Pro duši.cz

Člověka v životě leckdy potkají situace, které mnozí z nás znají jenom z dramatických filmů. Nejinak tomu bylo v případě kamarádky, která u mě absolvovala sezení regresní terapie.

„Píše se 26. září roku 2017. Vracíme se z hub, zaparkujeme a vystupujeme z auta. S přítelkyní mého syna Zuzkou si povídáme a máme radost z toho, kolik jsme toho nasbíraly. To bude babí koukat! Ale místo toho koukáme my.

Košík, který nesu, postavím na zem a odemykám vrata.

Podívám se pod pergolu a tam visí babi.

Do prdele! Doufám, že když už to udělala, tak se jí to tentokrát povedlo.

Z nějakých důvodů jednám jako automat.

Takže to udělala. No jo no. Tak to budeme muset nějak zvládnout. Domlouvám se se Zuzkou, že babi sama nesundám. Zuzka je v šoku. Říkám jí, že mně musí pomoct. Bude muset babi odříznout. Sama to nedám. Ptám se jí, jestli to zvládne. Sděluje mi, že jo.

Beru nůž, který jsem měla na houbách. Musíme babičku odříznout. Já ji zvedám a Zuzka přeřezává provaz. Chudák Zuzka je celá zelená. Jednám jako automat. Mám v tu chvíli pocit, jako kdybych vyskakovala ven z těla, abych to všechno zvládla.

Pokládám mamku na zem. Říkám si, že je dobře, že to má babi za sebou. S těmi předchozími 2 pokusy o sebevraždu a tím, co jsem si procházela potom v regresích, to dokážu zvládnout. Kdyby nebylo jejich pokusů, tak by to bylo daleko těžší.

Vidím, že má fialový rty a provaz zaříznutý do krku. Povoluju ho, ale vidím, že je rýha ztuhlá. Koukám, že si našla kloudný a hodně pevný lano. Já vůbec nevím, kde takový lano v garáži máme!

Vidím, že je máma mrtvá. Má nejenom fialový rty, ale i studený fialový ruce.

Vždyť jsem byla pryč dvě a půl hodiny, maximálně tři! Překvapuje mě, jak tak rychle mohlo tělo ztuhnout.

Musím volat záchranku. Jinak to nejde. Beru si telefon a vytáčím číslo na rychlou.

Hlásím, co se stalo. Mluvím s paní na druhé straně a popisuju situaci. Paní mi říká, že všechno zařídí. Pošle k nám záchranku a policii. Vyptává se mě, jak je na tom mamka. Odpovídám jí, že je mrtvá a má fialové rty.

Paní z dispečinku mi sděluje, že musíme zahájit oživovací pokusy, tj. masáž srdce a umělé dýchání, než přijede sanitka. Ptá se mě, jestli to zvládnu a zda je tam se mnou někdo, kdo by mě mohl vystřídat.

Je tu se mnou Zuzka, ale není mi schopná pomáhat. Nicméně volá mému synovi, aby přišel.

Než přijde syn, tak provádím masáž srdce. Umělé dýchání? To nedám.

V tomto okamžiku vnímám akorát to, že je to v prdeli. Místo toho, aby se člověk mohl rozloučit, tak šaškuje a dělá oživovací pokusy na schránce. Je to paradox. Hlavou mi proběhne, za jak krátkou dobu tělo dokáže takhle ztuhnout a mít na sobě fialové skvrny. Vždycky jsem si myslela, že to trvá delší dobu.

Vidím, že je definitivně mrtvá. Teď by byl čas se rozloučit, brečet, ale místo toho takhle šaškuju, protože jinak bych byla trestně zodpovědná za to, že jsem se nesnažila.

Hlavou se mi pořád honí myšlenky, že je to zbytečný. Poznám, když někdo zemřel. Je to jenom schránka!

Vím, že musím.

Přichází syn Milda a zahajuje umělé dýchání. Já provádím masáž srdce. Mamčino tělo chrčí. Jenom si říkám, ať masíruju tak, abych jí nepolámala žebra. Srdeční masáž provádím dál, ale musím dát pozor, abych ji nerozlámala celou.

