Pro duši.cz

Na sezení za mnou zavítala jedna moc milá mladá maminka. Chtěla pomoct svému muži.

„Partner bere od 15 let, kdy mu diagnostikovali maniodepresivní poruchu, antidepresiva. Léky přestal brát v létě 2016. Vysadil je na zkoušku po dohodě s psychiatrem. Na podzim v roce 2016 chodil každý měsíc na kontrolu. Na podzim měl 2 menší ataky a zvládl to bez Lexaurinu.

Čtyři měsíce byl bez prášků. Nechce je brát, ale bez nich to nedává. Nejvíc ho trápí strachy o rodinu – že nebudou peníze, vezmou nám byt, že ho vyhoděj z práce. Ráno pak má problém vstát z postele.

Když je mu pak dobře (období mánie), tak si toho hodně nabere a je toho tolik, že to nedokáže roztřídit a stresuje se maličkostma.“

Instruuji klientku, aby si zavřela oči a vybavila si před sebou svého muže, kterému budeme říkat třeba Pepa.

Vyptávám se klientky, jak Pepa vypadá?

„Trochu ustaraně.“

Chtěl by pomoci?

„Myslím, že jo.“ Odpovídá mi klientka. Říkám jí, aby Pepovi sdělila, že mu můžeme pomoct. Chtěl by?

„Jo, souhlasí.“

S čím konkrétně by potřeboval pomoct? Co ho nejvíc trápí?

„Nejvíc ho trápí strach.“

Z čeho má největší strach?

„Z toho, že se nedokáže postarat o nás tři.“

To mu vyvolává úzkosti?

„Jo.“

Pramení tento strach ze současného života?

„Není si jistej.“

Z kolika minulých životů pramení tento strach?

„Ze 3.“

Ať jde k chronologicky nejbližšímu minulému životu. Kdy to bylo?

„V roce 1926.

Pepa je v práci a sedá si na židli u stolu. Má před sebou papír se spoustou čísel. Necítí se moc dobře. Prochází mínusová čísla na papíře. Asi se jedná o výpis – příjmy a výdaje jeho rodiny.

Přichází nějaký člověk a hádají se spolu o penězích. Pepovi je špatně. Cítí tlak na hrudníku a celkovou nervozitu.

Ten člověk odešel. Pepa si sedá na židli a je nervózní z toho, že nebude moct něco zaplatit, že to nevychází. Uklízí výpis a jde pryč.

Odchází z práce a jde něco vyřídit do banky. Potřebuje si půjčit peníze, ale v bance mu je nechtějí půjčit. Málo vydělává, aby jim to vracel. Bojí se, že nebude moct splácet. Je naštvanej.

Odchází pryč z banky.“

Na co si potřeboval Pepa půjčit ty peníze?

„Pro svoji rodinu.“

A příběh pokračuje dál…

„Když mu v bance nepůjčí peníze, tak si jde půjčit od někoho ne úplně košér. Cítí se napnutej, ale zároveň vnímá i naději.“

Zná toho člověka ze současného života?

„Ano. Je to jeho brácha.“

Co si tam říkají?

„Dohadují se, jestli by mu mohl půjčit nějaký peníze. Ty peníze mu půjčí, ale říká Pepovi, že mu je musí brzy vrátit. Když je nevrátí, tak budou problémy. Pepa cítí strach, protože je to moc krátká doba.“

Dává tam Pepa nějaký slib?

„Říká, že se pokusí dodržet dohodu. Nemá z toho dobrý pocit. Ale vnímá, že není jiné východisko.

Bere si peníze a odchází s kufříkem pryč tmavou uličkou. Cítí se nervózně z toho, že se stane něco, co nebude moct ovlivnit.

Najednou za ním spadla popelnice. Pepa se lekl a přidal do kroku. Pořád se ohlíží a je čím dál víc nervózní. Nervozitu vnímá hlavně na hrudníku a rukách.

