Pro duši.cz

Před 6 lety se klientce, která za mnou dorazila na sezení regresní terapie, stal nepříjemný úraz páteře. Záda jí od té doby stále bolí i při běžných činnostech.

Začínáme sezení a instruuji klientku, aby si vybavila situaci, která předcházela úrazu páteře. Klientka začíná vyprávět.

„Pátek 28. ledna, rok 2010. Jdeme s kamarádkou ulicí a mám divnej pocit. Já jdu vpravo a držíme se zaklíněné v lokti. Mám naštěstí pohorky. Nevím, proč si kamarádka brala kozačky, když je namrzlo. Nevadí, půjdeme blíž k domu. Tam to vypadá, že je to suchý. Jenže není. Nevychytám pravou nohu, podrazím si levou a současně kamarádce podrážím nohy. Padáme z chodníku na silnici. Nečekala jsem, že spadneme. Vůbec se to nedalo předpovídat a doufala jsem, že to vybalancujeme.

Ze šoku se nemůžu hnout. Ještě se praštím o silnici do obratle, protože mám kulatý záda. Já jsem měla být opora, která ji měla držet. Neměly jsme spadnout.“ Klientka se dala do pláče.

„Vlastně jsem ji k zemi stáhla já. Chce se mi hrozně brečet a cítím prázdno u srdce z toho, že jsem to neustála. Hlavou se mi honí myšlenky, jestli vůbec vstaneme. Smějeme se tomu. Nevím, jestli se hnu. Kamarádka mi pomáhá a já se cítím jako pytel brambor. Mám výčitky vůči kamarádce, že jsem to měla ustát, protože na mě spoléhala.

Ležíme na zádech a smějeme se. Říkám si, že je to sranda, že jsme spadly. Nic nepříjemnýho na zádech necítím. V dáli jsou kluci a taky se smějou.

Pomalu se zvedneme a pokračujeme v chůzi. Míříme do hospody. Pijeme tam a nepřikládáme tomu našemu pádu váhu. Záda mě zatím nebolí, ale jsou nějaký ztuhlý. Cítím naraženou kostrč. Dáme si pivo a pak se přesouváme do dalšího baru.

Začínám cítit to, že jsme spadly. Strašně mě bolí levá strana zad. Uvědomuju si, že se nemůžu moc hejbat. Cítím se blbě. Bolí mě to.

Tancujeme na díze v klubu a někdy k ránu jedeme ke kamarádce na byt. Dopoledne se probouzíme. Ležím na matraci na zádech a řítí se ke mně pes. Proběhne se po mně a cítím to hrozně nepříjemně. Hlavně břicho a taky mě píchne v zádech. Asi bych měla jet domů, ale nechce se mi tam. Cítím se jako na trní.

Dáme si snídani, pak jdu na autobus a jedu domů. Trochu záda cejtím, ale pořád tomu nepřikládám žádnou váhu. Doma se balím a cestuju dál – do Prahy. Mám velkou krosnu. Záda bolí. Ale to je jedno. Jdu dál. Přijíždím do Prahy a přemýšlím nad tím, že druhej den mám zkoušku.Tady už záda fakt cejtim. Beru si prášek.

Druhej den jsem napsala písemnou zkoušku a vracím se na byt. Volám mamce.“ Klientka si začala usilovně mnout čelo. „Přemýšlím a říkám mamce, že mě začínají bolet záda.

Je noc. Záda fakt bolej a já nemůžu spát. Převracím se. Nemůžu kvůli tý bolesti spát. Beru si další prášek.

Pak už vidím, že jsem u doktora. Dělá mi rozbory krve a moči. Vyjde z toho, že mám zánět močáku. Posílá mě na rentgen. Tam ale nic nezjistí.

Jdu zpátky domů a bolest zad si začínám víc a víc uvědomovat. Cejtím se jako debil a připadám si blbě jako bych simulovala. Nechci běhat po doktorech, ale bolí mě to.

Jedu do nemocnice. Sedím v čekárně, ale nejde jim tam rentgen. Kdo není na umření, tak má jít domů. V předklonu dojdu domů a večer si beru ibáče. Druhej den mám zkoušku. Potřebuju tam jít, ale není mi dobře. Volám mamce, že nevím, co mám dělat. Říkám jí, co mi je a že se mi špatně chodí. Snažím se učit na zkoušku. Píšu si s kamarádkou a děláme si srandu z toho, že se to stalo. Bolí mě to. Snažím se to zahřívat dekou. Cítím prázdno. Už to nejde. Prostě to bolí.

Další den jdu k doktorovi. Opět jsem na rentgenu. Je to celý zmatečný a taky je zbytečný tam chodit. Není tam nic vidět. Jsem jak nějakej hypochondr. Je mi blbě, protože mám dneska tu zkoušku. Volám učitelce, že tu zkoušku nezvládnu, protože jsem v nemocnici. Chápe to.

Furt se motám u doktorů jak v nějakým bludišti a prostě bez výsledku. Zase ty výsledky nemaj. Je to hrozně zmatečný a chaotický. Doktoři nevědí, co mi je a nemůžou na to přijít. Cítím se blbě. Záda mě bolí a nevím, co mám dělat. Přijdu si zbytečně. Všechno na hovno.

