Problém říkat ne
Přišel ke mně na sezení regresní terapii klient s tím, že by potřeboval pomoci. Neumí říkat ne. Z mého okolí vím, že hodně lidí se denně potýká se stejnou situací. Tak jsem ho poprosila, zda bych jeho příběh ze sezení regresní terapie nemohla zveřejnit. Souhlasil a ještě mi k příběhu poskytl skvělé obrázky, které odráží přesně ten obraz, co měl v danou chvíli v hlavě 🙂
Začínáme sezení a klienta se ptám na to, kdy tento problém řešil naposledy. A on mi začíná vyprávět. „Dneska. Mám jít dělat úkol pro šéfa. Cítím se nepříjemně, bolí mě hlava, ale nejvíc cítím žaludek. Cítím se jako vyslanec, jsem hrozně ospalej. Ten úkol jsem neodmítl, pracuje na tom kolegyně. Chtěl jsem předat tlak dál. Ví, že to musí dodělat. Vím, že je pod stejným tlakem jako já. Přemejšlim, jak bych jí s tím mohl pomoct. Čekám, že někdo přijde a rozetne situaci. Nesmím zklamat. Nakonec vše dospěje ke zdárnému konci. “
Další událostí, na kterou jsme narazili, byla několik let stará scéna opět z pracovního prostředí. „Jdu od počítače vyřešit problém. Někdo má něco rozbitýho. Ten problém tam je a já ho musím vyřešit. Nabídl jsem se, že mu půjdu pomoci. Neříkám ne. Cítím se hrdinsky, že to zvládnu. Spravil jsem to. Podařilo se a vracím se ke svojí práci.“
Poté jsme se v průběhu sezení dostali ke klíčové situaci… „Píše se rok 1856. Vidím řadu vojáků, jak stojíme všichni v řadě. Máme uniformy a před sebou vyskládanou řadu kanónů. Čekáme vedle sebe. Je tam nějaká postava. Strašně důležitá… Vypadá jako nějakej generál. Cítím hrdost. Jako bych mezi ně patřil a byl u nějaký velký věci. Začínám říkat něco, abychom začali střílet… Jednoduchej úkol. Děla střílí na nějakej cíl. Přes louku na opevněný město, vesničku. Plním úkol. Je to v rámci úkolu potřeba. Nedokážu říct ne, je to příkaz. Kdybych nevystřelil, generál by mě poslal do vězení. Nevím, co v tý vesnici je za lidi, ale je tam hroznej kravál. Bolí mě z toho hlava a otřásají se mi vnitřnosti. Ten zvuk mě trhá zevnitř.
Mám tam parťáka. Mlčky na sebe koukáme, dělá to samý jako já. Musí taky… Taky neřekne ne. Udělá to přesně jako já. Jsme hotový s úkolem. Vystřelili jsme dvakrát.
To, co se děje, nejde popsat… Udělal jsem hroznou spoušť. Nechci to slyšet. My tam ale stojíme dál. Odvolávají nás pryč, abychom sbalili techniku a dali jsme se na odchod směrem, kde nám dají jídlo a kde se najíme. Je to nějaký tábor. Mám hroznou chuť na klobásu. Dochází mi, že tam vidím generála. Poplácá nás po ramenou, jak jsme dobrý. Máme žold. Pro mě ten žold není tak důležitý jako pivo a jídlo. Je večer, setmělo se a my oslavujeme. V duchu cítím, že to nebylo dobrý, ale dostal jsem za to peníze. Je tam zima, tak jsme dlouho u ohně. Úkol je splněný…“
Klienta se vyptávám na více detailů a on si postupně vybavuje svůj život předtím, než se dostal do války i jak to s ním dopadlo. „Mám vzpomínky na seno, hrozně moc sena. Pořád hrabu seno. Nechci ho hrabat, ale musím, abych uživil rodinu. Běhaj tam moje dvě děti. Jsou strašně nezbedný. Nevydržej stát na místě. Pořád je ve vzduchu to seno a já se nemůžu nadechnout (kamarád mimo jiné trpí alergií na seno).
