Pro duši.cz

Znáte to … Rodiče vám od útlého věku říkají: „Nebav se s ní(m), ta(ten) je cizí.“  Vám už je ke třiceti a bojíte se oslovit člověka na ulici. V lepším případě ho se značnou nervozitou oslovíte, ale stáhne se vám krk a máte problém ze sebe vydat hlásku. S takovým problémem ke mně přišla klientka. S tím, že chce vyřešit větu „Nebav se s cizíma.“, která jí neustále zní v hlavě a brání jí uskutečnit spoustu věcí.

„Jedná se o 16. století. Jsem děvče a je mi asi 12 let. Matka mi říká, že jdeme ven a že slušné děvče se nebaví s cizími pány. Mám divočejší povahu a ráda se s lidmi bavím. Jsme na tržišti, bavím se s lidmi a matce to vadí. Křičí na mě, abych zůstala v klidu u ní a nikam neběhala. Hrudník a krk mi stahuje úzkost.

Vadí mi, že mi říká, co mám dělat a spouští se mi z toho tlak v hlavě. Chci se bavit s cizíma, nevidím v tom nebezpečí. Vadí mi, že mě omezuje. Jsem z toho vzteklá a smutná zároveň. Držím se tedy u ní, ale nechápu, proč bych se s lidmi neměla bavit. Nerozumím, co by na povídání mělo být nebezpečnýho. Matka mi ale říká, že to může bejt nebezpečný – někdo mi něco může nalhat nebo mě někam odvést.

Nevěřím tomu. Pobíhám po tržišti a bavím se s lidma. Mám radost, jsem svobodná a nic mě netrápí. O pár let později jsem opět na tržišti a potkávám mladíka. Dávám se s ním do řeči a on mi říká, že mi něco ukáže. Táhne mě do uličky a násilní mě. Cítím strach v krku a hlavě. Největší strach mám ale z matky, že se to dozví a bude vyvádět. Bolí mě podbřišek a jsem nervózní na kůži. Přijdu si špinavě. Mládenec odchází.

Mám velký pocit viny a říkám si, že si za to můžu sama, protože jsem neposlechla matku. Vadí mi to, jak matka bude řádit. Přicházím domů a matka mě spatří. Sděluji jí, co se stalo. Řve na mě, že mi říkala, že se s nikým nemám bavit a že si za to můžu sama. Křičí na mě, že jsem hloupá. Mám velké pocity viny. Měla jsem ji poslechnout a byla to chyba, že jsem se s ním bavila. Už se nikdy nevdám. Nikdo mě nebude chtít. Je mi z toho úzko v hrudníku. Jako bych se uzavírala sama do sebe a už nikdy nemám radost z toho, že si povídám s lidmi. Příčí se to ve mně.“

Další příběh se odvíjí ve 13. století.

„Jsem v kostele a máme svatbu. Beru si muže a on mi slibuje, že se o mě postará. Můj muž často cestuje. Hodně na mě žárlí a říká mi, abych se nebavila s cizími muži. Jsme spolu venku a někdo se na mě podívá. Pohled mu opětuju a manželovi to vadí. Nechci se už na nikoho dívat, aby mu to nevadilo. Mám ho ráda a nechci mu způsobovat větší bolest.

Čas plyne a já se vyhýbám očnímu kontaktu s ostatními lidmi. Nechci, aby na mě někdo mluvil, protože můj muž by z toho měl nějakej problém. Společně vyrážíme na cestu za prací. Varuje mě, abych se s nikým cizím nebavila, protože se nacházíme v jiné kultuře, tak aby mě nikdo někam nezatáhl. Říká mi, že lidé jsou různí a je to pro mě nebezpečný.

Nikomu nerozumím. Jsem doma a čekám na něj. Nevrací se. Mám o něj strach. Nevím, co se s ním stalo. Mám strach z celé situace. Musím ven a nedorozumím se. Nevím, co mám dělat. Musím se o sebe postarat, ale mám obrovský strach se bavit s cizími muži. Nevím, co od nich očekávat. Mám z toho úzkost a strach v krku a hrudníku. Nervozitu cítím i na rukou. Nevím, co mám dělat.

Nakonec sbírám odvahu a vydávám se ven hledat pomoc. Někdo se mi nabídne a říká, že mi pomůže. Vypadá, že je milej. Beru ho domů, násilní mě. Cítím strach v podbřišku a hroznou úzkost po těle. Je mi smutno. Lituju toho, že jsem neposlechla manžela a bavím se s cizíma. Nechci se cítit tak sama, tak opuštěně. Mám vztek na svého muže, že mě dostal do týhle situace a já se takhle musím cítit. Mám strach z neznáma. Násilník odchází. Cítím se špinavě…

Mám strach vyjít z domu a komunikovat s lidmi. Bojím se, že mi ublíží. Nevím, co mám dělat. Padá na mě bezmoc a bezvýchodnost situace. Musím vyjít ven a najít si jídlo. Pomalu mi dochází peníze. Cítím spoustu strachu v krku a hrudníku. Strachem se mi svírá hrdlo a nevím si rady. Nervozitu cítím i na kůži na rukou. Nevím, co mám dělat dál.