Už se blíží ke konci uličky, ale najednou se před ním objevují dva chlapi. Rozhlíží se, že by šel jinudy, ale bohužel to je jediná cesta.

Zastavují ho 2 chlapi, vytahují zbraně a chtějí kufřík.

Pepa jim je nechce dát. Jsou to peníze pro rodinu!

Naléhají na něj. Pepa se bojí. Nechce jim ty peníze dát, je nešťastnej. Zároveň se o sebe taky trochu bojí, jestli to přežije a bojí se i o rodinu, že o ni přijde.

Jeden chlap chytá Pepu a drží mu zbraň u hlavy. Druhej mu mezitím bere kufřík s penězi. Povalí Pepu a oba utíkají pryč.

Pepa tam sedí a brečí. Cítí smutek všude po těle. Sedí na zemi a je tím smutkem úplně ochromený.“

Jsou to ty pocity, které prožívá dnes?

„Jo, jsou.“

Ať si to uvědomí a dá do souvislostí.

„Souhlasí s tím. Říká, že je to možný.“

Jak ta událost pokračuje?

„Zvedá se ze země. Přišel o peníze pro banku. Bude se do tý banky muset vrátit. Teďka ale ty peníze nemá a neví, co s tím. Rozhoduje se, jestli půjde domů nebo znovu do banky. Asi půjde domů.

Jde se mu ztěžka, prožívá po těle smutek a beznaděj. Šourá se po chodníku domů. Stojí před velkým domem a nejde dál.“

Co je to za dům?

„Je to jeho dům. Bydlí tam s rodinou, ale nechce se mu dovnitř. Nakonec vchází. Moc hezky to tam voní. Asi večeře. Slyší, že někde křičí děti. Vítá se s rodinou.

Pepa by se chtěl se svým problémem svěřit, ale neví, jak na to. Vnímá velké napětí.“

Vždyť se může svěřit, nikdo mu v tom nebrání.

„On by chtěl, ale nemůže najít správná slova.“

Tak to může klidně říct polopatě. I dneska to tak může říct.

„Pepovi se teďka ulevilo na hrudníku, když si to uvědomil.“

Pepa prochází příběh dál.

„To, co se stalo, se snaží ututlat a tváří se normálně. Bojí se toho, že nedokáže vzniklou situaci vyřešit. Nemá dobrou náladu, ale i přesto se snaží věnovat dětem.“

Co se děje další den?

„Ráno se všichni loučí a Pepa jde do práce. Přišel do svojí kanceláře a snaží se pracovat. Nedokáže se moc soustředit, protože pořád přemýšlí nad penězi.

Hlavou se mu honí to, že teďka má dva dluhy – jeden pro chlapíka, který mu půjčil a druhý pro banku.

Vnímá, že selhal a cítí strach, že mu vezmou rodinu.

Dál den probíhá normálně a večer jde domů za rodinou. Přijde domů, kde ho všichni čekají.

Zvoní telefon. Ten, kdo volá, chce mluvit s Pepou. Volá mu člověk, co mu půjčil peníze. Je na čase, aby Pepa dodržel část svojí dohody.

Pepovi je špatně. Potřeboval by víc času. Volající mu ho ale nechce dát, protože dohoda je dohoda!“

Je tam něco, co Pepa dotyčnému slíbil?

„Slíbil mu, že ty peníze sežene. Při předání peněz dotyčnému řekl: „Slibuju ti, že určitě dodržím slib a seženu to.“

Pepa je nervózní a tu nervozitu vnímá hlavně v hlavě. Snaží se jít spát.“

Co se mu honí hlavou?

„Že to všechno zvoral a selhal. Po těle cítí neurčitej tlak. Snaží se spát, ale moc mu to nejde.

Kvůli tomu dnes nemůže spát?

„Je to možný.“

Co na to říká?

„Moc ho to trápí. Takhle to nechtěl. A i dneska kvůli tomu, co se stalo tehdy, nemůže spát.“

Co se děje dál?

