Pro duši.cz

Na sezení regresní terapie za mnou zavítala maminka teprve 2,5leté holčičky a s následujícím sdělením začínalo naše povídání.

„Večer klapne půl desátá nebo desátá hodina, malá Anežka začne brečet ze spaní a prudce sebou cukat. Objevuje se to pravidelně v tuto dobu. Je to žalostný brek, jako kdyby ji něco trápilo. Někdy vidím, jak sebou celá škube a otáčí se v prudkých pohybech po posteli. Očička má ale zavřená. Nevím, co se jí může dít.“

Maminka dál pokračuje v popisu problému, který ji trápí. „Napadlo mě, jestli se třeba nebojí. Večer mě vyhledává, aby cítila moji přítomnost. Chce mi hladit ruku. Nevím, jestli má z něčeho strach? Ona je malá a nedokáže to vyjádřit.“

Bydlíte v novém nebo ve starším domě?

„Část baráku, která je pod naší ložnicí, kde s námi spí Anežka, je stará. Potom máme novou část, která je přistavená. Původně to byl přízemní baráček. Jedná se o nádražní dům.

Moje starší dcera se necítí v domě dobře. Řekla mi, že tam cítí negativní energii. Když jednou  hlídala Anežku, tak vypadl proud a v ložnici si zapálily svíčku. Plamen ale nebyl klidný, ačkoliv zvenku do místnosti nefoukalo.

Anežka jakž takž spí, když ji tam dám bludičku, ale když je tma, tak to je krize. Není to každý den, ale tak jestli jednou nebo dvakrát týdně ten noční brek vynechá?

Ptala jsem se manžela, jestli v tom domě, kde bydlíme, někdo neumřel. Říkal mi, že ví jenom o velké bouračce, která se stala na vlakovém přejezdu, jenž je navázaný na roh našeho domu. Zabili se tehdy asi 4 mladí lidé. Stalo se to asi před 20 lety, možná i více.“

Po probrání situace začínáme sezení regresní terapie.

Představ si Anežku a zeptej se jí, jestli si s ní můžeme popovídat?

„Ona je lump. Bude dělat drahoty.“

Můžeme jí s něčím pomoct? Trápí ji něco?

„Můžeme, jde ke mně.“

Zeptej se Anežky, jestli jí můžeme pomoci s tím, proč v noci špatně spinká?

„Má sepnutý ručičky a dělá „prosím, prosím“.“

Ať jde k momentu, kdy se jí to stalo naposledy.

„V pátek, trvalo to chvilku. Jde se svou starší ségrou po schodech nahoru do ložnice. Blbnou tam a pak leží vedle sebe. Anežka, která je schoulená na hromadě plyšáků, spinká a sestra odchází.“

Jak se tam Anežka cítí?

„Zatím pořád dobře. Leží na postýlce, nic se neděje. Otočila se na druhou stranu.

Uplyne chvilka. Teď vidím, jak leží na posteli  a sahají po ní černé ruce.“

Jak tam Anežce je a co se jí honí hlavou?

„Bojí se, že ji někam odnesou.“

Kolik tam těch rukou je?

„Jedny to nejsou, troje určitě.“

Zeptej se Anežky, jestli ji tyto ruce opakovaně straší v půl desátou/desátou hodinu?

„Kýve hlavičkou, že jo.“

Povídají něco Anežce?

„Říkají, ať je chytne a jde s nimi. Ona sebou začala cukat, že ne. To je to cukání, co dělá, když se probudí do toho žalostného pláče. Má strach.“

Kolik je tam duší, které na ni vystrkují ruce?

„3.“

Zeptej se těch duší, budou s námi komunikovat?

„Budou.“

Proč chodí za Anežkou?

„Protože je malá. Je to čistá dušička.“

Mají s Anežkou nějaké společné životy?

„Jedna duše asi jo, ten zbytek ne.“

Jak ty 3 duše přišly naposledy o svá těla?

„Vidím tam oheň. Jedna v ohni a další dvě leží na zemi.“

Vypadají ty duše stejně?

„Jsou to duše 2 mužů a jedna duše ženy.“

Jak duše ženy naposledy přišla o tělo?

