Pro duši.cz

Na sezení regresní terapie dorazila klientka a chtěla řešit svůj problém se štítnou žlázou, který popisuje následovně:

„Je to taková bolest v krku, jako když v něm máte knedlík.“

 

JDEME NA TO! 

 

Ptám se klientky: Kdy naposledy jste vnímala tuto bolest štítné žlázy? 

„Začátkem června. Trvalo to asi 2 týdny.“ Klientka mi popisuje situaci. „Jsem u počítače a účtuji. Dodělávám podklady pro daňovou poradkyni. Jsem unavená. Vím, že bych to potřebovala mít hotové. Cítím nepříjemný tlak na krku – jako když nemůžu polknout. Hlavně ho cítím na přední straně.

Je to v prčicích, protože mi ještě volají klienti, že něco nutně a akutně potřebují. Hned. To je klasika… Když něco dodělávám, tak se toho nahrne ještě víc.

Večer jdu spát a ráno je to lepší. V průběhu 2 týdnů se bolest objevuje méně častěji. Když ale pracuji víc než 10 hodin denně, tak cítím únavu a bolí mě štítná žláza. Špatně se mi polyká.

Než odjíždíme na dovolenou, tak mám tu žlázu zduřelou a cítím v krku tlak.

Snažím se všechno mít hotové, tak to dodělávám. Pak odjíždíme na dovolenou a uleví se mi. Vím, že se tam vyspím a odpočnu si. Je to jako kdyby ze mě někdo sejmul balvan.“

 

Pátráme v minulosti dál.. Je nějaká podobná starší událost? Tážu se klientky. 

„Ano, je to rok 1750. Vidím, že mě oběsili, ale nic víc. Musím se k tomu dostat. Cítím kolem krku provaz.“

Dala jste někomu slib mlčenlivosti? Vyptávám se klientky dál. 

„Ano. Cítím se paličatě. Jsem strašně umanutá. Napadá mě, že jsem těhotná a nechci říct, koho je to dítě. Připadá mi to úplně vykolejený!“

Jak slib zní?

„Ten slib zní: „Neřeknu!“

Klientka se přes slib mlčenlivosti postupně dostává k celé události z 18. století.

„Jsem mladá a žiju někde na vesnici. Scházíme se tam s mladými a hrabeme seno. Jsem veselá a je mi hezky. Zjišťuju, že jsem těhotná. Zatím to vím akorát já. S ostatními si zpíváme. Mám pocit, že svět je krásné místo k žití.

Rozhoduju se, že nikomu neřeknu, čí je to dítě, protože otcem je sedlák, který má ženu a děti. Vím, že by mě odsoudili, protože je to hřích. Lidi by odsuzovali i jeho.  Tak se rozhodnu, že to nikomu neřeknu. Vím, že to dítě zvládnu sama. Kdybych to nemohla finančně zvládnout, tak mi sedlák, kterým je otcem dítěte, pomůže.

Říkám sedlákovi, že jsem těhotná a slibuje mi, že mě finančně podpoří. Já mu slibuji, že neřeknu, kdo je otcem. Bydlím na samotě v chatrči a nikdo neví, že se scházíme. Trošku se stydím za to, že jsem těhotná s někým, kdo má rodinu. Je to hřích! Slíbím si, že to nikomu neřeknu.

Jsem prostoduchá a naivní. Když jsem slíbila, že to neřeknu, tak to neřeknu.

Těhotenství je na mě trochu vidět, už mám větší bříško. Ptávají se mě: „Čí je to dítě?“

Místní lidé se tomu nediví. Ti jsou na to zvyklí. Na horách se rodí kupa nemanželských dětí.

Všem se smíchem říkám, že to dítě je moje a není důležité, kdo je otcem.

Přemýšlím o své rodině, kde je. Žádnou rodinu ale nemám.“

Co se s ní stalo? Ptám se klientky. 

„Uhořeli, když jsem byla malá. Vyrůstala jsem různě, tak trochu jako vesnický sirotek nebo něco takovýho. Otec byl ožralej a jednou rozbil flašku s kořalkou. Převrhl do toho svíčku a chytla nám chalupa. Akorát já jsem se zachránila. Bála jsem se otce, tak jsem utekla a díky tomu jsem zůstala naživu. Beru to tak, že se to stává. Nemám pocit, že bych trpěla ztrátou rodiny. Jsem optimistická a veselá.

Jednoho dne, už v pokročilém stadiu těhotenství, se vydávám na hřbitov a vidím u zdi kaple kněze, jak si tam honí brko. Průšvih je, že si mě všimne. Dělám, že jsem ho neviděla. Jdu ke hrobu mých rodičů. Dávám jim tam květiny, modlím se a jdu pryč. Kněz mezitím zmizel. Bojím se, protože když jsem ho zahlédla, tak jsem se lekla. On to viděl. Mám trošku strach, aby se mi nemstil.

