Pro duši.cz

Ne/náhodou jsem se potkala s maminkou malého Lukáše. Dozvěděla se, že se věnuji individuálním konstelacím, a tak ji zajímalo, jestli by se touto metodou dalo pomoci jejímu synkovi, který tuze nerad chodí do školky.

Slovo dalo slovo a společně s maminkou jsme se sešly, abychom se na to, co jejího synka trápí, v konstelaci podívaly.

„Mám problémy s pětiletým synem Lukáškem. Když má jít do školky, tak dělá scény a nechce se mu. každých 14 dní je nemocný. Dokonce si dokáže sám vytvořit teplotu, aby do školky nemusel.

Vyhýbá se změnám, nemá je vůbec rád. Když je něco jinak, tak brečí. Má problém se seznamovat.

Zajímalo by mě, proč je tak úzkostlivý a citlivý. Přála bych si, aby byl samostatnější.“ Popisuje situaci maminka.

Do konstelace si maminka Karča vybírá symboly nejenom za malého syna Lukáše a školku, ale i za sebe, svého manžela Petra a také dceru Klárku. Klárka sice není společná dcera Karči a Petra, ale do rodinného systému bezpochyby také patří.

Karča si postupně stoupá na všechny symboly, které představují členy rodiny. Když se nachází na symbolu Lukáše, tak na svém těle rázem cítí Lukášovu úzkost a také jeho strach z opuštění.

„Maminko, já se bojím, že mě opustíš.“

Před mými zraky se začínají odehrávat silné okamžiky, kdy se Karča střídá v roli Lukáše a ve své vlastní roli maminky.

Po chvíli přichází velké uvolnění ze strany maminky k Lukášovi: „Vždycky tu pro tebe budu. Jsem tvoje máma.“

Postupně se Karča v roli malého Lukáše vyjadřuje i k tomu, jaké jsou další důvody, proč se mu do školky vůbec nechce.

„Jsem odloučenej mezi cizími. Mám tam jednoho kamaráda Robina. Toho mám rád, ale nikoho jinýho tam nemám.

Všichni poslouchají, co řekne Robin. Taky chci bejt někdy šéf!

Vztekám se u toho, ale nepomáhá mi to. Nevím, co mám dělat. Do školky se mi nechce a nemám rád Vikyho.

Máme tam společný hry, kdy musím mluvit a plánovat.“

Apeluji na to, aby si Karča v roli Lukáše více uvědomila přítomnost školky v konstelaci. Jen, co se tak stane, je patrná značná nervozita. Karča jakožto Lukášek hlásí i to, že má žaludek až v krku.

„Jak se budou ve školce ostatní chovat? Já jsem jinej. Nebudu mít kamarády a o jediného kamaráda Robina přijdu.

Co se tam bude dít? Co bude novýho? Co bude jinak?

Některý děti mě nemají rády a nechtějí si se mnou vůbec hrát.

Nevím, jestli se nám bude měnit učitelka a nebudeme mít nové děti ve třídě. Bojím se změn. Každý rok máme jinou učitelku. Měli jsme prima učitele, ale toho nám vzali.“

Maminka Karča jde i do role školky. Školky jako instituce, kterou Lukáš navštěvuje.

Neváhá ani vteřinu a hned hlásí svoje vjemy: „Je mi divně a rozpolceně. Vidím děti jenom jako hromadu, kterou zaštiťuju.

Navenek působím hezky, ale výuka není kvalitní.

Máme zcela zaplněné kvóty, abychom měli co nejvíce peněz.

Někteří učitelé se nám nehodili, tak byli odejiti (mezi nimi i Lukáškův předchozí pan učitel).

Jakou mě chce starosta, taková jsem.

Je mi úplně jedno, jestli tady Lukáš je nebo není.“

Karča se v rámci roli školky zasoustředí i na učitelky, které mají Lukáše na starost. „Lukáše vidíme trošku rozmazleně.“

„Už se chovej dospěle!!“ Tlačí učitelka na Lukáše.

„Já jsem ještě malej a jinak to neumím.“ Lukáškovi se postupně ulevuje.

„Nemusím se snažit a ani vlastně nevím o co se mám vlastně snažit.“

Školka to chápe, ale vyzývá Lukáše, že by na sobě mohl trošku zapracovat. „Přestaň se bát, ostatní se taky nebojej.“

Lukáš vnímá velkou úlevu na hrudníku.

Rázem ale vyplouvá další Lukášova obava. „Mám strach, že něco nezvládnu. Třeba to, že nespím ve školce. Vadí mi, že se musím před ostatními svlékat. Ve školce nespím, je to pro mě dlouhá doba.

Po odpočinku ve školce následuje svačina a pak si jdeme hrát s kamarády. Radši jsem ale s mamkou a babičkou.“

Následuje další dialog mezi školkou a Lukášem. Paní učitelka ve školce se snaží Lukášovi vysvětlit, že stačí, když po obědě bude odpočívat.

„Věřím, že to zvládneš.“ Hlásá paní učitelka ve školce směrem k Lukášovi.

„Tak já to zkusím.“

Lukášovi se značně mění pocity po těle. Hrudník se mu nesvírá, ale naopak v něm cítí odvahu. Trošku se zalekl důvěry, kterou mu paní učitelka dává.

Postupně se ale i tento pocit uvolňuje a my se blížíme ke zdárnému konci konstelace.

Lukáš cítí radost, že něco zvládl a je celkově povzbuzený.

Karča má taky radost a dokonce má pocit, že i její manžel věří tomu, že to společně všichni dají.

Čtrnáct dní po konstelování mi přichází zpráva

„Ahoj Šári, chtěla jsem tě pozdravit a podat informaci . Ťukám do všeho, ale od té doby malej Lukáš se školkou obrovské zlepšení Minulý týden nebyl ten Viky ve školce, tak jsem čekala, jestli je to hlavně tím, ale i když už je zase ve školce, tak u Lukáše dobrý Moc děkuji a těším se, až zase někdy za tebou přijedu „