Bolí mě skutečně moje vlastní hlava?
„Asi dneska budeme řešit hlavu. Denně si beru Brufen a nosím krunýř.“ Klientka Lucka si stěžuje na bolest hlavy, ale i další potíže, které ji trápí.
„Potřebovala bych se cítit uvolněná, abych nebyla v křeči. Když přijdu domů, tak to na mě padne. Jdu ven se psem a začnu přemýšlet jinak. Přijdu si tak jako bych šla mimo tělo. Z práce se těším domů, ale doma to pak není dobrý.
Jsem ve stresu a mám obavy, že se mi něco stane. Mám tlak v hlavě a hůř se mi dýchá. Je to takový stav nervozity, že jsem celá v křeči a od páteře mě bolí hlava.
Když jsem jela za tebou, tak jsem si říkala: „MY tam snad nedojedeme!“. Není to divný?“
Jdeme to vyřešit!
Kdy naposledy tě bolela hlava?
„Dneska v noci. Ležím v posteli. Otevřu oči a kouknu se, kolik je hodin. Je něco po druhý. Pustím si film, abych usnula.
Začíná mě bolet hlava. Myslím si, že za to může polštář. Snažím se protáhnout a prokřupat se. Bolí to ale furt. Vstávám a jdu si pro prášek. Zase si lehnu.
Strnule ležím celá v křeči. Po těle cítím mravenčení a svíravý pocit. Hůř se mi dýchá. Nahoře na hlavě cítím tlak. Je mi divně. Už aby mi zabral ten prášek! Hlava mě přestává bolet. Celkově se mi uleví, spadl ze mě ten stres. Pak ale nemůžu dlouho usnout.“
Říkám Lucce, aby se vrátila v čase 10 minut před okamžik, než se probudí a začne ji bolet hlava. Co se tam s tebou děje?
„Ležím v posteli. Mám pocit jako když si na mou hlavu někdo sedl. Přijdu si těžká. Cítím se tak, jako kdyby si mi někdo lehl do těla. Pak se probudím. Upravím si polštář a snažím se lehnout lépe. Jdu si pro prášek a čekám, až to přejde. Bolí mě hlava a za krkem. Hůř se mi dýchá, mám svíravý pocit na hrudi. Po hodině usínám a docela sebou házím.
Přijde mi, jako by někdo vedle mě ležel.“
Má to, že někdo vedle tebe leží, něco společného s těmi bolestmi hlavy a úzkostmi, které prožíváš?
„Jo.“
Jedná se o duši?
„Ano.“
Jak dlouho u tebe je?
„3 měsíce.“
Proč k tobě přišla?
„Nechtěla být sama a líbila jsem se jí.“
Kdy ta duše měla naposledy své fyzické tělo?
„Před rokem.“
Řekni té duši, ať jde k té události, kdy naposledy měla svoje tělo a projde si ji.
„Jedná se o ženu věkem mezi 30. a 40. rokem. Je doma a pospíchá do práce. Bydlí u frekventované silnice.
Pospíchá, protože nestíhá. Vyběhne před dům a přebíhá silnici. Klopýtne a srazí ji autobus.
Nárazem odletí a bouchne se do hlavy. Dopadne na zem, cítí bolesti na noze a praští se do spánku. Hučí jí v hlavě, celá hlava ji začne bolet a brnět. Je unavená a potlučená. Bolí ji celé tělo.
Pak je kolem ní hrozný šrumec, hluk a chaos. Postává tam hlouček lidí a volají sanitku. Sražená žena přemýšlí nad tím, co se stalo. Má strašně těžký tělo.
Přijíždí sanitka. Nakládají ji do sanitky a odváží do nemocnice. Cítí se zmatená a strašně sama. Neví, co se s ní děje. Je dezorientovaná. Vnímá bolest hlavy a velké pohmožděniny po celém těle.
Leží v nemocnici a je připojená na přístroje. Je jí smutno a všechno ji bolí.
Najednou začnou přístroje pípat a přibíhají sestřičky a doktoři. Snaží se ji zachránit.
Bolí ji hlava a neví, co má dělat. Cítí se unavená a dezorientovaná. Neví, co se s ní děje.
Kolem ní stojí doktoři a snaží se ji zachránit. Nastává chaos. Roztrhují ji nemocniční košili a dávají elektrošoky. Po těle cítí mravenčení. Pod nápory elektrošoků ji nadskakuje tělo. Je unavená a těžká. Začínají provádět ruční srdeční masáž a dýchání z úst do úst. Kombinují to s elektrošoky. Nedaří se jim ženu oživit.
Při posledním elektrošoku duše ženy vystupuje z těla. Kouká na sebe, jak tam leží. Neví, co má dělat. Z toho, co vidí, je jí smutno. Stojí tam a pozoruje, jak se jí ještě chvíli snaží oživovat. Pak to vzdávají.