Vím, že je to k ničemu. Milda je ale zdravotník, tak je povinen provádět oživovací pokusy. Asi 20 minut takhle šaškujeme. Oba víme, že děláme automaticky něco, co nemá smysl.

Milda se snaží dál. „Tak naskoč, naskoč!“ říká babičce.

Kouknu se na Mildu a říkám mu: „Babička je mrtvá. S tím se musíš smířit. Chtěla odejít, tak odešla.“ Vysvětluju mu, ať babičku nechá jít. Ona to tak chtěla. Musíme to respektovat a nemůžeme ji volat zpátky. Je to její rozhodnutí, chtěla si tím projít. Milda mi říká, že to ví a je mu to líto.

Milda dál dává umělé dýchání a já masíruju srdce. Takhle tam šaškujeme než přijede záchranka. Po těle vnímám prázdnotu a smutek. Cítím se rezignovaně. Systém je teďka takový, že než aby se člověk rozloučil, tak místo toho tak šaškuje.

Přijíždí záchranka a to nejhorší pro nás končí. Mamku si přebírají.

Zdravotníci nasazují dejchák a pak dávají mamince elektrošoky. Přístroj hlásí, že to nemá smysl. Po chvilce přijíždí doktor a diví se zdravotníkům, proč to vůbec roztahovali, když je paní mrtvá. Vysvětlují mu, že museli a nechápou, proč se tak diví.

Doktor konstatuje smrt a chce doklady. Jdu je hledat a nacházím tam dopis na rozloučenou. Nejdřív ho dávám číst Zuzce.

Doktorovi předávám doklady a mezitím přijíždí policie. Říkám, že jsem našla dopis na rozloučenou.

Lidé od policie mi vysvětlují, že mamku povezou na soudní pitvu do Pardubic.

Vím, že musím fungovat. Jednám jako automat. Uvědomuju si, co se stalo, ale ještě to na mě nedolehlo.

Mamka se už 2x pokusila o sebevraždu. Poprvé to bylo 25 let dozadu a podruhé asi 12 – 15 roků zpět. Pokaždé ji našel brácha. Jednou se předávkovala inzulinem. Zdravotníci ze sanitky ji z toho ale dostali.

Poslední dobou mamku nic nebavilo, ani její milovaná zahrádka! Sama říkala, že měla elán, ale teď už ji nic nebaví. Stejně jako ji to nebavilo, když ke konci, než děda umřel, byli spolu.

Těším se, až přijede manžel. Domlouváme se se synem a Zuzkou, že ho necháme v klidu přijet a nebudeme ho stresovat.

Policajti se mnou sepisují protokol. Doktor vyplňuje papíry a úmrtní list. Do toho přijíždí manžel Milan. Ještě před ním ale přijíždí kriminálka. Na ty se čekalo. Někde nějakýho našli, tak sepisovali ještě něco jinde.

Je vidět, že je Milan v šoku. Je mu jasný, co se stalo a že je to průšvih. Vysvětluju mu, co se stalo. Až v této chvíli mi začínají téct slzy. Trošku se mi ulevuje. Vnímám úlevu v hlavě a na hrudníku. Konečně je tu někdo, kdo to se mnou bude sdílet a s kým nemusím být úplně ta nejstatečnější.

S kriminálkou přijel i kolega našeho kamaráda policajta. V první chvíli jsem si myslela, že přijel ten kamarád. Říkám mu, že jsem si myslela, že je to on. Odpovídá mi, že tu dneska není.

Policajt se baví s kolegy, že nás zná. Oni jsou tolerantní a ohleduplní. Když čtou dopis na rozloučenou, tak nám vysvětlují, že si ho budou muset odvést sebou. Jakmile se případ uzavře, tak nám ho vrátí.

Z kriminálky se nás vyptávají, kde babi vzala lano, na kterém se oběsila. Přijde jim zvláštní, že jde o lodní lano, tak se ptají, kde ho babička vzala. Dokonce je na něm i lodní uzel. Dumají nad tím, jak by ho mamka ve svém věku uvázala. Vybavuji si, že jsme tím lanem stahovali křoví a bylo tam udělaný oko. Berou to jako vysvětlení.

