zadečku. Je to příjemné. Opatrně mě umývá a pokládá do dupaček. Podává mě mámě a ta mě krmí. Jsme obě zdravé a spokojené.

Jsem s mámou. Je to něco úžasného! Obě se těšíme z toho, že jsme spolu. Cítím z mámy lásku a vím, že mě má ráda a těšila se na mě. Ten první kontakt je nezapomenutelný. Přišli se na mě podívat i táta se ségrou. Jsme šťastní a všichni pohromadě jako rodina.“

Posezení regresní terapie se klientka cítí lehce, uvolněně a spokojeně.