Loading…

Za stres a pocity nedocenění v práci můžou válečné stroje!

Obrátil se na mě klient s tím, že by rád řešil svůj problém – konkrétně neustálou potřebu uznání od jiných lidí. Má pocit, že je v práci nedostatečně doceněný a uznávaný.

Začínáme od současného období pracovního života klienta, kdy sedí v kanceláři a přichází za ním jeho nadřízený.

„Sedím na židli a najednou se otevírají dveře. Přichází šéf a okamžitě si získává pozornost lidí v místnosti. Říká mi něco o tom, že nechápe, jakým způsobem jsem to vedl. Nepřijde mi to ale důležitý. Pokračuje dál a říká, že to takhle nejde a musíme to změnit. Nenechá mě ani domluvit. Přitom s kolegy víme, že to má být jinak. Šéf chce uplatnit svoje nasbíraný zkušenosti tak, že to řeší za nás.

Přijdu si zbytečnej a chci, abych byl uznanej. Ten nápad byl původně můj. Měl jsem radost, že jsem vyřešil problém a najednou přijde někdo, kdo to řešení považuje za svoje. Bolí mě hlava.“

V tu ránu se klient objeví daleko v minulosti.

„Na kopci vidím hrad. Je válka. Jsem na louce a jsem stavitel válečnejch strojů. Postupně stavím něco ze dřeva. Asi katapult. Nevím, o co nám přesně jde a taky nevím, kde je problém. Střílí to nebo ne? Je mi zima a nedokážu se pohnout.

Snažíme se ten hrad dobít. Přijíždí generál. Je bíle oblečený a na sobě má červený péra. Říká nám, že ten stroj musí střílet. Potřebuju ještě chvilku času. Já jim to ukážu.

Vím, že to bude špatný a nepodaří se to opravit. Co bych sakra mohl udělat?

Potřebujeme něco vymyslet. Jsem ve stresu, protože na mě někdo tlačí. Nevím, co s tím dělat. Cítím zmatek. Nevím, co budu dělat. Musím hodně pospíchat, protože to na mně dost závisí.

Jsem nejspíš inženýr, protože mám na starosti spravování strojů.

Všude kolem je válka a je na mě vyvíjený silný tlak. Vedle jsou jiný stroje, který střílej, ale ten můj nestřílí. Nechápu, proč nestřílí? Cítím prázdnotu, jako by ve mně byla díra. Je pro mě důležitý, abych to dokázal technicky vyřešit. Ten stroj jsem vymyslel a měl by fungovat. Bolí mě hlava. Nedokážu moc přemýšlet. Cítím prázdno a nevím, kam bych se měl dál ubírat.

Chtěl jsem něco dokázat, ale nepodařilo se mi to. Musím nad tím mávnout rukou a jít dál. Nechávám to bejt, ale mám trochu problém s tím, že chci být uznávaný. Proto ty stroje stavím. Myslel jsem si, že vymyslím něco převratnýho. Mělo to bejt dobrý, hodně jsem si na tom zakládal. Není to ale takový, jaký to bejt mělo.

Všichni lidi u katapultu čekají, až to opravím a budou moct střílet. Nemůžu do toho přispět. Katapult prostě nefunguje. Jsem ve stresu a musím to opravit. Dost to na mně záleží. Možná tam jsou i větší válečný stroje a já jim chci dokázat, že i s tím malým strojem něco dovedu.

Cítím prázdnotu. Žádný úspěch…

Pořád koukám na ten dřevěnej stroj. Máme problém v tom, že to nejde napnout a nemůžeme z toho vystřelit. Cítím úzkost, že to závisí jenom na mě. Mám to opravit, ale přesně ani nevím, kde mám začít. Jsem bezmocnej. Už opravdu nevím co s tím.

Všechno, co zkouším, je úplně marný. Snažím se vždycky něco udělat, ale nefunguje to. Pokud to vystřelí, tak málo. Přemejšlím, co s tím budu dělat. Asi potřebuju dát dopředu nějaké závaží.

Cítím úlevu, že to řešení problému není jenom na mně.

Někdo mě sekl mečem. Zaříznul mě.

Ty znalosti na to, abych to vyřešil, mám. Já to chci spravit, ale nevím, jestli nemám čas nebo co. Prostě přemejšlím a najednou mě někdo řízne do zad. Cítím bolest zad.