To, že jsem těhotná, je na mně už docela dost vidět. Všichni se mě vyptávají, čí je to dítě a kdo je otcem. Říkám jim, že nikdo. Je to moje dítě a dokážu se o něj postarat sama. Cítím se odhodlaně. Mám takový myšlenky, že když se dokážu postarat o sebe, tak se dokážu postarat i o dítě. Říkám si, že to bude v pohodě.

Když jsem v sedmém měsíci, tak na mě kněz při kázání v kostele ukazuje prstem. Říká, že děti se rodí vdaným ženám. Jako kdyby nevěděl, že po horách se rodí nemanželský děti pořád!

Řve jako magor.“

Asi neví, jak se děti dělají…

„Je to nadrženej kretén. Kvůli tomu, že jsem ho zahlídla, jak si honí brko, tak si mě takhle vyhmátne?

Připadá mi to úplně vykolejený. Když jsem neřekla, čí je to dítě a že nemá otce, tak tam někdo v hnědočerným hábitu s uvázaným provazem v pase začne vykřikovat, že je to ďáblovo sémě? Jsem z toho úplně mimo a vykolejená. Jak může něco takovýho říct?“

Je to tady na území České republiky? Doptávám se klientky, na to, kde se minulý život odehrával.

„Jo, někde na Moravě. Spíš trošku na severu, kolem jsou vysoký kopce a lesy. Je to někde v horách.

Ten zfanatizovanej kněz začne vykřikovat, že je to ďáblovo sémě a že jsem bosorka. Dál vzteky křičí, že jen Bůh ví, co kde po nocích dělám! Nechápu, co blázní? Vždyť tomu nemůže nikdo věřit! Je přeci normální chodit v noci sbírat byliny. Všichni vědí, že mají největší sílu.

Jak může bejt někdo takovej magor? Celou situaci nechápu. Nechápu, jak může bejt takovej zfanatizovanej blázen. Nemůžu to pochopit. Vážně ho nechápu!

Nechává mě zatknout. Berou si mě pohůnci. Bráním se jim, že nejsem čarodějnice. Oni mě ale vlečou do sklepení, které je plné mučících nástrojů, a přivazují mě tam.

Vypadá to jako kdyby tam byl nějakej klášter a pod ním je to sklepení.

Křičím, ať mě pustí. Cukám hlavou a oni mi přivazují krk. Je tam kolo a napůl postavený prkno, ke kterému mě přivazují. V prkně jsou otvory, kam se přivazují ruce a taky díra, ke které jsem provazem přivázaná za krk. Přivázaný mám ruce i nohy. Ruce mám roztažený úplně od sebe. Jsem vysílená tím, jak jsem křičela. Nemůžu hnout hlavou a stěží dýchám.

Pohůnci odchází a ten fanatickej kněz se mnou zůstává sám. Říká mi, ať přiznám, že je to ďáblovo sémě.

Odpovídám mu, že není.

Mám strach. Ze začátku to vůbec nechápu. Začíná mě mučit a ptá se mě na nějaký otázky.

Kněz je rozpálený tím, že jsem křičela a vyslýchá mě. Řve na mě: „Přiznej se, že jsi bosorka a je to ďáblovo sémě! Člověk to nemohl zplodit!“ Dál na mě křičí: „Děti rodí počestným vdaným ženám a jsi určitě čarodějnice! Bůh ví, kde jsi obcovala s ďáblem!“

Řve na mě, že to ďáblovo sémě ze mě dostane.

Vyptává se, kdo je otec.

Křičím na kněze: „Neřeknu, neřeknu, neřeknu!!“ Házím ze strany na stranu hlavou.

Přiváže mě provazem za krk ještě pevněji. Cítím, že se mi provaz zařezává do krku. Je to jako když mi nateče krk. Nemůžu polykat a ani dýchat.

Nechá mě tam přivázanou. Nemůžu se hnout. Mám ztuhlý celý tělo. Vyslýchá mě a v záchvatu fanatismu mi bouchá do břicha. Je vzteky bez sebe. Už ani necítím, jak to břicho bolí.

Koukám na něj. Chová se jako zfanatizovanej blázen. Mlátí mě a křičí, že jsem čarodějnice a upálí mě.

Pořád mi bouchá do břicha a křičí, že je to ďáblovo sémě, že to ví a dostane to ze mě. Omdlívám. Nevím, jestli je to bolestí nebo tím, že mám delší dobu nedostatek kyslíku.

Mučí mě, ale nic mu neřeknu. Nic ze mě nedostane. Chroptím.