Nechápe to. Chvíli kouká, nevěří tomu a odchází na chodbu. Je naprosto dezorientovaná a vůbec nerozumí tomu, co se stalo. Je na chodbě, kam dopadají paprsky slunce a mizí.
Jako duše bloudí v noční nemocniční košili a neví, co má dělat. Cítí se sama. Pořád někde cestuje a nikdo si jí nevšímá. Po čase konečně potká někoho, kdo ji vidí. Povídají si a dotyčný jí říká, ať si najde nějaké tělo, ke kterému by se mohla přidat, aby nebyla sama. Cestuje a hledá někoho hodného a normálního, s kým by si rozuměla. Chodí na místa, kde je víc lidí.“
Jak se dostane k tobě?
Jednou, když jsem jela do práce, tak se mi udělalo na omdlení. Zastavila jsem na parkovišti, vystoupila jsem z auta a šla jsem do Lidlu. Tam se mi udělalo ještě hůř.
Duše paní, kterou srazil autobus, tam byla a přidala se ke mně. Jako kdyby věděla, že moc necestuju. Byla jsem jí sympatická a nechtěla být sama. Od té doby je se mnou.
Od té doby máš stavy úzkosti, sevření a bolesti hlavy?
„Tam se to začalo nějak zhoršovat.“
Jak to s duší ženy pokračuje, když tě potkává?
„Potká mě v Lidlu a přidá se ke mně. Je mi na omdlení a říká si, že mi pomůže. Přidává se ke mně. Doprovodí mě až domů a rozhodne se se mnou zůstat.
Ze začátku je opatrná a nechce se mnou moc komunikovat. Má strach o sobě dát vědět. Někdy zůstane doma a někdy jde ven nebo do práce se mnou. Většinou ale zůstává doma. Bojí se mě oslovit, tak se moc neprojevuje.
Postupem času si ke mně víc sedá, a když přijdu z práce, tak mě objímá. Vždycky, když přijdu domů a sednu si na gauč, tak si sedne ke mně a obejme mě. Je jí dobře, ale mě začíná bolet hlava a jsem unavená.
Když začnu cvičit, tak je duše ženy naštvaná, protože si jí nevšímám. Při cvičení jsem v pohybu a skáče mi na záda. Vadí jí, že se jí nevěnuju. Pak si přijdu celá dezorientovaná a celkově zmatená. Hůř se mi dýchá a po nějaké době cvičení nechávám. Jsem unavená.
Duše je spokojená, když přijdu domů a jenom si sednu na gauč. Vnímá, že se jí v té době můžu věnovat, i když o ní nemám sebemenší tušení.
Jezdí se mnou i do práce. Když řídím auto, tak mi sedí na zádech. Jsem ve stresu, vnímám paniku a místy si přijdu dezorientovaná.“
Duše ženy si celou událost prochází opakovaně.
„Postupně se duši ulevuje a docházejí jí souvislosti. Slábnou její nepříjemné pocity a uvědomuje si, že by chtěla mít svoje vlastní tělo. Dochází jí i to, co prováděla mně: jak na mě působila svým objímáním a skákáním na moje tělo. Nechtěla mi ubližovat. Nevěděla, že na mě tak působí.
Ulevuje se i mně. Nejdou na mě úzkostné stavy, že musím pryč. Je mi mnohem líp než před začátkem sezení.“
Můžete si nyní vzájemně odpustit? Když si obě uvědomíte všechny souvislosti. Ty, Lucko, si dej do spojitostí to, co duši k tobě vedlo a jaké to mělo okolnosti.
Duše paní, ať si uvědomí, jak na tebe působila a také to, že si ji neviděla, tak si jí nemohla věnovat pozornost.
„Omlouvám se jí, že jsem jí neviděla a duše ženy se omlouvá mně, že mi způsobovala komplikace. Říká, že jí to nedocházelo. Je nám oběma mnohem líp. Ulevilo se nám.“
Ať se duše paní pomodlí a poprosí svého anděla strážného. Ty ho prověř.
„Vše je v pořádku.“
Moc za nás za obě poděkuj duši paní, že s námi tak hezky spolupracovala. Loučíme se s ní i s jejím andělem strážným, který jí pomůže s další cestou.
„Děkuje nám za pomoc a cítí se skvěle. Odchází tam, kam patří.“
Jak je tobě, Lucko?
„Hezky mě hřeje tělo, přijde mi jako by mi na hlavě svítila lampička. Cítím se uvolněně.“
Na konci sezení klientku hlava nebolí, necítí ani tlak. Je jí příjemně a nic ji nebolí.
Co se dělo po sezení?
Po pár dnech od sezení si s Luckou píšeme.
„Je mi tak nějak zvláštně klidně. Každopádně je mi líp, než když jsem k tobě šla.“
Prosím Lucku, jestli by jí nevadilo, kdybych její příběh ze sezení sepsala a zveřejnila.
„Ahoj, vůbec nee. Myslíš, že byl nějak zvlášť zajímavej? Je fakt, že hlava mě nebolí.“
🙂