Pro duši.cz

Na jedno sezení, ze kterého je následující příběh, přišla dotyčná klientka s tím, že má na každé lopatce kulatý červený flek, který svědí a kůže je na tomto místě podrážděná. Velikost obou kulatých útvarů ekzému na lopatkách je přibližně velikosti dětské dlaně.Začínáme sezení a klientka se rázem ocitá v roce 85 tisíc let před naším letopočtem…

„Jsem v jeskyni, kde je modrá voda. Jsem bytost a po celém těle mám modrozelené šupiny. Vypadám jako překrásná ještěrka velikosti člověka a mám křídla.

Je mi tam moc krásně. Cítím se volně, svobodně a vůbec nic mě netíží ani netrápí. Ostatní jsou někde pryč a já tam jsem sama.

Přicházejí lidé – muži. Vydávám se k nim… Jdu vlídně a s důvěrou. Vypadají, že jsou opilí a chtějí si užít.. Dávají mi něčeho napít – asi vína. Nechutná mi to a taky mi to nedělá dobře. Motá se mi hlava a z toho alkoholu cítím sucho a škrábání v krku.

Nevím, co se se mnou děje. Jako kdyby v tom pití něco bylo.

Vadí mi smrad těch chlapů. Nechci ho cítit. Fuj! Mám ráda věci, co voní a jsou hezký.

Jsem celá malátná a nevím o sobě. Začínají na mě šmatlat. Jsem nervózní a vnímám pocit bezmoci, protože se nemůžu bránit.

Znásilňují mě. Muži se hlasitě smějí a ten jejich smích mi vadí. Přijdu špinavá a zneuctěná. Po celém těle a hlavně na hrudníku cítím obrovský vztek na muže. Jako by ten vztek mnou úplně prostupoval.

Obrací mě na břicho a cítím na něm chlad. Jsem unavená.

Začínají mi řezat křídla. Nejdřív levé a pak i to pravé.

Ty křídla pižlá tak pomalu! Debil!!!

Vnímám strašnou řezavou bolest, která prostupuje skrze mě. Cítím tíhu a bolest na zádech. Beru to tak jako by mi vzali svobodu.

Odcházejí s křídly.

Nenávidím lidi – tu jejich jednoduchost a taky to, že smrděj!

Chvilku o sobě nevím. Po čase se probouzím a jsou tam moji lidé – bytosti. Vrátili se. Stojí kolem mě a sdělují mi, že už k nim nepatřím.

Cítím velký smutek, bolest a zradu k nenávistným lidem a k mužům. NECHCI TYHLE POCITY CÍTIT! Nechci být smutná. Chci, aby to bylo všechno tak, jak to bylo.

Přišla jsem o domov! Je to nespravedlivé – vyhostili mě a já za to nemůžu. Bolí mě lopatky a nemám sílu. Cítím chlad po těle, smutek a nenávist. Vyhostili mě s tím, že jsem něco provedla. Nechci se cítit tak, jako by mi vnucovali něco, co není pravda. Oni ví, že jsem nic neprovedla.

Jsem sama v lese – unavená a s bolestí, kterou cítím hlavně na zádech v místech, kde mi uřezali moje křídla. Leze po mně hmyz a najednou mě bodne do krku. To bodnutí mě začíná paralyzovat a otýkám. Přeju si, abych umřela. Nechci dál žít – bez křídel, bez svobody.. Cítím se špinavě. Bodá mě hmyz a od toho bodnutí cítím tlak v krku. Hodně se potím po celém těle a umírám. Je to jako kdybych pomalu usínala. Vnímám velkou únavu.“

Po zpracování této události cítí klientka úlevu, lehkost a také se cítí svobodnější. A po pár dnech klientce dva fleky ekzému na lopatkách zmizely!

Další příběh, který jsme s klientkou na téma „atopický ekzém“ zpracovávaly, se odehrává 4 tisíce let před naším letopočtem.

„Jsem na své domovské planetě a chci kamarády. Chci! Chci mít kamaráda…

Na naší planetě se ale nikdo nekamarádí. Dělám všechno pro to, abych kamaráda měl, ale nikdo nechce. Rozhodnu se, že odejdu a najdu si jinýho kamaráda. Chci každýmu dokázat, že si kamaráda najdu!

Cítím se ale na té planetě provinile. Zase mi někdo říká: „To nedělej.“

Najednou celá planeta hoří! Odlítám z ní. Trochu mě ohořely nožky – svědí mě.“ Klientka se na nich škrábe.

„Odlítám pryč. Vybírám si planetu, kde všichni vypadají jinak.

Já mám ale úplně jinou formu těla.

Dostávám se na planetu, kde bytosti vypadají jako lidi. Chci se s nima skamarádit, ale oni se mnou kamarádit nechtějí. Jsem smutný a vnímám ty pocity smutku v hlavě a po kůži.

Musím vymyslet něco, aby mě měli rádi. Rozhodnu se, že musím vypadat jako oni. Musím sehnat kůži a tak kradu lidi podle toho, jaká kůže nebo kus jejich těla se mi líbí. Třeba když má někdo hezkou kůži na noho, tak si ji vezmu.

Jsem mimozemšťan, se kterým se nikdo nechce kamarádit. Mám i svoji vlastní loď.