Vyřizujeme ještě nějaký papíry a do toho přijíždí pohřební služba. Nakládají babičku a odvážejí ji. Pán z pohřební služby nám nechává vizitku a domlouvám se s ním, že se tam druhý den zastavíme a domluvíme podrobnosti pohřbu.

Milanovi říkám, že jsem ani nevolala bráchovi. Měla jsem strach, aby se nevyboural. Nechtěla jsem mu to říkat po telefonu. Chci mu to říct osobně.

Postupně všichni odjíždí. Převlíkám se a vyrážíme za bráchou Láďou. Zvoníme na něj. Otevírá a když nás vidí o půl devátý večer, tak je mu jasný, co se stalo.

Ptá se mě: „Máma se zabila?“

Potvrzuji mu to. Pověsila se.

Odpovídá mi: „Já jsem se jenom bál, kdy to přijde.“ A zve nás dál. Jdeme si dát čaj.

Máma to měla připravený dopředu. Předem nám napsala i dopis s instrukcemi. Je mi smutno a cítíme se s bráchou podvedení. Tak jako nám máma celý život lhala, tak nám lhala až do konce. Po svým si odešla i ze světa a myslela si, že si to tím všechno vyřeší.

Je mi strašně smutno, ale na druhou stranu jsem ráda, že to brácha vnímá jako já – cítí se stejně podvedeně.

„Víš, ona paní doktorka na psychiatrii říkala, že když to máma udělala 2x, tak to může udělat potřetí.“ Sděluje mi brácha.

Pro mě je to ale nóvum.

Je mi tak všelijak – jak když to na mě nedolíhá. Mám smíšený pocity. Na jednu stranu je to takový smutný. Vnímám zármutek. Na druhou stranu cítím úlevu, protože asi 3 měsíce předtím jsem se rozhodla, že když je mi 50 roků, tak že se musím starat víc sama o sebe. Všichni jsou dospělí a všichni se musí rozhodovat sami. Nechci se jim do toho motat.

Všichni se musí rozhodovat sami a také nést za sebe zodpovědnost. Jak jsem se takhle tenkrát rozhodla, tak jsem za čas jednou přijela domů a napadlo ti mě: „No, ale co když se máma bude chtít zabít?“ A na to jsem si řekla, že je to její rozhodnutí. Když to bude chtít udělat, tak ať to udělá pořádně, ale ať už nedělá nic polovičatýho.

Když se pokusila zabít poprvé, tak jsem to ustála. Když to ale bylo podruhé, tak jsem nespala a přemýšlela nad tím, jestli jsem tam mohla jezdit častěji a nemohla jsem tomu zabránit.

Tenkrát jsem vyhledala pana Jaroše. On je to podivín, ale spolupracoval dokonce s Dragomireckým. Podle toho co říkal, tak byl jeden z těch, co s Dragomireckým chodili do Bohnic a dělali regrese.

Za 2 sezení mně pan Jaroš moc pomohl nepříjemné pocity odblokovat a všechno bylo v pohodě. Neměla jsem potřebu nic dalšího řešit. Kdybych tenkrát nešla k němu, tak bych skončila na psychiatrii s práškama.

Tohle všechno se mi prolnulo po padesátce. Když se to stalo, tak se mi tohle najednou spojilo dohromady. Proto celkově vnímám na jednu stranu prázdnotu a na jednu stranu úlevu. Cítím i bolest a myslím si: „No, stejně si zase udělala, co chtěla.“

Tohle všechno se mi v okamžiku, když tam s bráchou sedíme, honí hlavou. Mám tisíc myšlenek. Zase nám nic neřekla a ze všeho nás vynechala.

Brácha se cítí blbě, protože tohle se stalo v úterý a on u nás byl v neděli. Babička si s náma normálně povídala a smála se. Vykládala bráchovi, jak je jí dobře.