„Uhořením v roce 602. Vedou ji ke hranici a tam ji přivazují. Pak odstupují a hranici zapalují.“

Co v tom životě dělala, že takhle dopadla?

„Neposlechla. Ona prováděla nějaký čarodějnický kousky.“

Prováděla je i na dětech?

„Prováděla.“

Proto je dneska u Anežky?

„Jo.“

Jak událost pokračuje?

„Hoří. Je v plameni. Je jí teplo, vnímá bolest a pálení. Umírá.“

Co se s ní děje po smrti?

„Ta duše jako kdyby někam odlítla. Poletuje vzduchem. Lítá jako kdyby něco hledala.

Hledá klid…“

Jak dlouho ten klid hledá?

„15 století. Je to možný?“

Je. Během té doby neměla tělo?

„Ne. Pořád létala a hledala klid.“

Co se s ní děje o 15 století později?

„Vidím tam nějakou paní, která se pohybuje po zděné místnosti. Žena, ve které je duše ženy, je tam služkou. Je to chudá paní. Vidím, že peče chleba a kolem ní se pohybují děti, které odněkud přiběhly. Paní je spokojená a v pohodě. Najednou se jí ale udělá slabo a upadá na zem.

Jako duše někam odlétla. Odlétla do místnosti, která vypadá jako naše ložnice.“

Co dělala mezitím než se dostala do vaší ložnice?

„Poletovala si. Nemohla najít klid.“

A u vás v ložnici ten klid našla?

„Ne, zatím ne. Vypadá to jako kdyby se plácala od stěny ke stěně. Pak sedí schoulená v koutku a pláče, protože by chtěla mít konečně klid.“

Proč Anežku láká, aby šla s ní?

„Myslí si, že jí pomůže.“

Zeptej se té duše, jestli by chtěla pomoct?

„Určitě.“

Dobře. Řekni jí, ať jde k události v roce 602, projde si to, co se tam s ní stalo. Z jakého důvodu ji upálili?

„Vidím její babičku, která ji jako malou holku učí. Všude visí spousta bylinek a různých věcí určených k léčení. Míchají nápoje, které uzdravují lidi a působí na ně vždycky dobře. Babička pečlivě vykládá bylinky, které třídí a suší. Míchá z nich směsi a je veselá.

Postupně vyroste a na bylinky chodí pořád. Využívá je tak, jak ji to babička naučila. Míchá je, suší. Cítí se dobře. Chodí za ní lidi a ona jim pomáhá. Od jejího domku vedou velké fronty a zástupy lidí, které za ní přišly vyhledat pomoc. Je spokojená a šťastná, protože pomáhá lidem.“

Nechtěla by zase lidem pomáhat?

„Určitě by zase chtěla pomáhat.“

Jak její život pokračuje?

„Pak u sebe má dítko a chce mu pomoct. Dává mu nápoj a říká, ať to vypije, že se mu uleví. Dítku se ale udělalo špatně. Omdlelo a leží na zemi. Snaží se ho vzkřísit, ale nepovedlo se jí to. Má strach, co s ní bude. Po těle cítí mráz a přemýšlí nad tím, co s ní udělají.

Přiběhla k ní paní ve velké kulaté sukni a strašně křičí, že jí zabila dítě. Paní lamentuje a ona jí vysvětluje, že neví, proč se to stalo. Snaží se jí vysvětlit, že ty bylinky mohly působit na to dítě úplně jinak než na kohokoliv jiného. Obhájit se ale nemůže a žena křičí: „Na hranici s ní! Je to čarodějnice!“

Přicházejí k ní vojáci, kteří ji odvádějí a vedou ke hranici. Bojí se. Přivazují ji a hranici zapalují. Hoří. Po těle vnímá pálení a dusí se kouřem. Špatně se jí dýchá.

Z jejího těla vylétla duše a rozhlíží se, jakým směrem se má vydat. Letí pryč a zase poletuje vzduchem. Přemýšlí nad tím, proč se to stalo? Co tam špatně namíchala?