„Je další den ráno a jde na schůzku v bance. Necítí se dobře, protože ví, že ty peníze nemá a jen tak je nesežene. V bance se dozvídá, že mu vezmou barák, když nemůže zaplatit. Vydělal míň peněz, tak nemůže platit.

Pepa je úplně vyřízenej a na dně. Odchází z banky a musí do práce. Snaží se pracovat, ale myšlenky mu utíkají k člověku, který mu půjčil peníze. Furt se mu vrací myšlenky, že nedokáže splnit to, na čem se dohodli. Přemýšlí, jestli by to nešlo udělat jinak.

Pepa končí v práci a jde na schůzku s člověkem, kterému je dlužný. Snaží se mu vysvětlit, co se stalo. On mu to ale nevěří.

Pepa se cítí zrazeně. O něčem se s chlapíkem dohadují. Chlapík ale trvá na tom, že dohoda je dohoda. Chlapík někam telefonuje a Pepa rychle odchází. Běží uličkou a dobíhá před dům. Rozhlíží se, poslouchá, ale nikoho neslyší. Jde do domu, ale tam je ticho a prázdno.

Pepa je zmatenej, nešťastnej a nervózní. Prochází domem a hledá svoji rodinu. Cítí se nejistej. Jde po schodech nahoru, ale i tam je ticho a prázdno.

Prochází jednu místnost za druhou a nikoho nemůže najít. Je nervózní. Pořád hledá a zdá se, že mu tečou slzy. Cítí smutek, že je tam sám.

Začíná trochu zmatkovat. Hlavou se mu přemítá, kam se všichni ztratili a proč tam nikdo není?

Rozhoduje se, že by zavolal policii. Začíná zmatkovat čím dál víc a v tom zmatku nemůže najít telefon.

Nechápe, co se stalo. Je sklíčenej a nervózní. Vybíhá ven z baráku. Někoho hledá a shání. Běží po nějaký dlouhý ulici. Neví, kam běží.“

Utíká od problémů?

„Je to možný.“

Utíká od problémů i dneska k práškům?

 „Je to forma úniku.

Doběhl na křižovatku a neví, jak se rozhodnout. Sedá si na zem a  zdá se, že o něčem přemýšlí…“

Co se mu honí hlavou?

„Proč se to muselo stát zrovna jemu. Někdo mu vzal rodinu z domu. Chlapík, který mu půjčil peníze, tam měl nějaký kumpány a ty rodinu vzali.“

Pepa si příběh prochází opakovaně a postupně přichází na více podrobností, které se v roce 1926 udály. Zjišťuje, že rodinu mu chlapík nevzal do konce tohoto života, protože mu slíbil, že se s ní shledá. Po 2 měsících se s rodinou opět potkal a byl spokojený a šťastný.

Pepovi se při opakovaném procházení ulevuje a začíná cítit odhodlání se při sporech bránit a postavit se nejenom sám za sebe, ale i za rodinu. Vnímá i odhodlání vyřešit problém, který nastal.

Pocit, že neví, jak se svěřit, postupně opadl. Strachy a nejistotu nahradila spokojenost a vnitřní klid.

Téměř na konci sezení odpouští chlápkům, kteří ho okradli o kufřík s penězi. Cítí se spokojenější a šťastnější. Odpouští i sám sobě, že se mu nepodařilo kufřík bránit, neboť s tím měl spojené pocity viny a smutku. Jakmile si odpustí, tak se mu uleví na ramenou.

Na konci sezení Pepa ruší slib, který dal chlapíkovi, co mu půjčil peníze. Po zrušení se cítí dobře a vnímá úlevu na zádech.

Sezení končí a Pepa se cítí celkově v pohodě a šťastnější.

Na dalším sezení mi mladá maminka sděluje, jak se Pepa cítí.

„Líp se mu spí. Vstává se mu nic moc, ale i se mu teďka zdají sny. Strachy o rodinu ustaly.“