Na bráchovi je vidět, že se cítí podvedeně. Kvituju, že si uvědomuje to samý jako já. Máma se totiž občas tvářila tak, jak ty okolo chtěli, aby se tvářila. V úterý si sundala masku a oběsila se. Už se nemusí přetvařovat.

S bráchou popíjíme čaj a domlouváme se na rozloučení. Musíme vyřešit, kde bude rozloučení a posezení. Babi na rozloučení přichystala peníze a dokonce si napsala soupis 5 písniček, který chce mít.

Říkám bráchovi, že jsem nenašla adresář, tak nevím, komu mám předat parte. Brácha mi říká, že druhý den za námi přijede. Vezme si volno z práce a jakmile bude parte, tak se u příbuzných zastavíme.

Dopíjím čaj. S bráchou jsme domluvený, tak pojedeme. S manželem odjíždíme a cestou domů se ještě stavujeme u jeho rodičů. Když u nás byl odpoledne šrumec, tak máme strach, aby jim to neřekl nikdo jiný. Je mi smutno a tečou mi slzy.

Zastavujeme se u rodičů Milana. Babička s dědou sedí v kuchyni. Sdělujeme jim, co se stalo a babička je z toho v šoku. Nemůže to pochopit. Týden předtím byli s dědečkem na výročí svatby v Budapešti, vrátili se a babičky jako vždycky spaly společně v pokoji. Babička se diví, proč to udělala. Vždyť ještě v pátek si povídaly, jak má hezký pokojíček a jak je ráda, že nešla do Domova důchodců. Babičce to je strašně líto, protože kamarádek moc nemá a s mojí mámou si vytvořily docela hezký vztah. Vycházely spolu hezky. Dědu to taky sebralo. Máme totiž ve zvyku, že se často scházíme na společný oběd a byl s mámou taky v kontaktu. Je mi jich líto.

Jedeme domů a pořád brečím. Nechápu to. Nechápu proč. Proč se někdo prostě může rozhodnout, že už nebude žít? Říkám si, že tím stejně nic nevyřeší a před ničím neuteče. Je mi pořád strašně smutno.

Míla mě chlácholí a má pravdu. Kdyby šla babička do Domova důchodců, tak by se zabila už dávno. Nějaký babky by ji rozčilovaly daleko víc než my.

Přijíždíme domů a je to tam takový zvláštně prázdný. Uvědomuju si, že už máma nikdy nepůjde ze schodů. Už nikdy nás nebude vítat, když přijedeme z práce. Prostě tam nebude.“ Kamarádka se dala do pláče. 

„Pomáhá mi to, že vím, že s Mílou můžu mluvit o tom, jak se cítím. Pomáhá mi i to vědomí, že se o to pokusila už 2x. I když v tý době na tom byla zdravotně líp a žila se člověkem, který ji miloval. Stejně se přetvařovala a měla svoje deprese. Uklidňuje mě to. Vím, že jsem tomu nemohla zabránit.

V dopise máma psala, že ta cukrovka tak nebolí, ale že je to strašná nemoc a už je to těžký, podlamují se jí kolena, začala zapomínat. Nemohla se s tím smířit.

Trpěla panickou hrůzou, že by umřela v nemocnici nebo že by měla zapomínat. Jak byla celý život zvyklá být pánem situace, tak i sebe samou chtěla mít pod kontrolou. Tak se radši zabila.

Tohle všechno se mi honí hlavou a koukám do stropu. Dochází mi spousta věcí a souvislostí – mamku poslední dobou ten život nebavil. Vybavuju si střípky. Říkala: „Už abych byla mrtvá! To si ten Láďa najde nějakou ženskou.“

Brácha Láďa je totiž svobodnej. Jsem se tomu smála, protože to je v Láďovi, záleží to na něm.

Je to takový smutný. Chvílemi usínám. Spím a nespím. Chvílemi mi tečou slzy. Zírám do stropu. Snažím se bejt potichu, abych nebudila Milana, aby se vyspal.

Už je ráno. Jdeme do práce a říkáme to tam všem. Všechny to sebralo a jsou z toho vykulený, protože mamku všichni znali.

Včera večer jsem ještě volala synovi, co je v Praze a domlouvali jsme se, na kdy bychom chtěli rozloučení.