Nedokázal jsem to spravit. Nedotáhnul jsem to do konce, měl jsem málo času a řekl jsem si, že to bude strašně dobrý. Ve výsledku to nic neudělalo a nikdo mě neocenil. Taky jsem si myslel, že to opravdu hodně pomůže, ale bylo to k ničemu. Lidi utratili zbytečně prachy a taky je to stálo čas.

Říznutí do zad jsem přežil. O něco později se probouzím na posteli a cítím úlevu, že už to nemusím opravovat.

Dostal jsem velkou příležitost, ale nezavděčil jsem se.“

Postupně se klientovi vybavuje celý tehdejší život.

„Jsem malej a poblíž staví chlapi barák. Chci jim pomáhat, ale jsem ještě dítě. Koukám na ně a říkají mi, že jsem na to ještě moc malej. Až budu velkej, tak jim budu moct pomáhat. Už se těším až budu velkej!

Na pomáhání při stavbě jsem ještě moc malej a nemůžu to dělat… Jednou bych chtěl být jako oni a taky rozumět takovejm věcem.“ Zasní se klient s úsměvem na tváři a po chvilce pokračuje v příběhu dál.

„Dělají si ze mě srandu. Ale tak, jak se to dělá. Mám je rád a ti chlapi chtějí, abych byl jako oni. Každý by chtěl mít takového syna jako jsem já.

Stále se věnují stavbě toho domu a já se pořád vochomejtám kolem.

Život plyne dál a chodím do školy. Ta mi ale přesně nedává to, co bych chtěl. Proplouvám mezi klukama a pak jdu do firmy, která vyrábí válečné stroje. Máme takovej barák uprostřed hradeb.

Je mi 17 let a jsem tam učeň. Hledají někoho, kdo má ambice. Mám pocit, že všechno zvládnu!

Pracuju v dílně a pak přichází chlápek.“ Klient mi sděluje, že v něm poznává svého nadřízeného z bývalé práce ze současného života.

„Říká mi, že potřebuje sestavit stroj. Jdu do toho. Mám ambice to dokázat a chci to udělat. Jsem docela šikovnej a oni po mně chtějí, abych vyrobil ten stroj. Dávají mi prostředky na stavbu stroje a dost mi věří.

Firma, do které nastupuji, je založená na stavbě strojů a já se právem nad ostatními povyšuju. Mám důležitější práci než oni. Ostatní jsou na mně hodně závislí.

Poznamenává mě to, že chci úspěch. Jsem ale nervózní, když mi někdo můj úspěch nedokáže.

Chci strašně rychle vyrůst, ale vím, že to není ono.

Studuju nejspíš nějakou techniku. Právě jsem se dostal k velké příležitosti – postavit to! Nemám s tím žádné zkušenosti a nevím, jak to funguje. Tlačí na mě. Stavím to, jenže to nestíhám dodělat. Snažím se to dotahovat na poslední chvíli. Jsem z toho nervózní. „Bude to hotový. Nebojte.“ Ujišťuju je. Ostatní si myslí, že to fakt nestihnu.

Mám strach, že to nestihnu. Cítím ho na hrudi a taky jsem nervózní.

Už vím, že to nestihnu. Pracuju na tom do poslední chvíle. Není to hotový a nemůžeme jet do bitvy. Nedokážu to dotáhnout do konce. Oni mi fakt věřili. Chtěl jsem se stát slavným a myslel jsem si, že stavbu toho stroje dokončím. Chlapík, co mi úkol zadal, je zklamanej. Chci od toho člověka, aby mě poplácal po ramenou a byl se mnou spokojenej. Snažil jsem se a měl by to ten chlápek ocenit.

Nakonec do bitvy se strojem vyrážíme. Cítím prázdnotu. Nevím, co s tím strojem je. Cítím bezmoc, že to nedokážu opravit.

Později si uvědomuju, že to nebyla moje vina. Vzal jsem tu zakázku, ale nedokončil jsem ji. Měl jsem na to 2 roky, ale všechno by trvalo 3 roky. Měl jsem přesné plány, abychom to stihli. Když jsme na tom začali pracovat, tak jsem měl trochu strach, že se to nebude hejbat. Pracovali jsme na tom usilovně, ale nevedlo to nikam dál.

Není to ale moje vina. Neměl jsem na tu práci finanční ani materiální prostředky, abych to mohl stíhat. Nic s tím neudělám, není to moje vina. Prostě na to nebyly peníze.

Mezitím dobývají hrad. Krčím rameny. Nezmohl jsem víc.