Vážně ale toužím po tom, abych vypadal jako oni.

Nejdřív potřebuju kůži. Každej tam má jinou kůži a tak nevím, co jsem za pohlaví. Rozhoduji se a chci bejt ženská!

Bytosti na té planetě mě nevidí, takže když se mi tam nějaká žena líbí, tak z ní stáhnu kůži. Dávám jí sérum do takový divný věci, co má v těle, abych to mohl udělat.

Potom zase dotyčnou vracím tam, kam patří. Paní se pak probudí a její život pokračuje dál.

Dál vidím dítě a to má moc hezkou kůži na zadku. Uspím dítě a beru si jeho kůži ze zadku. Vracím ho zpět, kde jsem ho vzal.

Potřebuju mít tělo. Nakonec jsem se opravdu rozhodl pro ženskou. Hledám babu. Beru jí prsa, kůži a ukládám si to na stranu. Vracím se zpátky.

Beru si z ní i obličej, vlasy a ruce. Teďka mám kůži a potřebuju přijít na to, jak to dát dohromady.

Lepím to na sebe. Děsně to štípe! Problém je s tím, že ta kůže nemá strukturu mého těla. Škrábe to. Lepím si tu kradenou kůži na svoje tělo a cítím pálení na nohou. To lepidlo, kterým si to lepím, hrozně pálí a štípe. Hodně mě to pálí i na krku.

Lepím si jenom krk, obličej a nohy. Prdel si lepit nebudu, protože si na ni nedosáhnu.

Ale jdu si za tím, že budu mít kámoše a nebudu sama. Chci se s nima kámošit, ale nikdo se se mnou nechce bavit. Cítím se špatně. Hrozně to svědí.“ Klientka se škrábe po celém těle.

„Někdo mi říká, že vypadám příšerně. Cítím obrovský smutek v hrudníku. Všichni jsou na mě zlí! Nikdo mě nemá rád! S někým se chci bavit. Nevím, jaký je to být člověkem! Mám strach, abych se jim líbil.

Říkají mi, že nejsem člověk. Ale já říkám, že mám kůži, tak člověk jsem. Nechápu, proč mě nechtějí přijmout za svého! Moc se kvůli tomu trápím a trpím kvůli tomu, abych vypadal stejně jako oni a aby se se mnou chtěli bavit. Dělám to kvůli nim a né kvůli sobě. Chci se jim zavděčit, zalíbit…

Nikdo se se mnou nechce kamarádit. Cítím velký smutek v hrudníku a taky mám křeč v noze – asi z toho pálení. Kůže je na mě moc těžká. Všichni se mi vysmívají. Mám vztek na lidi! Přijdou mi hloupí. Cítím samotu v hrudníku, pálení na obličeji a krku a strhávám si to ze sebe. Hoří mi obličej a krk, zbytek mě pálí a nemůžu dýchat. Taky mě svědí kotníky, ruce a nejvíc obličej a krk. Vnímám smutek, nemůžu dýchat. Všichni se smějou a nikdo mi nepomůže.

Nechci, aby bylo poznat, že jsem odjinud, ale oni to poznávají. Mám vztek sám na sebe, že jsem nezůstal doma. Nepotřebuju žádnýho kamaráda! Špatně se mi dýchá a vnímám oteklost po celém těle.

Svědí mě nohy a moje získaná kůže z lidí mi začíná odpadávat. Lidi na té planetě to vidí a bojí se mě.

Au! Vypadávají mi i zuby, který jsem někomu vyrval. Lidé začínají utíkat. Ukazují si na mě a smějou se mi. Cítím na ně vztek na obličeji a svědí mě oko. Vnímám smutek a vztek v hrudníku. Naštvávám se a strhnu si kůži. Nechci být člověkem! Lidi jsou zlí!

Ta získaná kůže mi poškozuje to, co mám pod tím. Svědí mě to na nohou, obličeji. Strhávám si tu kůži i z rukou. Nejvíc to cítím na nohou.

Jako kdybych ten zbytek zapaloval. Nedochází mi, že jsem si tu kůži na sebe nalepil chemikálií, která když se zapálí, tak hoří.

Já jsem chtěl jenom kamarády. Nikdo mě nemá rád!

Svědí mě nohy a začínají mě i pálit. Svědí mě krk, ruce a hrozně mě pálí obličej. Jsem celý oteklý a nemůžu dýchat. Mám na sebe vztek a vnímám prázdnotu v hrudníku, svědění na kotníkách a taky mě bolí ruce. Nemůžu dýchat. Oni se mi smějí! Nikdo mi nechce pomoct! Umírám..

Jsem v jiném prostoru a setkávám se tam s duchovními bytostmi světla, které se mě ptají: „Opravdu si myslíš, že si takhle přivoláš kamarády?“ Odpovídám jim, že jo. Tak se mě vyptávají na to, zda se mi to povedlo. Říkám jim, že ne. „Stálo to za to?“ doptávají se bytosti. Zamyslím se a odvětím jim, že ne…

Po zpracování tohoto příběhu se klientka cítí krásně a také vnímá celkovou úlevu. Ekzém po těle postupně ustupuje a situace se jeví optimističtěji.