Beru věci, taky oblečení pro babi a jedeme do pohřební služby. Řešíme parte. Uvědomuju si, že babi měla vybraný i verš, který psala v dopise na rozloučenou. Domlouváme se s paní na podrobnostech. Předáváme jí oblečení a další věci, co jsou potřeba. Doporučuje nám někoho, kdo váže květiny. Paní všechno zařizuje.

Chci, aby rozloučení bylo v Chrudimi. Všichni ji tam znali… A na pohřeb dorazí lidé z okolí Chrudimi.

Jdeme na nákup, nakoupíme a vracíme se. Jedeme dál. Domlouváme se v krematoriu, vezeme tam fotku a také básničku. Ještě se domlouváme na muzice co a jak bude.

Jsem ráda, že tohle máme zařízený. Babička to měla naplánovaný, protože bude potřeba 5 písniček a ona jich v dopise uvedla přímo 5, abychom měli co nejmíň starostí.

Odpoledne přiváží brácha parte. Domlouváme se, u kterých příbuzných se staví on a kde já.

Snažím se to respektovat, ale strašně to bolí. Tu bolest cítím v krku a na prsou.

V noci spím a nespím. Je mi smutno. Nejvíc cítím tíhu na prsou.

Druhý den je státní svátek. Mladej má domluvený, že na stavbě budou dělat betony. Má příjet i kamarád – policajt. S ním přijíždí i jeho žena Monika, která už ví, co se stalo. Ptá se mě, jestli pro mě může něco udělat. Povídá si se mnou. Ona je člověk, který mě seznámil s Dominikou a umí tyhle věci – jako jsou regrese. Bavíme se o tom, jak bude vypadat rozloučení. Říkám jí, že nechci žádný proslovy, životopisy, ale nejradši bych tam dala nějakou básničku, která by se přečetla a bylo to.

Monika přemýšlí a pomáhá mi. Rozebíráme to a většinou u toho brečím.

Dopředu jsem měla domluvenou schůzku na Seči s potencionálními zájemci o svatbu. Pojedu tam ráda. Potřebuji ještě dát parte do vedlejší vesnice a říct jim, co se stalo. Na Seč jedeme společně s Monikou. Řídím a za volatem jsem v pohodě. Jsem ráda, že mám jinou starost. Nejdřív jedeme do vesničky a pak na prohlídku. Jsem ráda, že tam jedu. Přijdu na jiný myšlenky. Jsem moc ráda, že jsem na Seči. Člověk tam ztrácí pojem o čase a jiných problémech – přepne se na jinou vlnu. Pomáhá mi to.

Při zpáteční cestě loví Monika na internetu a hlásí mi, že našla básničku. Jedná se o překlad irské pohřební básně. Člověk, který odchází, se v ní loučí. Neodchází ale nikam daleko, protože se s ním stejně zase setkáme. Prosí pozůstalé, aby na něj nezapomněli a aby o něm mluvili tak, jako když byl naživu.

Přesně to jsem chtěla. Ulevuje se mi. V té básničce nejsou projevy žalu, je to takový hezký.

Přicházíme domů a je mi smutno. Když otevřu dveře, tak koukám na schody. Vidím schodiště, co vede nahoru a koukám na madlo, které tam je. Babička už nás tam nebude vítat. Je mi smutno.

Je strašně smutný, když umře někdo, koho máš ráda. Nechápu, proč to udělala. No, protože chtěla. Jestli to pro ni už bylo tak strašně těžký, že už to nemohla snášet dál. Uvědomuji si, že chodila 2x denně spát a byla unavená. Bolela ji hlava. Asi už opravdu nemohla.

Večer jdu spát. Je to trošinku lepší. Beru si výluh z meduňky. Babi mi ji asi sklidila. Zahradničila i na mojí zahrádce.

