Pro duši.cz

„Chtěla bych se podívat na moji páteř a ruku, která mě brní. Dneska ráno mě bolest vzbudila a už jsem nemohla usnout.“ Líčí mi klientka svoje obtíže, kterým se chce na sezení regresní terapie věnovat.

JDEME NA TO!

Kdy naposledy jste měla bolest páteře a brnění ruky?

„Dneska ráno. Venku je ještě tma. Ležím v posteli a budím se. Jdu se vyčůrat a když vlezu zpátky do postele, tak nemůžu usnout. Chtěla bych usnout jako vždycky, ale nejde to. Ať si lehnu, jak si lehnu, tak mě brní ruka a nemůžu zabrat. Celá ruka mě bolí a brní až k rameni a nepříjemné pocity pokračují po zádech dál k lopatce. Mám tu oblast zad zablokovanou a tuhne mi i krk.

Snažím se to prodýchávat, ale nedaří se mi uvolnit. Cítím v ruce mravenčení a přijde mi, jako by snad byla i nateklá. Špatně se mi s ní hýbe a přijde mi napuchlá, přitom na ní nic není. Je to celé nepříjemné a nemůžu usnout.

Jsem ospalá. Pořád se zkouším zrelaxovat a ještě usnout, ale nedaří se mi to. Slyším zvonit budík a vstávám do práce.“

Je nějaká podobná starší událost?

„Jo, v roce 1625.

Jsem 54letetej chlap. Ležím v posteli a jsem celej zpruzelej. Vůbec nemůžu hýbat pravou rukou. Je to jako kdybych ji měl ochrnutou!

Nadávám si, že jsem já starej blbec musel lízt do bitvy! Přitom jsem tam nemusel! Měl jsem to zapotřebí?! Teďka jsem mrzák a akorát nemůžu spát!!

Třeba by se mi ulevilo tím, že bych křičel na služebnictvo. Jsem totiž strašně zpruzelej.

Ráno vstanu celej rozlámanej. Nechci tu ruku nosit na žádný kšandě nebo popruhu. Jedině když jezdívám na koni. To používám kožený řemen a dávám si do něj ruku, aby mi držela. Popruh mám přehozený přes kabát a strašně mě to rozčiluje!

Jsem celej morousovatej a chlastám. Rád si přihnu a proháním služky. Nejradši bych je ojel všechny. Jsem strašnej hulvát.

Přemejšlím, jestli mám rodinu. Asi ne. Jsem tak strašnej proutník, že je mi vlastně jedno, jestli spím s chlapama nebo se ženskejma.

Vlastním usedlost s malým hospodářstvím. Sloužících mám hodně a dokonce i šafáře, kterej se o moje polnosti a dobytek stará. Hospodářství mi přináší dobrej zdroj příjmů.

Můj život mi připadá k ničemu. Jenom hýřím, nic jinýho. K sobě domů si zvu kumpány, se kterejma chlastám. Pak společně vyrážíme na lov. Mám krásnýho bílýho koně. Když ho proháním, tak ho vždycky štvu jako blázen.

Na lovu svou bolavou ruku moc necítím. To je divný…

Já jsem si myslel, že ji mám a já ji nemám!!!“ Se šokujícím výrazem hlásí nové uvědomění klientka a vybavuje se podrobnosti, kdy o ruku přišla.

„Přišel jsem o ni před 5 lety…

Jsem v nějakým vojenským stanu. Pijeme, hodujeme a vymýšlíme strategie na nadcházející bitvu. Ale hlavně pijeme – jeden přípitek za druhým.

Dost se mi motá hlava a vrávorám. Jsem ožralej a ani pořádně nevím, jak usínám. Chci bejt blízko svýho koně, tak si ustelu někde venku.

Ráno vstávám a chystám se do bitvy. Mám strašně ztuhlý záda, bolej mě hlavně mezi lopatkama. Jsem celej rozlámanej a zpruzelej. Drápu se na nohy a celej se motám. Je mi špatně, žaludek mám jako na vodě. Vypili jsme hodně přes míru. Bolí mě za krkem a nic se mi nechce.

Ostatní se taky probouzí a připravujeme se na bitvu. Na kuráž do sebe loupneme kořalku.