Chlápek, kterej mi tu práci zadal je z toho špatnej a najímá si někoho jiného. Jsem zklamanej. Chtěl jsem to dodělat. Odvedl jsem špatnou práci. Jsem z toho fakt zklamanej, protože jsem to opravdu nezvládl.

Jsem zpátky ve firmě, přichází ke mně nějací chlapi a dělají si ze mě srandu, že na pořádnou práci tam jsou oni. Chtěl jsem, aby mě uznali, ale prostě jsem se tady nevyšvihnul. Měl jsem šanci, ale nezvládl jsem to. Dostávám výpověď. Hojím si ego tím, že chci dokázat tomu chlápkovi, kterej mi ten projekt zadal, že na to mám. Nemám mu to ale jak dokázat.

Chci mít nápady, co mi budou přinášet slávu.

Spolupracovníci hodně vnímají, že mám tendenci se před nima povyšovat. Jsou rádi, že odcházím pryč. Byl jsem pro ně negativní člověk. Svoji negativní energii jsem jim předával.

Na lidi jsem se v té firmě vytahoval a povyšoval. Šéf mi to taky dával pěkně sežrat. Cítím nejistotu. Nechtěl jsem to tak dělat, ale poznávám sám sebe, tak proto to asi dělám.

Časem se k ostatním začínám chovat přirozeně. Občas jim řeknu něco, co je urazí. Chci, aby byla sranda a úplně to nesedne na úrodnou půdu. Asi jsem něco řekl. Nechápu, proč se tak tvářej. Přestřelil jsem hranici. Oni si nemyslej, že jsme kámoši.

Postupně mi to ty lidi začínají vracet. Říkají mi, že jsem neúspěšnej a zdůrazňujou chyby, který dělám. Pořád se to stupňuje a končí to tak, že odcházím. Lidi z firmy jsou rádi, že jsem odešel. Přijde mi to líto. Myslel jsem si, že s nima budu větší kamarád.

Chci to v tý firmě vzdát. Nikdo tam není spokojenej.

Nespokojeně odcházím z té firmy. Vůbec to tam nebylo ono. Všude jinde je to lepší.

Odcházím a začíná se mi to rovnat v hlavě. Když mě v té firmě nepochválili, tak mi přišlo, že jsem nic nedokázal. Asi proto potřebuju, aby mě ostatní chválili.

Mám nepříjemné pocity a připadám si k ničemu z toho, že jsem nedokázal postavit ten stroj. Dostat druhou šanci bude složitý. Chtěl jsem to dokázat a s tím pocitem žiju celej život.

Dostávám se do nový práce. Mám dělnickou pozici a nemůžu nic vymejšlet. Hobluju v dílně nějaký trám. Možná jsem dostal další šanci jako truhlář. Dělám něco pro lidi. Strašně moc chci pomáhat lidem kolem.

Chtěl jsem se vyšvihnout, aby mě lidi uctívali, ale pak už vyrábím jenom maličkosti. Chtěl jsem být slavnej… Trochu mě štve, že jsem tomu chlápkovi nedokázal, že nejsem nějaký budižkničemu. Byl jsem šikovnej člověk malejma věcma.

Dál žiju spokojeně se svejma dětma a ženou, se kterou jsem se seznámil v druhé práci.

Se svojí dělnickou pozicí si nemůžu vůbec vyskakovat. Vnímám to tak, jako kdybych něco vzdal. Ale co se dá dělat. Prostě to tak bude. Naučil jsem se postavit problému. Už asi nevyžaduju tu chválu. Je mi to tak nějak jedno.

Jsem docela spokojenej na nějaký farmě. Máme malej baráček a štípu tam dřevo. Jsem v klidu a nemusím zbytečně přemejšlet. Vyšvihnu se a jsem poměrně bohatej.

Koukám, jak kolem mě choděj ženský s prsama. Moje žena mě sekýruje, že na ně koukám. Já ale pracuju v dílně a na zahradě. Postupně jsem se učil kašlat na názory druhejch lidí.

K ženě se chovám hodně dobře, ale pořád se chovám jako chlap. Stejně tak ona se chová jako ženská. Koukám ale po ostatních ženskejch a jí to vadí. Říká mi, ať po nich nekoukám, že není tak hezká. Líběj se mi ostatní ženský. Ona je uražená a odchází. Může si za to sama, že tak žárlí.