Jednou v létě jsme přijeli domů a v garáži byla náruč meduňky. Když jsem cítila, jak to tam vonělo, tak jsem věděla, že je průser. Šla jsem na zahrádku a tam jenom 3 snítečky. Ptala jsem se mamky, co jí ta meduňka udělala. Bylo mi líto sklizenou meduňku vyhodit, tak jsem ji naložila do kořalky. Ono je to i na spaní. Lžíci meduňky jsem si vzala, abych se trochu vyspala.

Babi věděla, proč mi ji sklidila.

Trochu spím, tak to bude jenom lepší. Máme všechno domluvený. Ještě přemýšlím nad tím, komu bych měla ještě zavolat a dát mu vědět, co se stalo.

Další den volám mamky kamarádce. Sděluji jí, že to máma nedala a pověsila se. Říká mi: „Víš, Věru, ono já se nedivím. My když jsme přišli po vyučení do práce, tak mi Mařenka vždycky říkala: „Já tady budu do 25 a pak to zabalím.“ Vždycky jsem jí říkala, co blázní a ona, že ne. A pak v 25 letech dostala cukrovku.“

Kamarádka pokračuje ve vyprávění. „Dostávala jsem ji ze všech záchvatů a smrtí, tak se prostě rozhodla, že to bude jinak. Asi byla rozhodnutá už od mládí, že odejde až bude chtít. Vydržela na světě dlouho.

Tyhle věci mi pomáhají přenést se přes žal a smutek.

Na podvědomé úrovni se snažím respektovat její rozhodnutí a vím, že nikdo z nás s tím stejně nic nemohl udělat. Každý je stejně zodpovědný sám za sebe.

Dny plynou a já chodím do práce. Chvílema je to lepší, chvílema horší. Jsem ale hodně unavená. První dvě noci jsem se vůbec nevyspala. Člověk musel být ten statečný, co vydrží. Je to taková únava s úlevou. Přes ten počáteční žal jsem tu únavu vůbec necítila.

Chvílemi je mi smutno a brečím. Snažím se smířit s tím, že to bylo rozhodnutí mamky. Je těžký to respektovat, ale nic jinýho mi nezbývá.

Přichází den, kdy je rozloučení. Stojím před krematoriem a jsem ráda, že jsme tam dost brzy a nepotkáme se tam s dalšími lidmi.

S bráchou jsme se předem domluvili, že se nebude kondolovat. S kým se potkávám, tak ten tu ruku podá. Ale vím, že moji synové ani jejich přítelkyně ty lidi neznají a také vím, jak je nepříjemný, když jde průvod cizích lidí a kondoluje. Lidem je z toho akorát na nic, protože tam musí stát a přijímat soustrast. Zbytečné týrání. Zuzka, která musela babičku odříznout, je zelená i tak. Tu to semlelo hodně, protože se s babi vídaly často.

Jsem překvapená, že přijíždí i Vendulka. V listopadu má mít miminko. Ono je to tím, že k nám jezdili dost často, tak se chce s babi rozloučit. Říká mi, že to malému neublíží a patří to k životu.

S paní, která bude obřadem provázet, jdeme dovnitř a řešíme věcný věci. Jakmile bude vše připraveno, tak nás vyzve, abychom to zkontrolovali – fotku a další věci. Nasouhlasuje báseň, která se bude číst a jdeme zpátky do čekárny, kde jsou další příbuzný, se kterými se bavíme.

Po chvíli přichází paní z krematoria s tím, zda nás může poprosit, abychom zkontrolovali, jestli je všechno v pořádku. Kontrolujeme síň v krematoriu a s úlevou si říkám, že je. Jsem moc spokojená s tím, jakou profesiolnální práci odvedl personál. Paní květinářka má moc hezké vazby – v jednom tónu, decentní a vkusné. To mám radost, i kvůli tomu, že mamka byla zahradnice. Všechno je tak, jak bylo domluvené.

Nejdřív pouští do síně v krematoriu nás – rodinu, pak další příbuzné a veřejnost. Vidím, kdo všechno tam přichází. Je dobře, že se nebude kondolovat, moje děti nikoho z těch lidí neznají.

Vedle mě sedí brácha a manžel, jinak vůbec nevím, kdo kde sedí.

