Opakování – matka moudrosti..?
Také se vám někdy stává, že (nevědomky) stále dokola opakujete stejnou větu?
Kupříkladu v situaci, která se nevyvíjí zcela dle vašich představ, zahlásíte s bojovým výrazem: „Už toho mám po krk!“ nebo „Mě z toho snad šlehne/klepne pepka/trefí!“ či „To by se z toho jeden po*!“.
Tušili jste, že i takové výroky mohou mít původ v (ne)dávné minulosti?
Třeba tak jako moje legendární věta „Mám toho po krk!“. Používala jsem ji téměř celý život od útlého dětství až do doby, než jsem šla na 2. sezení regresní terapie.
Při tomto sezení jsem se zčistajasna objevila na lodi v těle hrubého chlapa. Na palubě korábu se mimo mě nacházela posádka, která byla tvořena výhradně muži až na jednu výjimku něžnějšího pohlaví.
Jak už to tak bývá, tak námořníci jsou často spojováni s alkoholem, a to hlavně s rumem. Nejinak tomu bylo i na naší přídi, kde jsme rumu holdovali ve dne, i v noci.
Povím vám, že procházet si několik hodin v regresi ožralecký život piráta, při němž stále dokola prožíváte kocovinu jako hrom, bylo vskutku nic moc.
Terapeutka mi tehdá po sezení sdělila, že jsem stále dokola jako mantru opakovala větu: „Mám toho po krk.“ a větu doprovázela ještě příznačným gestem ruky simulujícím odřezávání krku.
Po sezení několikahodinová kocovina odezněla a mně se tak ulevilo! Jaké ale pak nastalo překvapení, když věta: „Mám toho po krk!“ nenávratně zmizela z mých denních hlášení! Úplně jsem ji přestala používat. Stejně tak jako jsme přestala pít rum 
A čeho všeho jsem v pirátském životě měla po krk?
Nejdříve alkoholu, který mě provázel celý můj život na lodi. Neustálá kocovina a častý pocit na zvracení hlavně v krku.
Tehdy jsem také byla takový „hrdina“, že kvůli jediné ženě v naší posádce, jsem povraždila všechny chlapy na lodi. V opileckém módu jsem si tehdy usmyslela, že právě ona bude MOU milou!
Nečekala jsem ale, že po zlikvidování veškeré konkurence ženy srdce nevzplane zrovna pro takového vejpitku a vrahouna, jakým jsem byla. Neměla o mě sebemenší zájem. Až po krveprolití mi došlo, že její srdce bilo pro jiného muže, který s námi na lodi plul.
Jako správným pirátům nám na lodi nechyběla truhla plná zlaťáků. V opileckém deliriu jsem se rychle snažila vymyslet konec krvavého příběhu zalitý sluncem. Hlásila jsem tehdy terapeutce, že jsem doplula na ostrov a spokojeně tam dožila. Ha ha, ani náhodou…
Pravda byla taková, že se ve mně vzbudila chamtivost a chtěla jsem mít truhlu jenom pro sebe. Tak jsem ji popadla a skočila s ní do moře.
Všudypřítomná ledová voda mě do sebe zahalila a trvalo pouhých okamžiků, než voda zaplnila každičkou buňku v mém těle. Silně jsem vnímala pocit, že slané vody mám po krk. S truhlou plnou zlaťáků jsem se propadala do temných hlubin, kde můj tehdejší pirátský život skončil.
Také máte svou „oblíbenou“ větu? Může to být úplně jakákoliv věta, která se v minulosti mohla tak hluboce vrýt pod kůži, že i dnes ji běžně používáte.
Například : „Já nevím.“
Máte někoho ve své okolí, kdo jánevímuje tak často, že se vám z toho protáčí oči k nebi? Třeba dotyčného mohli pár set let dozadu mučit a chtěli z něj dostat výpověď o své sousedce, která údajně o úplňku tropila nějaká nekalosti. A dotyčný nevěděl a stále dokola opakoval jenom větu „Já nevím!“.
Nebo třeba „Tamtudy nejdu! Ještě mě tam někdo zabije/podřízne!“
Reálné nebezpečí v dané situaci nehrozí, ale věta vklouzne na mysl a už se rozjíždí nepříjemné pocity ukryté někde hluboko v nás. Dotyčný se pak podvědomě větou řídí, protože ho někdo skutečně na počátku 19. století třeba za rohem ulice zamordoval…