Mám manželku, ale nemáme prstýnky. Neměli jsme peníze. Pořád to seno. Musíme ho sušit. Někomu ho dáváme, abychom z toho měli peníze. Hrozně málo peněz… Vlastně z toho vyžijeme, ale tak tak… Seno je náš příjem. Děti nechápou situaci, žijou si svůj svět. Cítím, jako bych o to mohl každou chvíli přijít. Může se dostavit armáda a zruinovat nás. Když půjdu bojovat, tak nás budu bránit. Ochráním rodinu a budou z toho peníze.
Nemůžu říct ne. Dělám to pro rodinu, dělám to pro ně. Kdybych řekl ne, tak bych zklamal. Když chlapi zůstávaj doma, tak to není normální. Loučím se se všema. Cítím se smutně a chce se mi brečet. Oni mě utěšují. Pochopili, že jsem to tak udělal, ale nechtějí mě pustit. Furt si namlouvám, že se vrátím zpátky. Necítím nic, že by se mělo stát něco zlýho. Mám hlad.
Odcházím za tím člověkem z armády, co tam přišel a verbuje mě. Říká mi, že to bude dobrej job a ať jdu s ním. Vytahuje pergamen – nesmím utýct z války, jinak budu potrestaný. Podepíšu ho, on ho zabalí a zakápne voskem. Dostanu peníze a budu bojovat za správnou stranu.
Já ale nechci za nikoho bojovat a chci bejt neutrální. Vidina peněz mě ale přesvědčuje. Nebojím se. Přinesu peníze a s rodinou na statku se budeme mít líp. Přijdu si, jako bych byl postavenej do situace, kterou nechci řešit. Cítím se smutně, opouštím rodinu a bolí mě to u srdce. Utáhnul mě na žrádlo víc než na pivo. Jako rodina máme sice hodně obilí, ale moc toho nesníme, protože to prodáváme. Je z toho jen trochu chleba…
Cesta za penězma je velká. Jdu do toho s tím, že nebudu zabíjet a potom to bude dobrý. Dojdeme do hospody, se všema jsem na stejný lodi a pijeme pospolu. Ten chlápek, co mě naverboval všem zaplatí. Všichni jásaj. Pak teprve začínám pít a jíst. Z povzdálí přichází parťák, kterej se mnou bude střílet. Dává si s náma taky. Pivo není dobrý… Piju ho, protože se z něho opiju. Není mi chutný. Nemám to tam rád. To prostředí nemám rád… Zapíjím to. Sedím tam, povídáme si. Oba nás přesvědčují, že jsme udělali dobrej krok. V tu chvíli vzpomínám na rodinu. Bavíme se dál o tom, co nás čeká. Jiný kolega mi říká, že to dělá dlouho a bude dobrý. Pak si jdeme někam lehnout.
Další den jdeme trénovat do války. Parťák mi popřeje štěstí a dlouhou dobu ho nevidím. Jsou tam lidé, trenéři. Ukazujou nám, jak se střílí z děla a co s tím máme dělat. Cítím se důležitě, mám důležitou roli. Ta technika mě baví. Je to sofistikovanější zbraň a má hroznou sílu. Střílíme na terče ze slámy. Jak chodím pro kouli, tak si vždycky vzpomenu na rodinu. Upnul jsem se na to dělo, je to zázemí a za ním se cítím bezpečně. Jde mi všechno, nemám žádný problém. Půjdu do toho… Vycvičili mě. Je konec tréninku. Jdeme do boje. Přesouváme děla, je to těžký. Přesun trvá několik dní, přespáváme v kasárnách. Je mi smutno bez rodiny a dostávám zimnici z osamění.
Cesta je dlouhá a my jsme dorazili na místo. Parťák je tam se mnou. Je to fajn životní etapa. Než se dostaneme na bojiště, tak to jde dobře. Tam je všechno špatně. Cítím se podvedenej. Ty boje děláme pravidelně. Jako by to bylo každej den. Jsme vzadu, vepředu jsou vojáci. Dobýváme z dálky.
Začíná boj… Jsme v řadě, my dva – já a parťák. Máme na starosti dělo. Generál chodí okolo. Ničíme civilisty. Hrozně křičej. Takhle to nemělo bejt. Všude běhaj vojáci s bajonetama. Rozhlížím se kolem a všude jsou mrtví. Postupně odpadáme a naše řady se ztenčují. Generál o tom ví. Lidi odcházejí. Je řada na mně. Cítím vnitřní úzkost, stahuje se mi krk. Nemám chuť jíst. Vím, že za chvíli zemřu. Nepřítel je silný. Vím, že když budu bojovat, tak vyhrajem. Zůstali jenom ti nejlepší. V linii vedle mě padaj vojáci jako švestky a hrušky.