Vojáci kolem mě se bitvy nemůžou dočkat. Ve vzduchu kolem cítím obrovskou natěšenost a euforii, jak je rozmeteme. Ježíš, to jsou takový kecy! Připadáme si jako strašný mača, jak protibojovníky rozneseme a bez zaváhání nad nimi zvítězíme. Jak se ti chudáčci na nic nezmůžou! I přes všechny ty řeči ale vnímám napjatou atmosféru.

Armáda se šikuje a vidíme protivníky. Sedím na koni a velím: „Vpřed!“. Některý z nás jedou na koních, ale jsou tam i pěšáci.

Jak jsem ožralej, tak jsem blbej. Ne, abych zůstal vzadu, ale hrnu se dopředu a jedu první!

Protivníci se rychle blíží. Najednou vidím mladýho jezdce, kterej se řítí proti mně. Letí na koni strašně rychle. Nestíhám včas reagovat. Vytahuju meč z pochvy, ale zasekává se a nedaří se mi ho vytáhnout.

Je to mžik, mladý jezdec mě sekne do ruky a moje ruka padá k zemi… Usekl mi ruku!

Vím, že musím stočit koně na druhou stranu. Podaří se mi obloukem ujet z bitvy. Jedu tryskem zpátky do našeho zázemí.

Připadám si jako smyslu zbavenej. Dojel jsem ke stanům, brzdím koně a padám z něj jako hruška.

Jsem v bezvědomí.

Najednou se ke mně sbíhají a odnáší mě dovnitř stanu. Někdo mi tu ruku podvazuje. Škrtí mi pahejl a zastavuje tím krvácení. Lejou do mě kořalku. Mezi zuby mi dávaj nějakej kus sladkýho dřeva. Koušu do něj, ale i přesto řvu.

Poblíž maj kotlík, ve kterým je oheň. Vidím plochý kovářský železo, který v ohni nahřívaj.

Drží mě a ránu mi vypalujou. Strašně mě to pálí, ale zbytkem těla mi lomcuje zimnice. Vůbec nevím, co se děje. Jsem úplně mimo, ale cejtím smrad, jak se pálí kůže a tkáně pod ní.

Vzadu mám staženej krk a bolí mě mezi lopatkama.

Hlavně ale vnímám to, jak mě pálí a brní celá ruka. Ještě furt mi totiž ten pahejl vypalujou.

Vyndávají mi klacek z pusy. Připadám si jako ztracenej v mlze, jsem úplně malátnej. Mám tupou hlavu a taky ztuhlý celý záda.

Chvílema vůbec nic necejtím a chvílema mě strašně moc pálí a brní ta ruka. Když si na ni chci sáhnout, tak ji nenahmatám. Jenom ten pahejl, kterej je něčím obalenej.

Na ránu mi pak dávaj lihovou tinkturu – kořalku s výtažkem z bylin. Pálí to jako čert! Je to taková hmota – byliny a listy jsou rozmělněný do kaše. Tím mi ránu potíraj.

Jsem mimo, hodně spím. V noci se budím, sahám po tý ruce a nemůžu ji nahmátnout. Brní mě, i když ji nemám.

Rána mě bolí. Nemůžu ležet na boku, jak se hnu, tak to strašně bolí. Jsem zpruzelej.

Pahejl mám zavázaný a je mi hrozně špatně od žaludku, celý břicho mě bolí.

Ta ruka mě pořád pálí a bolí. Celou ji cejtím, i když ji nemám. Nevěřícně na ni koukám, na konci mám udělanou bambuli.

Ránu mi často převazujou a tinkturu s bylinami mi dávají i pít. Je to hodně silný. Piju to a jsem zase mimo sebe.

Nevím, jak dlouho ve stanu jsem, protože jsem dost mimo sebe a taky často v bezvědomí.

Probírám se, až když mě někam vezou. Felčar mi říká, že mi ruku budou ještě nějakou dobu převazovat a odvážej mě na panství do kláštera. Naložili mě na dvoukolák vedle dalších dvou lazarů. Všem nám dali vypít nějakej odvar, abysme cestu prospali a přežili.

„Musíš ležet!“ říkají mi. „Rána se ti ještě nezahojila a mohla by začít krvácet.“

Připadám si slabej. Už jsem ale při vědomí a nic do mě dál nelejou.

Ruka mě ale každou chvíli pálí a bolí. Jako kdybych ji měl nafouknutou a cejtil v ní palčivou bolest, která vychází z ramene. Uvědomuju si, že mám pohmožděný i rameno.