Doletí do místnosti, kde sebou bouchá od stěny ke stěně. Nakonec se schoulí v rohu a je nešťastná. Přijde mi to, jako kdyby čekala, až někdo přijde.“

Jak se dostala zrovna k vám do místnosti?

„Narazila na otevřené okno.

Zase ji vidím, jak je nešťastná v rohu, kde je schoulená. Říká: „Už aby to skončilo a měla jsem se dobře.“ Furt jako by někoho prosila, aby jí pomohl.

Do pokoje přichází Anežka a ulehá. Dávám jí pusinu na dobrou noc a jakmile usne, tak přichází duše ženy.

Blíží se k Anežce a lomcuje s ní, aby se probudila. Chce ji poprosit o pomoc, ale nevzbudí ji. Jako kdyby jí našeptávala, ať jí pomůže.

Anežka se dala do pláče.

Nebreč, říká duše, jen potřebuji pomoct.“

Proč chce pomoc po Anežce?

„Protože je první, kdo do té místnosti jde spát. První, kdo se tam objevuje a také je sama.

Duše ženy se stahuje do rohu místnosti.“

Duše si prochází opakovaně událost a poslední průchody událostí jsou znatelně lepší než ty na začátku.

„Postupně mi duše ženy přijde veselejší, už není tak strnulá a je klidnější. Svítí sluníčko a ona sbírá bylinky. Všechno je jasnější a rozzářenější. Přichází dítko, pije nápoj a vzápětí upadá. Snaží se ho zachránit, ale nepomůže mu.“

Může si to odpustit?

„Může, nechtěla to tak. Uvědomuje si, že bylinky namíchala, jak nejlíp uměla. A za to, že to dítku neudělalo dobře,  nemůže.

Odpustila si a je jí dobře.

Stejně ale za ní přicházejí vojáci, kteří ji vedou na hranici, kde ji zapalují. Veselá dušička pak vystupuje z jejího těla ven a poletuje. Chtěla by se ale stejně usadit. Rozhlíží se, kam by se uchýlila a šup oknem k nám. Nakonec ji vidím u nás v domě v ložnici. Není tak schoulená a vypadá to jako kdyby čekala až někdo přijde.

Dávám Anežce pusu, loučím se s ní a odcházím. Pak vidím, jak si povídá sama pro sebe a duše ženy ji jde opatrně prosit. Nechce s Anežkou už lomcovat. Všechno je klidný. Duše vypadá jako víla a je veselá. Vypadá to jako kdyby Anežku hladila po tvářičce a prosila ji, ať ji pomůže.“

Je něco, co duši nyní tíží?

„Ne.“

Můžou si s Anežkou odpustit?

„Můžou.“

Tak ať to udělají.

„Hladí se na tváři. Anežka vyskočila z postýlky a ženu chytila.“

Řekni duši té ženy, ať zatím nikam nechodí a chvilku počká.

„Kýve hlavou, souhlasí.“

Zeptej se duší 2 mužů, z jakého důvodu u Anežky jsou?

„Chtějí, aby jim pomohla.

Vidím, jak někde narazili autem.“

Oba společně?

„Ano.“

Kdy to bylo?

„V roce 1996.“

Řekni jim, ať si projdou, co se s nimi stalo.

„Jedou autem. Povídají si, smějí se a jsou rozjařený. Jak jedou, tak najednou vnímají náraz a tmu. Pak se nic víc neděje. Jsou zaklínění v autě a nehýbou se.

Ten jeden hořekuje nad tím, proč do toho auta sedal.

Druhý říká, že si měl sednout spíš za volant. Nehýbou se. Nic nevnímají. Nikde se nic se nehýbe. Je tam pusto, prázdno.“

Co se s nimi děje o týden později?

„Nevědí. Jako kdyby neměli vůbec klid.“

Jak se dostanou k Anežce?

„Zase skrz okno. Stojí tam jako dva největší frajeři a diskutují mezi sebou, že ta malá holka jim pomůže. Působí jako machýrci.“

Vědí o tom, že už nemají svá těla?

„Zatím si to vůbec nepřipouští. Začínají se k Anežce chovat hrubě. „Hej, holka! Pomoz nám! Nekecej a pomoz!“

Proč si vybrali Anežku?