Provaz přitahuje ještě víc než by měl. Jak je rozjetej a zfanatizovanej, tak hodně zatáhne za provaz. Křičí mi do ucha: „Já ti ukážu!!“ Jak mě škrtí, tak mi hlava klesá dolů.

Kněz mi tu hlavu přivazuje. Přiváže mě hlavu za krk, který mám ztuhlý. Cítím kolem krku ten provaz, který mě drží přivázanej dozadu. Jsem ztuhlá. Nemůžu dobře hýbat jazykem.

Jak je ten kněz vzteklej, tak provaz hodně utáhl. Nemůžu pohnout krkem, mám ho naběhlej. Nemůžu polykat a špatně se mi dýchá. On je celej fanatickej a řve. Chvíli mě tam nechává a odchází. Zase přijde.

Vlastně nemůžu ani odpovídat, jak mám stažený krk. Chroptím. Cítím, jak mi ubývá kyslík. Jsem tím mučením dost mimo sebe. Jsem přidušená a mám pocit, že to stejně nemá cenu. Uvědomuju si, že on už takhle někoho upálil nebo uřkl z čarodějnictví dříve.

Mučí mě dlouhou dobu, protože jsem celá malátná.

Leje na mě kýbl studený vody, abych se probrala. Brr! Je to ledový.

Uvědomuju si, že už necítím dítě. Bušil mě oběma pěstmi a řval, že to ze mě dostane.

Ubývá mi kyslík. Ten člověk je tak fanatickej, že mě nakonec uškrtí na provaze. Je to fanatickej magor! Jediný, co mě napadá, je, že jakmile nevyřknu to, že je to ďáblovo sémě, tak nemám šanci přežít.

Ten blázen se mě snaží vzkřísit. Lomcuje se mnou, jako kdybych se měla ještě probrat.

Bolí mě břicho, krk a jsem napůl polomrtvá. Už mám bezvládný tělo a chroptím.

Padá mi hlava a mám vypláznutý jazyk. Jsem mrtvá.

V duchu si říkám: „Lomcuj si jak chceš, stejně už jsem mrtvá. To tělo je mrtvý a už se ti ho nepodaří probrat!“

On se zalekl, že mě zabil. Měl mě donutit jenom k nějakýmu přiznání. Nelíbí se mu to, ale není mu to líto. Chtěl veřejnou popravu, chtěl mě nechat upálit!

V první chvíli se mi ulevilo a mám až skoro škodolibou radost, že mě uškrtil a nemůže mě upálit.

Jsem ráda, že se mu to nepovedlo. Pořád ale cítím tlak na krku.

Ze shora sleduji svoje tělo. Nevím, jak dlouho takhle koukám. Tělo je přivázaný, ale už je ztuhlý.

Pak mě napadá se podívat po dítěti, kde je. Hledám jeho duši. Uvědomuju si, že dítě zemřelo dřív než já.  Duši miminka vidím s andělem, jako kdyby na mě svrchu volali. Poznala jsem to dítě. Byla to moje babička ze současného života.“

Potřebujete si s duší miminka čili babičky ze současného života něco říct?

„My víme, že se máme rádi. Máme radost, že jsme spolu. Víme, že se zase potkáme v tělech.

To mi pomáhá a jdu za nimi. Jsem s nimi ve světle a je mi krásně. S duší dítěte si říkáme, že se budeme moct sejít ještě někdy jindy.

Ve světle je mi moc hezky. Jsem s duší dítěte a jsou tam i andělé. Říkají mi, ať si to hlavně zapamatuji a poučím se z toho. Taky se mě ptají na to, jestli jsem měla zapotřebí nic neříkat?

Já jsem se tak strašně bála! Bála jsem se říct pravdu. Toho chlapa jsem měla ráda a byla jsem tak trošku lehkovážná. Vůbec mě nenapadlo, co by se z toho mohlo vyvrbit a jak by to dopadlo. „Vidíš, vidíš, tak si to hlavně pamatuj.“ Říkají mi ve světle, abych příště neudělala stejnou chybu.

Cítím ale ještě knedlík v krku z toho slibu, že to neřeknu.“

Jak ten slib zněl?

„Nikomu neřeknu, že jsi otec.“

Můžete ten slib zrušit? S uvědoměním, že už je rok 2018 a nebude vám hrozit žádný postih za to, kdyby se někdo dozvěděl, kdo byl tehdy otec dítěte, které jste čekala.

„Můžu.

Jak jsme zrušili slib, tak se ve mně rozhostilo světlo a teplo. Cítím neskutečnou lehkost jako kdyby se mě to netýkalo.“

Klientka si prochází událost několikrát za sebou a  poslední průchody událostí jsou celé zalité příjemným světlem.

 

Po sezení se klientka cítí hezky. Je ráda, že si tuto událost zpracovala a sděluje mi, že zrušením slibu došlo k neskutečné úlevě.