Musím si najít nějakou práci, abych se uživila. Kreslím obrazy. Daří se mi je prodávat, ale mezi lidi nechodím, Mám strach, že mi znovu ublíží. Ten strach mám do konce života a cítím ho hlavně v hlavě. O pár let později dostávám nějakou nemoc. Není mi dobře. A netuším, co je to za nemoc. Ležím v posteli a nemůžu pořádně dýchat. Pálí mě průdušky a plíce. Mám horečku. Cítím sevřený krk a horkost v něm. Není mi dobře, ale nechci volat doktory, protože nevěřím lidem. Jsem sama. Moje pocity? Smutek, vztek a zrada z toho, že mě opustil manžel. Umírám.“

Postupně se dostáváme dál do minulosti až do 2. století před naším letopočtem.

„Jsem doma s otcem, který má o mě strach. Mně je to vcelku jedno. Říká mi, že se nesmím bavit s cizími mládenci. Jinak by nás pomluvili. Ráda flirtuju s chlapama, je mi asi 16 nebo 17 a otce neposlouchám. Ten si z toho dělá hlavu, ale já jsem bezstarostná a cítím lehkost až skoro naivitu. S lidmi se bavím ráda.

Někdo se mnou začíná flirtovat. Je vidět, že se mu líbím. Někam mě vede, jdu s ním. Po těle cítím chvění až vzrušení. Ale strach mi začne stahovat hrudník. Nelíbí se mi to a chci se vrátit. Nepouští mě. Nevím, co mě čeká. Najednou se tam objeví více mužů. Drží mě a já cítím tlak na rukou a nohou. Násilní mě. Bijí mě do obličeje. Svědí mě oko, mám velký strach v hrudníku a nervozitu po těle. Úzkost mi svazuje hrdlo. Pociťuju strach na přirození a bolí mě břicho i podbřišek. Nechci, aby se mě dotýkali. Nechci je cítit.

Přijdu si špinavě a přeju si, aby to skončilo. Vadí mi jejich vousy, mám z nich nepříjemné pocity po kůži. Je mi líto, že jsem neposlechla otce. Jsou brutální. Je tam i krev. Cítím se špinavě. Oni odcházejí a nechávají mě tam. Na kůži cítím strach a nepříjemné pocity mám na obličeji. Mám velký strach jít domů. Cítím se špatně a v hrudníku mi převládá smutek.

Jsem zrazená od lidí. Jdu domů. Otec zjišťuje, co se mi stalo. Říkal mi, že se nemám bavit s cizíma. Lituju, že jsme ho neposlechla. Mám strach z lidí a začínám se bát mužů. Nechci se s nikým bavit. V hrudníku cítím z lidí strach, že mi každý ublíží. Nechci se na nikoho podívat, aby mi nechtěl zase ublížit. Vůbec nejím, nemám chuť k životu.

Nechci chodit mezi lidi. Otec je z toho smutný a neví, co se mnou má dělat. Bolí mě hlava a mám horečku. Nechci žádnýho doktora. Nechci, aby na mě někdo šahal. Ke všem mám nedůvěru a cítím obří strach po těle. Je to celý těžký. Na hlavě mám obrovskou bolest. Svědí mě krk z polštáře, na který ležím. Je ze vycpanej senem. Přeju si, abych umřela. Nechce se mi dál žít. Mám otetklé dutiny. Horečka je vysoká, hodně se potím. Cítím bolest a tlak v krku. Nemůžu se nadechnout. Umírám.“

A další zpracovávaná událost.

„Píše se 4. století před naším letopočtem. Žiju doma s matkou. Táta si našel jinou ženu a matku opustil. Jsem doma s matkou a ta mi říká, že nikomu nemám věřit a nemám mluvit s cizími lidmi. Chce mě mít jenom pro sebe a nechce, abych se s nikým stýkal.

Mám pocit viny, jak mi říká, že bych se měl cítit a tak to nechci cítit. Přeju si, abych měl strach z lidí, protože si to přeje matka. Já ji mám rád a chci ji to splnit. Cítím strach, že bych matku opustil. Je mi jí líto. Dělám přesně to, co ona mi říká.

Matka mě zabaluje strachem. Chci ji to splnit. Nechci se s nikým bavit. Mám díky tomu strach s lidí, který cítím v hrudníku a krku. Mám strach s nima mluvit a dívat se na ně. Mám pocit, že mi ublíží. O pár let později matka umírá. Jsem smutný z její smrti, ale cítím i úlevu po těle.

