Pro duši.cz

Ne všechna traumata pochází z dětství nebo hlubší minulosti. Odchod miminka je těžkou záležitostí, se kterou regresní terapie může velmi účinně pomoci. Ne vždy je s nastávajícími maminkami jednáno empaticky a s citem. Během „banálního zákroku“ (dle slovy gynekologů) žena vnímá spoustu nepříjemností, které ji mohou nejenom odpojit od svých ženských orgánů, ale i celkově dehonestovat. Lepší je takové trauma zpracovat, než ho v sobě dusit a miminko oplakávat ještě dlouhou dobu po jeho odchodu.

Začínáme regresi a klientka si vybavuje událost, kterou chce zpracovat.

„Jsem v práci. Odcházím ze svého pracovního místa na toaletu. Sedám si na záchod. Koukám na kalhotky, které mám zašpiněné od krve. Utírám se a na toaletním papíru je jasně červená krev. Nevím, co mám dělat.

V práci nemám nikoho, kdo by mi s tím mohl nějak pomoci. Jsem v 11. týdnu těhotenství a ví to jenom hrstka nejbližších lidí v mém okolí.

Sedím na záchodě a snažím se uklidnit, ale i když se podruhé utírám, tak je na toaletním papíru pořád krev. Po chvilce se zvedám a vracím se na své pracovní místo.

Mám tušení, že je něco špatně, ale vůbec si to nechci připustit. Dávám se do breku.

Rozhoduji se, že po práci zajdu ke svému gynekologovi. Koukám na jeho webovky a zjišťuji, že má dovolenou. Píšu smsku zastupující lékařce, ale vzápětí mi přichází odpověď. Mají plnou kapacitu a obrátit se mám na gynekologickou pohotovost. Brečím a panikařím.

Do práce přichází kolegyně a povídáme si. Neříkám jí, co mě trápí. Bavíme se o všedních věcech a trochu se uklidňuji. Odcházím z práce, ale v žaludku cítím divnou tíhu.

Další zastupující gynekolog má ordinaci hodně daleko, tak se pomalu šourám na autobus domů.

Jedu autobusem a cítím, jak krvácím. Pořád se snažím uklidnit, že to určitě bude jenom nějaká sraženina, která se potřebuje vstřebat a miminko bude v pořádku. 

Vystupuji z autobusu. Krvácím hodně intenzivně.

Ploužím se domů a jsem úplně neschopná.

Doma si sedám na záchod a vychází ze mě velká sraženina. Píšu to manželovi, který mi obratem volá a domlouvá mi, ať jdu na pohotovost. Zalykám se pláčem a nemůžu pořádně mluvit.

Manžel na mě apeluje, ať jdu na tu pohotovost hned, protože bych mohla mít nějaké komplikace. Vystraší mě. Najednou mi hlavou probleskne taková světelná myšlenka, že kdyby to bylo opravdu špatný, tak bych přeci jen měla na pohotovost jít, aby z toho nebyl nějaký velký průšvih a měla jsem své ženské orgány do budoucna v pořádku.

Během pár minut sbírám veškeré odhodlání a zvedám se ze záchodu. Zmůžu se jenom na to, že si vezmu čisté kalhotky a nalepím na ně 2 vložky, abych neprotekla. Brečím, zalykám se a všechno je mi jedno. Až na to malé miminko u mě v břiše. Na to se soustředím nejvíc. Vždyť to přeci nemůže být tak špatné. Určitě to bude dobré.

V koupelně nechávám krvavou spoušť. Na uklízení nemám ani pomyšlení. Se slzami v očích si beru kabelku a chystám se na pohotovost.

Otevírám dveře od bytu, když v tu ránu mi volá sousedka Anička. Divím se, nikdy jindy mi nevolá. To je osud. Beru telefon a sousedka se mě ptá, jak se mám. Rozbrečím se a vzlykám do telefonu, jestli za ní můžu přijít. Souhlasí.

Scházím patro a Anička už na mě čeká ve dveřích. Když mě vidí, jak jsem ubrečená, tak se ptá, co se děje. Všechno jí říkám a u toho strašně brečím. Objímá mě. Nevěděla, že čekám miminko.