Probíhá rozloučení a hrají písničky, které si babička vybrala. Všichni jsou z toho hodně naměkko. Tečou mi slzy. Je to strašně smutný. Paní předčítá básničku a pak zase hraje hudba.

Koukám na kytky, je mi smutno a prázdno. Taky jsem hodně unavená.

Pak mě rozesmívá to, co se děje. Nevím, jestli to provedla babi nebo zákon schválnosti, ale písnička Ave Maria je v originále – tzn. v němčině. Přijde mi to jako paradox a k smíchu. Když jsme písničky vybírali, tak jsme si ji nechali přehrát, ale jen začátek, kde se ještě nezpívalo. Babi neuměla německy vůbec. Beru to jako pošťouchnutí. Stejně je to její naschvál, aby nás rozesmála. Říkám si, že jestli si toho někdo všimne, tak bude trochu odlehčení.

Doznívá písnička, zajíždí rakev. Přichází paní, všem děkuje za účast a oznamuje, že nechceme kondolovat. Trochu to zašumělo, starší lidi to nečekali. Maximálně nás pomluví drbny, že se nebude kondolovat. Pro mě je důkazem úcty to, že přišli a ne to, že budou podávat ruku každému, kdo sedí v první řadě. S nejbližšími jsme se stejně setkali osobně.

Lidé postupně odcházejí. Čekáme až odejdou všichni ostatní a pak odcházíme i my. Řešíme, kdo odveze kytky. Je to potřeba zorganizovat, tak organizuji a zařizuji. Jsme domluvení, kam pojedeme na oběd. Sedáme se do aut a jedeme do hospody, kde se scházíme. Povídá se všechno možný. Je to takový na jednu stranu smutný a na druhou stranu hezký, protože se setkáváme se širší rodinou.

Lidé se pomalu začínají trousit pryč a odjíždí.

Mamka nevyrůstala se svou biologickou rodinou – mámou a tátou. Vyrůstala u tety a strejdy, kteří ji měli adoptovanou. Na posezení je i mámy brácha a ségra, která s ní nevyrůstala a tam zjišťuju, jak si jsou jako sourozenci podobný. Vnímám, jaká mají gesta a nezapřou se.

Teta poposedává. Je nervózní a už chce jet domů. Má přesně ty samé reakce, které měla mamka. Vždycky takhle poposedávala. Vydržela 2 hodiny a pak musela domů do svý ulity..“ Kamarádka se usmívá.

„Tak se teta se strejdou balí a odjíždí.

Už nás tam zbývá jenom pár – brácha, naši mladý, sestřenka s manželem a dcerou. Už se taky začínáme domlouvat, že pojedeme.

Cítím úlevu – spíš bych to popsala jako když z tebe sundaj nějakej poklop. To, že odešla mamka, je velká bolest, ale zklidňující je, že se člověk dokázal rozloučit s úctou.

Vyrovnáváme se s hospodským. S bráchou se domlouváme, že v neděli přijede. Děkuje mi, že jsem to zařídila. Je rád. Říká mi, že by nedal všechno takhle organizovat. Je vidět, že se mu taky ulevilo. Popovídal si s příbuznými a udělalo mu to dobře. Myslí si, že jsme se důstojně rozloučili.

Odjíždíme a jsme rádi, že to máme za sebou. Všechno proběhlo v klidu a pohodě.

Jsem unavená, ale jsem ráda, že to mám za sebou. Na druhou stranu si uvědomuju, že se těším na spoustu věcí, které přijdou.

Chvíli potrvá, než se s tím vyrovnám, ale přijde i spousta hezkých věcí.

Jedeme s Milanem domů a je to úlevný. Jsem ráda, že jsme doma. Můžu se převlíknout, osprchovat… Je mi tam hezky – jako doma.“

Na konci sezení regresní terapie se kamarádka cítí dobře. Chce se jí usmívat a necítí únavu. Sděluje mi, že je taková hezky uvolněná. V průběhu sezení pocity smutky a prázdnoty odeznívaly a místo nich je nahrazoval příjemný hřejivý pocit. Kamarádka vnímá i příjemnou myšlenku, že ji čeká i spousta hezkých věcí.