„Protože je nejblíž a je mladší než oni, tak je musí poslechnout a pomoci jim za každou cenu. Vnímám od nich frajerský přístup. Jsou to takoví namyšlení cápci.“

Ať si prochází, co se s nimi v roce 1996 stalo.

„Sedají do toho auta. Vidím nějaký kulturák. Machrují a dohadují se, kdo pojede vepředu. Řidič říká, ať nekecají a sednou si. Sedí, ale blbnou. Přijde mi, že to auto dělá klikyháky, ale ti dva jsou pořád veselí.

Najednou přejíždí přejezd a nadskočí. Ten, co sedí vepředu, se bouchne. Ten vzadu sebou cloumá strachy a říká: „Ty vole! Co děláš?! To neukočíruješ!“

V tom přichází velká rána. Duše z jejich těl vylítnou. Vnímám jako kdyby říkali: „To je průser!“ Rozhlížejí se a vidí otevřené okno, skrz které se dostávají k nám domů.“

Uvědomují si, že přišli o těla?

„Teď jim to došlo.“

Co na to říkají?

„Koukají na sebe, pak koukají na Anežku a říkají: „Ta holka by nám mohla pomoct!“

Pak vidím, jak Anežka spí a oni k ní přicházejí. Lomcují s ní a říkají ji: „Holka, vstávej! Pojď nám pomoct!“

Jak to vnímá Anežka?

„Když je vidí, tak začne brečet.“

Co na to říkají ti dva?

„Říkají: „Neřvi a pomoz nám!“ Anežka pořád brečí a kroutí hlavou ne ne ne. Je na ní znát strach.“

Tak ať si událost projdou vícekrát. Co se dělo předtím než do auta nasedli?

„Jsou v sále, kde jeden, tak i druhý, dělají blbosti. Oba dva se baví a povídají si. Během večera holdují alkoholu a jsou rozjaření. Mají piva v ruce a baví se. U baru do sebe klopí panáčky.

Pak k nim přichází řidič a zavelí, že se jede domů. Ti dva mu říkají, že ještě ne. Ale řidič je neoblomný a trvá na svém. Ze sálu vychází první a pak druhý. Oba jsou po alkoholu docela dost malátní. Žďuchají do sebe a machrují.

Motají se a mají se sebou co dělat. Jsou úplně navátý.

Jdou k autu a dohadují se, kdo si kam sedne. Řidič jim vynadá, ať drží pusu, sednou si a nedělají kraviny. V autě je hlahol a ani řidič nejede tak, jak by měl. Při jízdě panuje alkoholem rozjařená nálada. V průběhu cesty oba mají narážky na řidiče.

Také všichni probírají, jaký byl večer. Auto jezdí klikatě, ale je tam pořád veselo. Zatím se nic vážného neděje a panuje tam pořád rozjařená nálada po zábavě a alkoholu. Řidič jede docela rychle a ne tak jak by měl. Nejede podle předpisů, takže před přejezdem nezpomalí. Přijíždí k přejezdu, který auto přeskočí. Neukočíroval to. Myslel si, že to zvládne jinak. Přejezd je vynesl, oni se zhoupnou a v autě se začnou mlít. Auto skáče a oni mají strach. „Do prdele! Co se to děje?“ Pak cítí náraz. Jeden z nich, který sedí vepředu, tak cítí rány do hlavy. První náraz do hlavy je nejhorší,  ztratil vědomí a dál nevnímá. Ten druhý, který sedí vzadu, vnímá šílenou bolest nohou, které se mu vzpříčily. Cítí v nich křeče a hrozně ho bolí.

Hodně těžce se jim dýchá. Jejich těla jsou bezvládná a duše vylítnou. Nikde se nic nehýbe. Ptají se sami sebe, proč se jim to stalo, proč ten alkohol pili? Asi to s ním přepískli. Nadávají řidiči, že jel jako blázen.

Duše opustily těla a nasměrují si to do otevřeného okna. Tím, že je to blízko, tak duše vletí oknem do místnosti, kde pak stojí a domlouvají se.“

Co dělají v průběhu dalších let?