O den později sedím na lůžku u doktorky. Popisuju jí, co se stalo. Cítím se blbě, protože včera nezjistili, co mi je. Doktorka mi probouchává pěstí záda. To je taková bolest! Jak narazí na obratel, tak mi vystříknou slzy. Je mi to všechno hrozně líto. Doktorka mi říká, že tam asi nějakej problém bude a pošle mě na další rentgen. Cítím se na dně. Dělají mi rentgen a pak se oblíkám. Nevím, na čem jsem.

Doktorka má k dispozici snímek z rentgenu a vidí, že mám zlomeninu. Říká mi, že mám prasklou páteř. Směju se tomu. Neznám ještě důsledky. Doktorka začíná plašit. Posílá mě pro berle a mám si jít někam pro korzet.

Mám knedlík v krku z toho puchu z nemocnice. Vyzvedávám si korzet a berle. Doktor mi říká, že můžu bejt ráda, že nemám fofr kola. Jsem prázdná. Nevím, co mě čeká a nevím, jak pojedu domů. Doktor mi řekl, že můžu jet autobusem, ale ať si to dám na stojáka. Odcházím z nemocnice a jsem jako pravítko. Jsem o hlavu vyšší než kamarádka. Přijdu si směšně.

Pak jsem na bytě, ležím na posteli a už mám korzet. Divně se mi dýchá a cítím, jak je ten korzet utaženej. Spolubydlící mi dělá čaj. Volám domů. Cítím se zvláštně a myslím na to, že tu zkoušku asi neudělám, protože budu muset jet domů. Čekám na to, až přijede brácha.

Večer pro mě brácha přijíždí. Balí mi věci. Zvedám se a jdu k němu. Omdlívám. Přijdu si neschopná. Chci jet domů, chci bejt doma. Omdlívám ještě jednou. Brácha to nedává a jede zpátky sám. Je mi líto, že jel zbytečně a že s ním nepojedu. Jsem smutná.

Jdu si lehnout. Chci to zaspat. I když vím, že mám ležet jenom na zádech nebo na břiše, tak ležím na boku. Mám v sobě prázdnotu. Nevím, co bude dál… Co bude se školou… Je to hrozná zmotanina. Jsem smutná a cítím se na hovno. Jsem nesoběstačná. Prostě prázdno. Nemám ani ty zkoušky. Zase jsem to nezvládla a potřebuju pomoc od ostatních.“ Klientka se dala do pláče.

„Budu muset jet domů. Cítím prázdnotu, že nebudu mít dodělanou školu. Vadí mi, že jsem k ničemu, potřebuju pomoc od ostatních, nepostarám se o sebe sama a nevím, co bude dál.

Druhý den přijíždí naši. Ležím na gauči. Přijde ke mně táta a říká mi, ať vstávám, že budu mít prázdniny. Musím si vzít korzet a pomalu vstát. Záda mám ztuhlý a upevněný v korzetu. Tlačí to.

Jedeme autem domů. Je to jízda v pololeže. Přijdu si zbytečná a nemotorná. Jsem jako prkno. Jsem smutná a cítím to u srdce.

Jsem doma a ležím v posteli. Ležím tam nějak dlouho. Mám pocit, že tam ležím dodnes.

Pak chodím ven a taky na rehabilitace. Jsem na lehátku. Začínají se mnou cvičit a rozhejbávají mi nohy. Připadám si jako kdybych byla úplně neschopná. Bolí mě všechno. Cítím lítost. Jsem prostě neschopná a stejně můžu bejt ráda, že jsem neskončila na vozíku. Jsou tam lidi s většími problémy než mám já. Cítím se tam blbě, protože tam jsem nejmladší.

Tělo mi po tom úrazu otupělo a taky se mi zošklivilo. Mám ten korzet. Je na hovno. Nemůžu se ohejbat. Jsem jako pravítko. Mám destičku na hrudi a vadí mi tam. Musím se naučit dýchat do břicha. Jsem ze sebe unavená. Furt jenom ležím.

Školu mám rozpracovanou… Někdo mě musí mejt. Nechci, aby mě myli ostatní. Cejtim se blbě. Meje mě někdo jinej. Cítím se poníženě a i tlustě. Nechci, aby mě takhle někdo viděl.

Pak ležím v posteli. Je to každej den stejný. Nemám chuť nic dělat a jsem bez nálady. Cítím se prázdně, že se ani přítel nepřijede podívat. Pořád musím ležet. Ležím tam do dneška. Přijdu si zbytečná a nepotřebná. Nechci nikoho omezovat. Nechci, aby se o mně ostatní starali.

Stejně to bolí. Pak mám další rehabilitace. Stejně je to k ničemu.“ Klientka se dala do pláče.

„Je to úplně zbytečný. Ty rehabilitace. Všechno. Dohnalo mě to k duševní prázdnotě. Bolí mě to na levý straně. Nemůžu dlouho chodit. Musím se kroutit. Nemůžu dlouho sedět ani stát. Furt mě bolí ta levá strana.“

Po sezení se klientka cítí uvolněně jako po protažení a svoje záda vnímá jako by byla z gumy 🙂