Pořádně se probírám až v pokoji na nějakým panství, jehož součástí je i lazaret. Mnich mi vysvětluje, co se stalo a co se mnou bude dál. Kolem je hodně postelí a leží nás tam víc. Mniši mi ránu omývají a převazujou mi pahejl. Dělají mi bylinný obklady.

Nosí mi jídlo. Nemůžu totiž ani vstát, aby se rána neotevřela.

Postupně je to trošku lepší a vypadá to, že rána srůstá dobře. Uvědomuju si, jaký jsem měl štěstí, že s náma byl felčar bylinkář, kterej zná byliny a věděl, jak ruku podvázat a zahojit. Pořád mi měnil obklady z bylin, aby se to nezanítilo. Většinu toho jsem prospal. Až teď si uvědomuju, že jsem mohl vykrvácet, umřít. Hodně se mi ulevilo a jako kdyby se mi tím vrátila i chuť do života.

Můj stav je lepší a můžu se projít do zahrady. Pěstují tam byliny, mají lékárnu a starají se o vojenský lazary. Přilehlé panství to sponzoruje.

Než se mi ruka úplně zahojí, tak u nich musím zůstat. Rány se zacelujou a pahejl se mně hojí. Už mám jenom jizvy, který nepříjemně táhnou. Spálenina se mi vyloupala.

Pořád mám ale ztuhlý záda a v noci cejtím brnění na ruce, kterou nemám. Někdy si připadám, že se z toho zblázním.

…

Pouští mě domů v doprovodu 2 vojáků. Na sobě mám košili s kabátem a popruhem mám připoutanej volnej rukáv. Odjíždím domů.

Přijíždím na své panství. Vítají mě. Vypadá to, že jsou rádi, že mě viděj. Jsem asi takovej veselej kumpán nebo jsem aspoň takovej byl předtím. Teď mám strašný výkyvy. Jak mě ruka bolí, tak jsem zpruzelej. A tu bolest zaháním chlastem. Tak si tam takhle žiju. Je to se mnou jako na houpačce. Chvíli lepší a když pak zase mám bolesti, tak mám splín a upíjím se.

Když je mi dobře, tak chodím se šafářem po panství. Občas je to na pohodu, ale když se mění počasí a jsou plejskanice, tak jsem celej zpruzelej. Bolej mě svaly od krku až po rameno. Jizvy cejtím pokaždý, když se mění počasí.

Někdy trávím čas i v knihovně. Čtu si a piju u toho. Ruka mě brní a nikdo mi nedokáže pomoct. Až když jsem vždycky ožralej, tak usnu.

Připadám si jako blázen! Celá ruka mě brní a přitom vím, že ji nemám. Převážně mě bolí v noci, tak po nocích piju kořalku. Někdy víc, někdy míň. Morousovatím. Jsem zpruzelej a vadí mi to. Nemůžu si vysvětlit, že mě ta ruka bolí, když tam není?! Jak můžu cejtit ruku, kterou nemám?

Často mě z kořalky bolí hlava. Postupně si uvědomuju, že utíkat před čímkoliv alkoholem je blbost. K alkoholu utíkám i ve chvílích, když mám myšlenky, že bych měl mít rodinu. Někoho si najít… Ale to se mi nechce. Musel bych se vzdát svýho neváznýho života a to nepřipadá v úvahu…

Jsou ale i dny, kdy normálně funguju. Proháním služky, a to mě baví. To si připadám takovej jako mužskej. Ježíš, já jsem na ty svý koule tak pyšnej! To je strašnej pocit! Připadám si jako takovej bejk a zvládám to i s jednou rukou!“ Směje se klientka.

…

Pak jednou jedu na koni na lov. Na koni já jezdím moc rád. Jedu přes les krajinou mého panství.

Štvu koně. Kůň se ale leká zajíce, který vyběhl ze křoví. Kůň se staví na zadní.

Kochal jsem se svým panstvím, které mám moc rád. Jenom jednou rukou se pořádně na vyplašeném koni neudržím. Padám hlavou dolů. Temenem dopadám na kmen vyvrácené břízy. Slyším křupnutí a vzápětí si zlomím vaz. Hlava mi klinkla a nějak divně se mi zkroutilo tělo.

Mám takovej divnej pocit jako když nevím, jestli žiju nebo nežiju. Strašnou rychlostí jsem byl vykopnutej ze svýho těla. Sedím na kmenu a koukám na svoje tělo. Nevím vůbec, která bije. Bylo to tak strašně rychlý.