Na pohotovost mě Anička odváží svým autem. Fuj, kolem té nemocnice jezdím každý den a nechce se mi tam. Jsem vyděšená. Anička se mě snaží uklidňovat. Jsme v areálu nemocnice a míříme k informacím. To je strašná kobka ta nemocnice, br. Na informacích nás odkazují na jednu ze vzdálenějších budov, kde je gynekologická pohotovost. Šourám se a Anička mě doprovází. Uklidňuje mě, že jednou byla na pohotovosti s kolegyní, která měla podobný problém, a dobře to dopadlo. Jsem vděčná, že jde se mnou.

Dovnitř oddělení gynekologické pohotovosti Aničku nepustí. Musí zůstat čekat ve vestibulu před vchodem. Na pohotovosti se mě ujímá sestra a má spoustu otázek – kdy jsem měla první menstruaci, poslední menstruaci, zda mám nějaké alergie.. Já jenom brečím. Sestřička je moc hodná a uklidňuje mě. Omlouvám se jí, že pořád brečím. Ona mi říká, že je to v pořádku, vždyť jsem přeci těhotná! Je moc milá. I přes slzy se na ni snažím usmívat.

Po chvíli si pro mě přijde doktorka. Říká mi, že mě bude vyšetřovat. Zajímá mě, jestli vnitřně nebo zevně. „To se uvidí.“ Odpovídá mi.

Sundávám si spodní prádlo a lezu na vyšetřovací křeslo. Omlouvám se jí, že krvácím. Stydím se, že křeslo zašpiním. 

Doktorka se mě ptá, jestli mám těhotenství potvrzené. Souhlasně pokyvuji. Hlavou mi bleskne myšlenka, že přesně za týden mám jít na první screening.

Vyšetřuje mě vnitřním ultrazvukem a ptá se, jestli byla potvrzená srdeční aktivita. Říkám, že ano a snažím se nebrečet.

Sděluje mi, že žádná srdeční aktivita není. Dávám se do breku.  

Pořád doufám, že tam miminko někde je a jenom se špatně podívala. Brečím a zoufale se jí ptám, jestli to miminko není někde schovaný? Stroze mi odpovídá, že není a v 11. týdnu těhotenství by vypadalo úplně jinak. Přestalo se v 7. týdnu vyvíjet.

Propukám ve velký pláč, nemůžu mluvit.

Doktorka se mě snaží uklidnit, že to není nic hrozného. Běžně řeší podobné záležitosti tak 3x denně. Není to nic neobvyklého. Pro ni ne.

To mi nepřidá.  

Taky mi říká, že mnohem hůř jsou na tom ženy v pokročilejším stadiu těhotenství, když se jim tohle stane.

Brečím a z nosu mi tečou nudle.

Doktorka pokračuje a povídá mi, že je to příroda a třeba ještě nebyl ten správný čas. Nikde prý není psáno, že už do roka nemůžu mít miminko.

Sedím tam jako hromada neštěstí a brečím. Přes slzy všechno vidím rozmazaně.

Doktorka se mě ptá, kdy jsem naposledy jedla. Dneska jsem toho fakt snědla málo, měla jsem jenom pár sucharů v poledne a teď už je skoro pět hodin.

Říká mi, že by mě nechala 2 hodiny vyhladovět a pak udělala revizi. Revize? Co to je? To je strašný. Přijdu si jako nějaká trubka nebo komín!

Dle doktorky bude nejlepší, když tam hned zůstanu a půjdu na zákrok, který mi, pokud budu chtít, popíše. Jsem v šoku. Chci domů. Prosím ji, abych mohla zavolat manželovi.

Volám muži a s obrovským brekem mu říkám, že je miminko mrtvý. Je v šoku. Prvních pár vteřin nic neříká. Prosím ho, aby se ze služební cesty vrátil domů. Ráno totiž odjel do Brna a potřeboval tam pracovně na pár dní zůstat. Slíbí mi, že si sedne na první vlak a pojede domů. Jsem mu vděčná. Říkám mu, že půjdu domů a ať si mě vyzvedne. Chci být s ním.

Telefonát slyší sousedka. Jdu za ní a objímá mě. Zůstává tam se mnou.

Vracím se k doktorce a říkám jí, že chci jít domů. To, že se chci společně s manželem rozloučit s miminkem, jí ale neříkám.

Domlouvám se s ní, že zákrok necháme na zítřek, ale vystraší mě. Říká mi, že pokud se v noci víc rozkrvácím, tak si mám okamžitě zavolat záchranku. To mě přesvědčí k tomu, abych tam zůstala. Hrozně se bojím. Brečím. Doktorka mi jen podá nemocniční roušku a říká mi, ať si ji nandám. Ach jo. Jsem zoufalá.

