Vidím hořet hranici!
Obrací se na mě s prosbou o pomoc jedna moc milá paní klientka. Trápí ji návaly. Obrovské pocity horka na ni přichází zcela nečekaně, během chviličky je pak celá propocená. Jak rychle se návaly objeví, tak rychle zase zmizí…
Jdeme na to!
Kdy naposledy jste měla návaly?
„Minulý týden. Sedím doma u stolu a jím. Najednou mě polije horko. Vnímám ho na obličeji i krku. Za chvilku jsem úplně zpocená. Po celém těle mi tečou čůrky potu, cítím je hlavně na zádech. Jsem celá rudá. Hlavou se mi honí: „Už zase? Proč?!“.
Koukám na to, jak mi čůrky potu kapou do talíře. Pokouším se zjistit, jestli to nemá spojitost s jídlem. Ale objevuje se mi to znenadání a úplně nečekaně. Aniž bych byla ve stresu, tak jsem mokrá. Není to přirozený, vždycky mě to vykolejí.“
Je nějaká podobná starší událost?
„Ano. Vloni, když jsem byla v kanceláři u vedoucího. Probíráme společně písemnosti. Jsem v klidu a bez nějakých emocí. Z ničeho nic to na mě ale přijde. Je mi vedro, kape ze mě pot.
Vedoucí mi říká: „Ty teda vypadáš. Dělej se sebou něco.“ Je mi hrozně. Vidí mě ve stavu, kdy ze mě teče pot. Polévá mě horko. Mám úplně zpocené dlaně a záda.
Stydím se. Nedokážu to ovládnout. Jsem bezradná. Vezmu si kapesník a otírám se.“
Je nějaká podobná starší událost?
„Ano, jedná se o rok 1700. Vidím hořet hranici!“
Ale vezmeme to od začátku…
„Bydlím v chalupě. Zrovna jsem doma, když mi někdo večer klepe na okno. Ptá se, jestli bych mu nepomohla. Má velikou ránu na noze. Jsem ráda, že můžu pomoci a vyrábím mastičku. Jdu nasbírat tužebník. Říkám mu, aby si s ním ránu omýval a pak si na ránu dal mastičku. Dotyčný odchází. Rána se mu postupem času hojí.
Uběhne týden, chodím na bylinky a věnuji se běžným věcem.
Někdo na mě řekl to, čemu se věnuji. Je noc a najednou mi nějací muži buší na dveře. Křičí na mě, že jsem čarodějnice! Mám velký strach a obavy. Bráním se: „Nejsem žádná čarodějnice! Pomáhám lidem!“ Za své řeči schytávám rány přes hrudník a záda. Svazují mě a vlečou do šatlavy. Je to tam studený a čekám, co se mnou bude. Vnímám bezvýchodnost situace, taky smutek a strach z toho, co se mnou bude.
Sdělili mi, že mě upálí. Bojím se: „Bude to bolet?“ Říkám si, že je snad nějaká spravedlnost! Modlím se, abych to překonala. Postupně pomalu přijímám to, že se situace asi nezmění. Bude to konečná. Mám obavy, které vnímám kolem žaludku a u srdce, ze smrti upálením.
Mučí mě. Chtějí, abych přiznala, že jsem čarodějnice. Dostávám holí přes záda. Drtí mi palce u nohou a lámou prsty na rukách. Hrozně to bolí! Nemůžu s tím nic udělat. Cítím příšernou bolest.
Jsem zase v té studené šatlavě, čekám na upálení. Situace mi přijde ještě bezvýchodnější než na začátku. Jsem smutná. Pomáhala jsem lidem! Je to nespravedlnost! Mám strach.
Zase mě mučí. Křičí na mě, abych přiznala, že jsem čarodějnice. I když prožívám strašnou bolest, tak jim nic neřeknu. Mučí mě opakovaně a stále mě vyslýchají. Pálí mi plosky nohou. Nutí mě, abych se přiznala k čarodějnictví. Zase mi drtí palce na nohou. Chvílemi ztrácím vědomí. Když se pak proberu, tak ta bolest je nesnesitelná.
Ve chvílích, kdy je mi lépe, se modlím a prosím, aby to už skončilo. Každým dnem si jsem jistější tím, že budu upálená. Cítím strach v břiše. V žaláři jsem na slámě a je mi pořád zima. Myslím na smrt, mám strach, ale i velké pocity nespravedlnosti. Nikomu jsem neublížila! Pomáhala jsem lidem a ne jim ubližovala.
Vím, že se blíží můj čas. Chystají hranici.
Situace se bohužel vůbec nemění ku mému prospěchu a na hranici opravdu skončím. Další den mě upálí za čarodějnictví.
Vedou mě na hranici. Mám strach z ohně. Lidé, kteří přišli přihlížet, to mají jako divadlo. Koukají na mě. Je mi hanba, cítím stud po celé těle.
Přivazují mě ke kůlu. Prosím je, aby to nedělali. Akorát na mě řvou, ať držím hubu, že si stejně nic jinýho nezasloužím!
Zapalují oheň. Stojím na hranici a podpalují ji. Jsem přivázaná a nemůžu se pohnout. Začínají mě pálit chodidla. Oheň mě obklopuje ze všech stran. Je mi strašné horko. Vnímám velký strach a beznaděj.
Oheň mě pálí do chodidel a po celých nohou. Hoří mi šaty a škvaří se mi kůže. Modlím se. Prosím Pána Boha, aby to brzy skončilo.
Pálí mě kůže po celém těle. Jsem přivázaná, nemůžu se hnout. Křičím bolestí! Lidé, kteří tomu přihlížejí, se smějí. Mají z toho velkou podívanou.
Přeji si, ať je konec. Je to hrozná bolest!
Hoří mi šaty a cítím, jak se mi škvaří maso. Nemůžu se pořádně nadechnout. Křičím bolestí!
Těžko se mi dýchá, všude je hodně kouře. Po těle cítím velkou bolest. Obrovský žár mi po celém těle škvaří maso. Od chodidel mě polévá nesnesitelné horko, všude kolem mě šlehají plameny. Křičím bolestí. Dusím se kouřem a ztrácím vědomí.
Na celou situaci koukám už shora. Nad údolím se válí mlha. Vidím doutnat zbytky dřeva z hranice, na které mě upálili. Popel z mého těla sebrali a sypou ho do řeky.
Moji duši to táhne za světlem. Dostávám se do nebe. Necítím žádnou bolest a je mi tam dobře. V nebi mi říkají, že nejsem jediná, kdo takhle skončil. Pokládám si otázku: „Za to, že jsem se věnovala bylinkách, jsem čarodějnice?“
Jsem ráda, že to skončilo. Nemám žádné trápení a nic mě nebolí.
Jsem úplně nahoře. Nesoudím, nehodnotím. Jsem připravená na to, že zase někdy budu mít příležitost v bylinkaření pokračovat.
Jsem volná a svobodná. Můžu začít znovu! Cítím klid. Moje duše se osvobozuje. Necítím vůbec nic špatného, jsem v klidu a smířená.
Jsem si jistá tím, že budu mít příležitost pomoci lidem a dál se rozvíjet. Přijde správný čas na to, abych ukázala, co umím a jak můžu být ostatním prospěšná.
Je to pohodička a brnkačka.“
Klientka si událost prochází opakovaně několikrát za sebou a na konci sezení hodnotí s úsměvem na tváři své pocity: „Mám chuť se usmívat a celkově je mi dobře.“