Zůstávám tam s kolegou. Je to hroznej kravál, nechci to slyšet. Musím se soustředit na dělo. Kolem běhaj ostatní, ale já jsem za kanonem v bezpečí. Mám eso v rukávu. Lidi utíkaj a bojej se. Kanon je hrozně silnej. Střílení je jednoduchý a síla smrtící. Používám ten kanon na špatnou stranu. Neměl bych tam bejt. Dělám to pro peníze.
Najednou mi ztuhly nohy. Jsem odkázalej. Vím, že to asi nevyhrajeme. Dopadne to dobře, utečeme. NE! Cítím ránu zezadu. Propíchlo mi to všechny orgány v břiše, ale srdce ne. Generál mi zachraňuje život. Vidím krev na svém břiše. Podlamujou se mi nohy. Mám hroznou bolest v žaludku. Parťák mi dává obvazy a táhne mě z bojiště pryč. Ulevilo se mi, že už tam nejsme. Říkáme si, že se to tam nevedlo správně. Jsem v lazaretu, kolem mě umírají lidi. Mám na sobě obvazy, který jsou prochcaný krví. Čekám na smrt, nefunguje mi žaludek. Hrozně to bolí. Nemůžou mi pomoct. Bez toho orgánu nemůžu žít. Cítím krev, jak mi protká nosem, pusou… Točí se mi hlava.
Všichni mě uklidňujou. Mám svíravej pocit. Nechávám tam rodinu. Je mi líto všech lidí, co jsem tam zabil. Je tam strašnej smrad z toho prostředí kolem. Všude se ozývají výkřiky. Rána, kterou jsem dostal do břicha, se zanícuje. Dostávám otravu a infekci, která postupuje nahoru. Točí se mi hlava. Nemůžu dýchat. Nechci umřít, je brzo. Je ještě hodně věcí, co mám udělat. Nejde to ale dál. Pak se všechno rozmazává a je všechno bílý.
Někdo mě chytá za ruku. Tahá mě z toho bíla pryč. Má plnovous, kápi na hlavě a je celej šedivej. Mám z něj pocit někoho, kdo všemu rozumí a má obrovskou moudrost. Uklidňujeme mě, že je to dobrý a udělal jsem všechno, co jsem mohl. Dává mi napít červenýho vína – symbolizuje krev a moje rozhodnutí v životě. Povídáme si o životě. Cítím zármutek. Povídáme si dál a on mi říká, že je ve mně něco víc. Kdybych měl víc síly, dokázal bych to odmítnout. Nepostřílel bych ty lidi a byl bych s rodinou. Byl bych zahanbenej, ale byli bychom spolu s rodinou. Teďka zůstali sami a mají mrtvýho tátu. Mám s tím zkusit něco udělat. Začít u sebe. Odpouštím. Své rodině. Lidem, který jsem zabil. Sobě.“
Po celém sezením se klient cítí příjemně, uvolněně, bez výčitek, stresu a bolesti žaludku či hlavy. Jako by si ty problémy mohl řešit tak, jak chce. Když udělá rozhodnutí, tak nezávisí na ostatních, ale na něm. Může si dělat, co chce a je to jeho volba. A věci vidí s větším nadhledem. Prostě v pohodě.
Po cca čtyřech měsících od regrese jsem se klienta ptala, jak mu regrese pomohla. „No, hlavní jak mi pomohla bylo to, že jsem si uvědomil, že když bych úplně na počátku řekl ne, celé by se to stalo jinak, ale některé věci jsou v životě dané a i kdybych řekl ne, mohou se přesto stát. Od té doby říkám ne ve věcech, které by mi v důsledku mohli nejvíce ublížit, omezit, vystavit vysokému stresu. A funguje to, lidé na moje „NE“ reagují bez emocí, přijmou ho, mám na to právo. Říkat „NE“ není negativní, je to jen jedna z možností,kterou všichni máme.“