Ptám se jí na neschopenku. Říká mi, že je to tak banální zákrok, že neschopenka není potřeba. Kdybych nepřišla v tak pozdních hodinách, tak bych druhý den šla normálně do práce. Jen kvůli tomu, že zákrok bude v 19:30, v nemocnici zůstávám přes noc. Brečím. Rozhodně nejsem ve stavu, abych byla schopná jít v následujících dnech do práce. Prosím ji o neschopenku. Nerada, ale vyhoví mi.

Jdu za sousedkou a říkám jí to. Loučíme se. Za všechno jí moc děkuju. Jsem ráda, že mě doprovodila. Jen škoda, že se mnou nemůže být delší dobu.

Milá sestřička, která mě přijímala, mě doprovází po schodišti až do pokoje. Jsem tam úplně sama. Pokoj je docela hezký, čekala jsem to mnohem horší. Brečím, jsem smutná.

Nemám s sebou ani žádné věci, do kterých bych se mohla převléknout.

Volám manželovi. Povídáme si. Jsem vděčná, že ho mám. Ptám se ho na narkózu, nikdy jsem ji neměla. Uklidňuje mě.

Telefon mám nabitý na posledních pár procent. Po chvíli přichází sestřička. Nese mi nemocniční košili a stahovací punčochy. Prosím ji o nabíječku na telefon. Vyhoví mi a nabíječku mi sežene.

Mám strašnou žízeň, ale nemůžu pít.

Za chvíli přichází jiná sestra a chce mi nabrat krev. Nikdy s odběrem krve nemám problém. Jsem ale celá stažená a ve stresu. Mám co dělat, abych nebrečela.

Sestra se rozčiluje, protože jí krev nabrat nejde. Když pobrekávám nad úmrtím miminka, tak mi nepříjemně říká, ať nebrečím, že už s tím stejně nic neudělám! Na už tak dost zoufalé náladě mi to rozhodně nepřidává. Přeju si, aby o mě pečovala jen ta milá sestřička, která mě přijímala.

Přichází další jiná sestra a nabírá mi krev z druhé ruky. Napichuje mi i kanylu. Je to hrozně nepříjemný. Au a bolí to. Převlíkám se do nemocniční košile a natahuju si stahovací punčochy.

Ještě před zákrokem vyřizuji pracovní věci a píšu si s manželem. Bojím se, nikdy jsem nebyla pod narkózou. Manžel mi říká, jaký to je. Budu si prý připadat jako hodně opilá a pak už nic nebudu vnímat.

Kroutím se na posteli, podbřišek mě už hodně bolí. Všechno se to v něm mele. Je nejvyšší čas. Jsem ráda, že jsem to neodložila na ráno.

Přichází si pro mě moc hodná a sympatická sestřička. Vidím ji prvně, ještě u mě nebyla.

„Cennosti mi dejte sem a nechte si tu spodní prádlo.“ Instruuje mě.

„Ale já krvácím.“ odpovídám jí.

„Tak si ho ještě můžete nechat.“ Říká mi sestřička.

„Půjdete se mnou na sál?“ Ptám se…

„Ne ne, já vás jenom k sálu doprovodím.“ Odpovídá mi.

Povzdechnu si a říkám si, že je to škoda. Je tak milá.

Šourám se. Břicho mě dost bolí. Míříme dolů k operačnímu sálu. Vypadá to jako v nějaké kobce. Br a je tam strašná zima. Jdu do předsálí, kde mi další sestřička podává andělíčka. Nemám žádné soukromí, ale už je mi to jedno. Rezignovala jsem. Hrozně se bojím. Co mi ale není jedno je to, že mi sestřička říká, ať si sundám i spodní prádlo. Zoufale jí sděluji, že hodně krvácím. Odpoví mi, ať jdu tedy i s kalhotkami.

Vcházím na sál. Je tam hodně lidí a mezi nimi i stejně starý kluk jako já. Je to hrozný prostředí. Jímá mě hrůza. Moji pozornost upoutá hlavně kovová nádoba, která vypadá jako kýbl. Okamžitě mi dojde, že do něj dají věci ze mě a i miminko. Zastavím se na místě a potřebuji se nadechnout. Říkají mi, že budu dýchat celou dobu. Je to strašný. Tuhnou mi nohy. Sestra mi dá dlaň doprostřed zad a popostrkuje mě doprostřed sálu.