„Oni tam stojí jen tak. Přijde mi to jako kdyby tam chodili a přemýšleli, co udělat. Popocházejí po naší ložnici a domlouvají se, co budou dělat. Vidí Anežku, jak tam leží. Řeší mezi sebou, jak by ji přesvědčili, aby jim pomohla. Pak si to k ní namíří.

Už na to nejdou takovým frajerským přístupem, ale vypadá to, že chtějí, aby byl konec a bylo jim dobře. Přiblížili se k Anežce, ale už to není „holka vstávej“, ale „hej prcku, probuď se“. Snaží se ji poprosit, ať jim pomůže. Ona se probudí a stejně brečí, že ne.

Berou jí medvídka, kterého má na posteli, a dávají jí ho do ruky. Tím ji budí a prosí ji, aby jim pomohla. Vybrali si ji proto, že je nejblíž a je mladá.“

K Anežce se postupně začínají chovat hezky: „Holčičko, pomoz nám.“ Už to není takový frajerský. Anežka se dokonce usmála.“

Zeptej se jich, proč za ní chodí v určitou hodinu – v půl desáté nebo o desáté?

„Tuší, že tam nikdo jiný nepřijde a Anežka tam bude sama. Asi to vypozorovali.“

Ještě jsou naštvaní na řidiče?

„Ne. Cítí, že už bude konec toho poletování a budou mít klid.“

Mohou řidiči odpustit?

„Jo.“

Ať to udělají. Jak se cítí?

„Dobře. Ulevilo se jim. Vypadají usměvavě.

Postupně se začínají se domlouvat, jak by Anežku přesvědčili, aby jim pomohla. Jdou k ní a lehce se ji snaží probudit. Hladí ji a ona se usmívá. Pak se probudí a jako kdyby s nimi chtěla mluvit. Ptá se jich, co potřebují. Oni jí odpovídají, že by chtěli pomoc. Anežka ale neví, jak jim má pomoci. Usměje se na ně a řekne jim, že s tím nemá problém a ráda jim pomůže. Duše mužů se usmívají a říkají, že je hodná.

Průchody jsou klidnější a oni cítí, že se to blíží k dobrému konci.“

Mohou teď jít do ložnice, kde čeká duše ženy?

„Ano, jsou u nás v ložnici.“

Může jim Anežka odpustit, jak se k ní všichni 3 chovali?

„Může. Odpouští jim a všichni se usmívají.“

Může každý odpustit sám sobě?

„Může. Je jim dobře. Ulevilo se jim, cítí se příjemně a jsou spokojení.“

Je něco, co si mezi sebou potřebují povědět?

„Ne.“

Je ještě něco, co je tíží?

„Ne. Vypadají spokojeně a usmívají se.“

Ať se všichni pomodlí a poprosí duchovní bytost světla, zda by mohla přijít a pomohla jim.

„Nad nimi se objevil velký anděl, je to modrý pán a vypadá jako archanděl Rafael.“

Zkontroluj ho, zda se jedná o skutečného anděla.

„Rozzářil se a má natažené ruce.“

Můžeme pro ty tři duše ještě něco udělat?

„Už nic víc nemůžeme udělat.“

Postará se o ně?

„Ano. Odcházejí společně s bytostí. Jdou za tím andělem a odvádí je po schodech nahoru. Už je nevidím.“

Jak se cítí ty tři duše?

„Cítí se jako v ráji.“

Jak se cítí Anežka v ložnici nyní?

„Dobře, usmívá se.“

Poděkuj jí, že s námi spolupracovala.

„Říká: „Pošim.“ Už je v ložnici. Je v pohodě a usměvavá.“

Čtyři dny po sezení mi maminka Anežky píše:

„Ahoj Šárko, tak malá od neděle spí v klidu, občas si pobrekne, ale to není nic strašného, každopádně to není v hodinách od půl desáté do desíti :)))) Přítel úplně koukal, a kroutí hlavou, je rád, že jsme takhle Anežce mohli pomoct. Ještě ten den jsem radši pokoj vykouřila šalvějí. Strašně mooooc Ti děkuju, jsi zlatíčko. Měj se krásně.“