Musím se o sebe postarat, ale mám velký strach z lidí. Nevím, co mám dělat. Musím jít prodávat na tržiště. Nejdřív se s lidmi nechci bavit – nevím jak.

Postupně však začínám potkávat hodný lidi, kteří mi pomáhají. Jsem trochu nedůvěřivý, ale matka neměla úplně pravdu. Lidi jsou příjemní a milí. Začíná mě to bavit. Prodávání mi jde a mám radost.“

Po projití těchto událostí se kamarádka cítí veseleji, lehčeji a jako by v tomto tématu byla závora, která zmizela. Také se dostavila úleva.

Při sezení se nepátrá pouze po událostech, ve kterých vám někdy někdo ublížil, ale i po těch, ve kterých jste provedli/způsobili nějaký nepříjemný vjem/trauma někomu jinému.

„Datuje se 6. Století. Jsme v předsíni a můj syn odchází do školy. Říkám mu, ať se nebaví s cizími lidmi, aby mu někdo neublížil. Úzkost mi svírá krk a hrudník. Mám nepříjemné pocity v hlavě, že má jít pryč. Odchází, Cítím strach po celém těle. Jsem nervózní. Bojím se, aby mu někde někdo neublížil. Syn se vrací domů. Zjišťuju, že to přežil. Strach ze mě opadává.“

„Jsem muž  a žiju v 1. století před naším letopočtem. Jdu se ženou na přístaviště. Moje žena se začíná s někým bavit. Cítím úzkost a sucho v krku. Krk mám úplně stažený, mám v něm strach. Strach, že jí někdo ublíží. Běžím k nim. Strachy na ni křičím, ať se nebaví s cizíma! Nervozitu z celé situace cítím na kůži. Má strach v očích a slibuje mi to.“

Dále se v sezení věnuje pozornost i těm situacím, ve kterých klient viděl, jak někdo někdy někomu způsobil nepříjemný vjem/trauma.

„Jedná se o 5. století našeho letopočtu. Jsem kluk a jsem na tržišti s kamarádem. Bavíme se s lidma a běháme tam. Žebráme kus cukroví. Je to příjemný, zábavný a bezstarostný. Najednou slyším křik. Přibíhá matka kamaráda. Lekám se až cítím nervozitu na kůži. Křičí na něj, ať se nebaví s cizími lidmi, že je to nebezpečný. Po kůži cítím i zmatek. VYDĚSILA MĚ K SMRTI! Hráli jsme si a byli jsme v pohodě než přišla matka, která vyděsila kamaráda a mě taky.“

A posledním typem událostí, po kterých se pátrá, jsou takové události, kdy člověk způsobil nějakou nepříjemnost sám sobě.

„9. století. Jsem kluk, pohybuju se na tržišti a kupuju si lízátko – velice důležitá věc. Nic není krásnějšího než lízátko. Mám z něj neuvěřitelnou radost až mi z toho tiká oko. Chce se mi radostí brečet. Na tržišti se náhle objeví kluk. Vůbec mu nerozumím, ale snažím se ho pochopit. Chci mu pomoct. Připadám si zmateně. Nevím, co chce. Koukne se na lízátko a švihne ho. On mi bere mi lízátko a utíká pryč. Říkám si, že se nesmím bavit s cizíma, protože by mě to ohrozilo. Už se nikdy nechci bavit s nikým cizím. Cítím smutek a zradu v hrudníku. Je to takový pocit jako kdyby někdo někoho zavraždil. Mám paralyzovaný nohy, jsem smutný a nemám lízátko.“

Po těchto všech zpracovaných událostech se klientka cítí lehčeji a veseleji. Příjemné pocity provází i úleva v hrudníku – jako kdyby ten hrudník byl světlejší. A taky spoustu radosti.

Po cca třech měsících od sezení se klientky ptám, jak jí tato regrese pomohla.

„Po zpracování si užívám pocit, že vím, že s cizíma se bavit můžu. Jen s nimi nechodím do neznámých míst (což byla tendence dokázat všem, co mi dávají příkaz, že se pletou a cizí nebezpeční nejsou). Vtipný je, že si vůbec nevzpomínám, že jsem ten problém měla, což je důkaz dobrého zpracování. Nemám problém oslovovat lidi, třeba jen když chci něco někomu pochválit. Netvářím se vyděšeně, když někdo na mě promluví a i oční kontakt je lepší. Nebojím se dívat lidem do očí s pocitem strachu, že mě osloví a já se budu muset dostat do konfrontace s cizím člověkem. A taky druhá stránka cizí jako cizinec. Vždycky jsem měla strach mluvit s cizinci a dnes mě to vůbec netrápí. Je to velmi ulevující pocit. A teď a tady cítím radost, že se mě tento problém netýká.“