Koukají na mě a říkají mi, ať si sundám kalhotky. Všichni na mě upřeně hledí a čekají, až si odložím.

Je mi to nepříjemné. Doktorka jen suše odvětí, že takových věcí tady už tady viděli.

Sundávám si kalhotky s úplně krvavými vložkami. Je mi studno. Moje důstojnost je v háji.

Lehám si na stůl. Všichni na mě koukají včetně stejně starého týpka, který je anesteziolog. Mají masky.

Jsem na stole a doktorka na mě apeluje, ať se přisunu blíž a ještě blíž. Sunu se po lehátku blíž, div mi zadek nepřepadne.

Proplachují mi kanylu. Je to hnusný. Cukám rukou, ve které mám kanylu napíchnutou. Anesteziolog „vtipně“ říká, že si mě tu radši přikurtuje, abych jim neutekla. Strašný. Mám hrozný strach.

Do krve mi kapou anestezii. Anesteziolog mi říká, že si se mnou teď bude chvilku povídat. Zeptá se mě, kdy a co jsem dneska jedla a tím s ním rozhovor s ním končí.

Postupně malátním a říkám jim, že přesně to myslel manžel, když mi říkal, že budu jako opilá…

Jsem v limbu, ale snažím se zůstat v těle. Nedá mi to a koukám na sebe shora.

Vidím svoje tělo na lehátku. Strkají do mě hnusný kovový nástroje. Rozevírají mi děložní čípek a začínají ze mě vytahovat sraženiny. Vypadá to jako játra na vaření. Nechovají se k tomu hezky. Všechno z mé dělohy včetně miminka dávají do kýble. Vnímám to jako neúctu. Je to hrozný.

Nechápu, jak se do mě toho mohlo tolik vejít. Dočišťují mě a mě napadá, že jsem byla krok od zánětu.

Přesouvají mě na lehátko a nějaký zřízenec mi říká: „Tak už jedeme.“ Matně se probírám, ale hned zase usnu. Odváží mě.

Na pokoji mi nějaký chlap říká, ať si přelezu na lůžko. Jsem v limbu, ale přesunuju se.

Cítím, že mám vložku mezi nohama.

Postupně se probírám a jsem jako zdrogovaná.

Přichází doktorka, která mě přijímala a zároveň mi dělala i zákrok. Ptám se jí, jestli mi nechali vaječníky a dělohu? Opakuju jí to asi 3x.

Jak jsem oblbnutá, tak je mi celkem fajn. Přijdu si vlastně docela v pohodě a asi bych mohla jít i do té práce.

Postupně ale přicházím k sobě. Brečím. Miminko zůstalo v kýblu a je mrtvý. Všechno mi dochází a je mi hrozně smutno. V podbřišku mám strašné prázdno.

Každou chvíli přichází sestřička a měří mi tlak. Říkám jí, že krvácím. Ona mi hned odhrne vložku, kterou mám mezi nohami a říká mi, že to není nic dramatického. Chci se propadnout hanbou a studem. Sestra odchází.

Koukám na televizi.

Po hodině se jdu vyčůrat. To je dobrý. Ulevuje se mi. Sestřička raději čeká za dveřmi sociálky, kdybych měla nějaký problém. Dává mi čistou vložku.

Jdu si zase lehnout.

Bolí mě hlava. Brečím.

Za další hodinu mi sestřička přináší čaj. Je hnusnej, ale jsem ráda, že mám co pít.

Můžu se jít omýt, tak se pomalu šourám do koupelny. Stahují se mi záda v oblasti pánve. Moje tělo si uvědomuje, že už není těhotný.

Až v koupelně mi dojde, že nemám ručník. Nechci otravovat sestru, tak si říkám, že to přežiju a omyju se zítra doma. Už abych byla doma.  

Píšu si s manželem. Nemůžu usnout. On už jde spát a slíbí mi, že si mě ráno vyzvedne.

Sestřička mi v půlce noci nese rohlíky. Říká mi, že na ně bohužel nic nemá. Ale to mi nevadí a jeden si dám.