Uklidňuju koně. Je mi divný, že mě kůň vnímá, když moje tělo leží opodál.

Vůbec nechápu, co se děje. Sedám si na koně a jedu zpátky na panství. Najednou mám pocit, že mám obě ruce. Přijíždím domů, ale všichni vidí jenom koně. Nikdo mě nevidí, nikdo mě neslyší.

Lidé na panství jsou zděšení, že se kůň vrátil sám, tak se rychle sbíhají a vydávají se mě hledat.

Koně odvádějí do stáje. Přivádí psy a vyráží.

Křičím na ně: „Já jsem tady!!“

Následuju je.

Nachází moje tělo.

Sekají větve z okolních stromů, tělo na ně pokládají a táhnou ho.

Říkají, že jsem mrtvej. Doposavad mi to nedošlo! Je to AHA moment. Tak proto mě nikdo neslyšel a neviděl! Ten kůň mě ale poslouchal, to je zvláštní.

Koukám na to, že se svým tělem nejsem spojenej, duše s ním není spojená. Uvědomuju si, že se stříbrná nitka po pádu přetrhla.

Koukám, jak táhnou moje tělo. Přemýšlím nad tím, co budu dělat. Najednou mám pocit, že jsem toho v životě moc nestihnul. Neměl jsem rodinu. Vždycky jsem měl pocit, že mám na ženění čas. Radši jsem proháněl služky. Ani jsem neměl žádnýho levobočka, nikoho.

Říkám si, že majetek připadne dětem sestry. Nějak tak jsme to měli domluvený. Koukám na sestřiny děti, jsou skoro dospělý. Jsem rád, že majetek zůstane v širší rodině. Vzpomínám na synovce a neteř. Mám je rád. Je to takové hezké pohlazení, když na ně vzpomínám. V duchu se s nimi loučím.

Najednou se kolem mě projasňuje. Vidím záři a odcházím do světla.

Už jsem ve světle a poslouchám, co mi tam říkají: „Tak tenhle život jsi tak jako proflákal, tak v tom příštím by to mohlo bejt trošku jináč. Měl bys zase převzít zodpovědnost a někam se posunout.“

Není to ale ve zlým ani příkaz, ale dobře mířená rada.

Ve světle se učím o rodině. Není to jenom o tom, že má člověk komu předat ty pozemský statky. O tom to vůbec není. Člověk má svý děti učit a učit se od nich. Láska k dětem dokáže hodně změnit. Pomůže k zodpovědnosti. Já jsem vlastně nikdy nedospěl. Pořád jsem zůstal dítětem, tím malým klukem. Nepřevzal jsem zodpovědnost za svůj život.

Vysvětlují mi, jak je důležité mít rodinu. Láska neznamená, že se s někým támhle pošmajchluju. Je důležitý s někým žít. Já jsem se ale bál, že mi to nevyjde. Měl jsem strach ze zodpovědnosti.

Uvědomuju si čím dál víc, že jsem byl veselej kumpán, ale vzít na sebe zodpovědnost za sebe a děti jsem nedokázal.

Bylo pro mě nepředstavitelný žít jenom s jednou partnerkou. Než abych někomu slíbil věrnost a pak to porušoval, tak jsem to radši nikomu nesliboval. Říkají mi, že člověk to má alespoň zkusit a nejenom před tím utíkat.

Ve světle mě upozorňují na to, že je důležitý mít zodpovědnost za svůj život.

Jedinou zodpovědnost jsem měl k hospodářství.

Hodně dlouho nad tím vším, co mi řekli, hloubám.

Jsem vyklidněnej a zkrotlej. Nepřipadám si jako bejk. Postupně studuju více spisů o rodině a partnerským životě. Jak to studuju, tak se mi u toho projasňuje hlava. Jak se mi jasní hlava, tak se projasňuje i okolí. Je to tam takový milý, hezký, uklidňující.

Je to hřejivý a kolem mě se úplně projasňuje.

Při posledních průchodech událostí mi klientka popisuje zvláštní pocit úlevy: „Je to jako by se ze mě postupně něco odlupovalo.“

Po sezení se klientka cítí hezky a uvolněně. „Polevila mi záda, rameno i krk. Vnitřně jsem vyklidněná a smířená.“