Jsem spokojenej, že poslední chvíle před smrtí trávím v blízkosti svojí ženy. V klidu posnídám. Prožívám svůj poslední den. Večer si jdeme se ženou lehnout a v objetí usínáme. Máme se rádi. Naučil jsem se, jak se ke své ženě mám chovat. Snažím se ji uctívat. Dala mi děti a chová se dobře. Pořád se o sebe stará a toho si vážím.

Život končí mojí smrtí na posteli. Hlavou se mi honí myšlenky, že jsem ten život neprožil tak, jak jsem chtěl. Je mi asi 75 roků. Chtěl jsem být o dost důležitější. Nevyužil jsem život naplno. Měl jsem omezenej čas a proflákal jsem ho, abych byl elitou. Jsem nervózní. Říkám si sám sobě: „Mohl jsi bejt někým velkým. Tys na to měl.“

Umírám ve spánku. Bolí mě trochu u srdce a lapu po dechu. Kolem srdce cítím tlak. Nechce se mi umřít, ale zase si říkám, že děti už jsou velký. Moje žena ale ještě žije. Je jí 76 let. Mám ji rád a nechci ji tam nechat samotnou. Přijde mi to líto, že ji nechám samotnou. Mám pocit, že se o sebe nedokáže postarat. Když jí bylo zle, tak za mnou chodila. Je mi to líto, ale tuším, že brzy přijde za mnou a doufám, že bude mít spokojenou smrt. Jsem trochu nervózní z toho, že ji tam nechávám. Je to součást života, že jsme si prožili i tohle.

Život byl tak krátkej a já jsem toho dokázal tak málo. Už toho stejně víc nedokážu. Skličuje mě to, že je konec. Nemám čas se už nějak vyšvihnout. Neudělal jsem žádnou ohromnou věc, ale i tak mě měli lidi rádi.

Jsem přikrytej dekou a naposledy vydechuju. Když umírám, tak chci, aby moje žena věděla, že jsem ji měl rád.

Vyletím nad komín do bílejch mraků. Odcházím do nebe. Nejsem nervózní. Vítají mě tam andělé a říkají mi, že to nebylo úplně nejlepší, ale dodávají, že mám jít za nimi.. Asi jsem neměl žádat tolik pochval.

Andělé mi říkají, že to nebyla dobrá vlastnost, kterou jsem měl a také dál říkají, že některé věci jsem nedělal čistě – třeba jak jsem koukal po jinejch ženskejch. Taky jsem chtěl strašně úspěchu a nekoukal jsem na ostatní.

Lidé mají být jiní než ti, co je využívají.

Už mi andělé říkají: „No jo, tak pojď sem.“ V nebi mi přijde jako bych se sešel s kamarády, akorát jsem se přestěhoval o patro vejš do nebe. Vidím hospodu a tam ti kámošové čekají. Je tam i jeden kliďas z vesnice. Tomu je všechno jedno. Probíráme, co se nám všechno stalo a mezitím se mě andělé ptají, jestli chci 10° nebo 12°.

Čas plyne dál a po sedmi letech zase bydlíme se ženou spolu, ale tentokrát v nebi. Přišla za mnou.

Po celém sezení se klient usmívá, cítí se nabitý energií a uvolněný.

Po čase se klienta vyptávám, jak to aktuálně vypadá s problémem, který se mnou před rokem na sezení regresní terapie řešil.

„Když se nyní podívám po roce zpět, tak vidím, že mi vyřešení tohoto problému mnohem usnadnilo pracovní život. Předtím jsem měl neustále potřebu někomu něco dokazovat. Pokud se mi to nepodařilo, tak jsem si nedokázal všimnout, že tu práci dělám správně.

Pochopil jsem, že svojí práci dělám dobře a na to jsem se začal mnohem více soustředit. Předtím jsem vnímal hlavně svoje nedostatky. Regrese mi především dodala hodně jistoty při komunikaci se svými nadřízenými.

Zpětně se dokážu podívat, jak jsem pracoval a vím, že to mohu odhodnotit kladně. Právě to mi dává jistotu při komunikaci s ostatními.

Obecně jsem mnohem klidnější a práci, která pro mě byla předtím stresová, nyní v pohodě zvládám.

Pokud to mám shrnout do jedné věty, tak bych řekl, že na svoji práci jsem pyšný a vím, že ji dělám dobře, nemusím nikomu nic dokazovat a s lidmi jednám s klidem.“

Napsat komentář