Koukám na televizi a pořád dokola přepínám programy. Dlouhou dobu po půlnoci na jedné stanici dávají Kufr se Zedníčkem. Konečně něco odpočinkového a můžu na chvilku vypnout hlavu. Usínám.

Mám vypnutou televizi a odcházející sestřička mi zhasíná v pokoji.

Od tý doby zase nemůžu spát.

Koukám do telefonu. Pouštím si písničky a podcast s anglickou pohádku na Spotify. Zívám.

Pomalu se rozednívá. Pod okna přichází mufloni a ožírají keře. Na balkónové zábradlí přilétla sýkorka. Jsem ráda, že tu je.

Podbřišek už mě tolik nebolí, ale je divně prázdný.

Přichází sestřička a říká mi, že mám krevní skupinu A+ a nemusí mi dávat injekci. Kdybych měla Rh faktor negativní, tak jo. Spadne mi ze srdce obrovský kámen.

Měří mi tlak.

Koukám skrz okno na muflony. Sestřička mi říká, že bude vizita a pustí mě domů. Brečím.

„Jen brečte, co nenabrečíte tady, tak už nevybrečíte. Stalo se mi to samé a teď mám 2 kluky.“ Konejší mě sestřička. Jsem za její empatii moc vděčná.

Z okna vidím, že už na mě před vchodem čeká manžel.

Dostávám snídani. Dám si jenom nektarinku. Na víc nemám chuť.

Přichází mladý doktor a ptá se mě, jak jsem se vyspala. Stroze mu odpovídám, že nic moc. On se mě na zvědavě koukne a i když má v ruce zprávu, kde má všechno napsané, tak se tváří nechápavě. „Proč?“ ptá se. Je mi hrozně.

Prohmatává mi břicho. Hodně to bolí. Odchází.

Za chvilku se objeví sestřička. Připadá mi to jako v průchoďáku. Sestřička mi vytahuje kanylu.

Oblékám se do svých šatů.

Ještě čekám na dokumenty pro neschopenku, které mi připravuje sestřička.

Ulevuje se mi, že půjdu domů.

Čtu si lékařskou zprávu, je mi z toho blbě. Ptám se sestřičky na moje nejasnosti ohledně aplikaci jedné látky. Nevím, co mi tam dávali, když jsem byla pod narkózou. Dozvídám se, že látka slouží k rychlejšímu zavinovaní dělohy.

Čekám u recepce ve vestibulu, kde jim předávám dokumenty, aby mi vystavili neschopenku.

Brečím. Jsem hrozně smutná. Je mi to všechno líto.

Když vidím manžela, tak se mi ulevuje. Všechno mu vyprávím. Tulíme se. Říká mi, že je mu to taky líto a příště si dáme víc záležet. Hladí mě a říká mi, že mě má rád a mrzí ho to.

Nakoupíme v Lidlu a jdeme domů.

Omývám se ve sprše. Hodně se mydlím, chci ze sebe všechno smýt. Připadám si hrozně použitá a brečím. Když si omývám přirození, tak mi přijde, jako kdyby mi tam sahalo několik cizích rukou. Pláču. Moje ženské orgány jsou úplně umrtvený. Mám pocit, jako kdybych myla někoho cizího.

Manžel mi dělá snídani. Pak dlouho a tvrdě spím. Probouzím se a jedeme pro bylinky k bylináři. Ten je úžasný a dává mi bylinky přímo na míru.

Jsme doma, choulím se k manželovi a jsem ráda, že ho mám. Objímá mě a tulím se k němu. Jsem za něj moc vděčná.“

Klientka prochází událost opakovaně několikrát za sebou. Postupně se jí ulevuje a nepříjemné pocity odeznívají. „Ulevuje se mi. Jsem ráda, že jsem zákrok nenechala na další den. V děloze jsem měla hodně krve. Díky Bohu, že se to zjistilo!

Miminku posílám pusu na rozloučenou. Na sále kolem sebe vidím bytosti světla. Jsem moc ráda, že tam andělé jsou.

Postupně vnímám i víc citu v ženských orgánech. Ulevuje se mi a nabírám síly.“

Po sezení se klientka cítí klidněji a uvolněně. „Konečně zase vnímám svoje ženské orgány, jsou se mnou zase propojené. Cítím, že jsou zase moje. Hodně se mi v podbřišku ulevilo a nemám tam to divné prázdno.

Cítím se mnohem líp. Hodně opadla i únava. Těším se, až se v klidu vyspím.“