Pro duši.cz

„Bydlíme v domě po mojí zesnulé tchyni. Patro, kde bydlela, jsme opravili. Zdi jsme seškrábali. I jsme udělali novou dlažbu. Tuhle u mě byl vnuk a začal o půlnoci brečet, že u mě v ložnici vidí lidi a velký ošklivý oči. Popisoval mi to jako kdyby viděl, že nás někdo honí. Pořád mi říká, že tam vidí velký oči. Dřív tam měla tchyně ložnici.“ Začíná svoje sezení regresní terapie klientka, které budeme říkat Radka.

Říkám klientce, ať si zavře oči a představí si svoji ložnici, kde se necítí dobře. Vyptávám se Radky, co tam vidí a co se jí v té místnosti nezdá obvyklé.

„Vidím něco červenýho. Jemně červenýho – jako když je mlha. Na jedné straně je to červené a na druhé straně šedivější. Vidím i velké oči. “

Navazujeme s „mlhou“ komunikaci. „Nechce s námi mluvit.“ V tu chvíli klientka poznává, že jde o její několik let zesnulou tchyni. „Je to duše panímámy.“

Dáváme se do hovoru a pátráme po příčině, která zesnulou panímámu drží v ložnici klientky. „Panímáma chce, aby se srovnaly její děti.“

Vyptávám se, jestli panímáma ví, že již nemá tělo. Klientka mi sděluje, že tchyně je přesvědčená o přítomnosti svých rukou. Říkám tedy Radce, aby panímámě řekla, ať zkusí projít zdí a dveřmi. Daří se jí to?

„Jo. Prošla zdí i dveřmi.“

A vzala při procházení dveří za kliku?

„Ne. Proč?“ Tlumočí Radka slova panímámy.

Usuzuji tedy, že panímáma nejspíš nepostřehla to, že vlastně umřela. Vyptávám se přes klientku, jak je to dlouho, co panímáma měla svoje fyzické tělo.

„6 let dozadu.“

Aby si panímáma uvědomila, že už nemá tělo, tak je žádoucí, aby si prošla svojí vlastní smrtí. Umřela před šesti lety. Pečlivě Radce vysvětluji věty, které je nutné zopakovat panímámě. Vše se zdařilo a panímáma nám začíná líčit, jak umřela a jaké problémy nestihla dořešit.

„Ležím na posteli a začínám mít bolesti. Je mi moc špatně. Beru si prášky na bolest. Umírám dlouho a bojím se toho, kdo mě mlátí. Ležím na posteli u mojí dcery. Mám polštář na hlavě a opravdu se bojím. Mlčím a cítím tlak na hrudi. Mám obrovské bolesti a brečím.

Největší bolesti mám na nohách. Bolí mě obě nohy. Odvážejí mě do nemocnice. Nadávám tam všem sestřičkám. Jsou na mě zlý! To, že jim nadávám, není nic špatnýho. Já nic zlýho nedělám!

Jsem na sále a studí mě prkno, co mám pod sebou. Řežou mi nohu. Je celá černá. Řežou mi to a pak čistí. Berou mi tu nohu skoro celou. Zbyl mi z ní jenom pahejl. Jsem vyděšená a hledám svoji nohu. Hýbu pahejlem a druhá noha mě bolí čím dál víc. Brečím, protože nemám nohu. Jsem mrzák. Já chci ale pořád žít!

Mám sice prášky, ale bolí to. Jsem hrozně unavená. Bolí mě i na hrudníku a brečím, protože nemám nohu a chtějí mi uříznout i tu druhou. Brečím a nadávám. Dostala jsem prášky na uklidnění. Mám trochu chlad. Na hrudníku cítím strach, že jsem tak zlá. Usínám.

Později se probouzím a nadávám. Nadávám všem, protože mi uřízli nohu a zlobím se na všechny okolo. Křičím na sestřičky, že mám žízeň. Doktoři mi vysvětlují, že nemůžu pít. Vztekám se. Nebudu je poslouchat! Nadávám jim sprostě, ale nepomáhá to.

Brečím a nadávám, protože mám hlad a žízeň. Nadávám všem, protože chci jíst a pít. Nadávám doktorům, protože mě bolí i druhá noha. Jsou to blbci a zkurvěj všecko! Jak nadávám, tak se mi ulevuje. Ale začíná mě bolet víc ta noha, co mi zbyla. Čím víc nadávám, tím víc mě bolí ta noha, co mi zůstala. Nadávám sestřičkám, že to jsou fifleny a neumí se postarat. Jsou líný! Nadávám jim zle. Vždycky, když si uvědomím, jak se k nim chovám, tak ta noha začne bolet znova. Brečím a nadávám. Je mi špatně. Bolí mě i noha, kterou mi uřízli.

V hlavě se mi usídlil smutek z toho, že nemám nohu.

Najednou přestávám brečet a usínám. Hrozně těžko se mi dýchá jako by mě někdo tlačil na hrudník.“

Z čeho je ta tíha na hrudníku?

„Chtěla bych se všem omluvit – jenže nemám za co. Kdybych dokázala odpustit.. Dětem a dalším lidem v rodině…“

Panímáma pokračuje ve svém příběhu dál.

„Stojí nade mnou doktoři a chtějí mi uříznout i druhou nohu. Já ale nechci. Chci jít domů. K Radce domů. Zavinila jsem to já. “

Říkám klientce, ať se zeptá panímámy, proč chce jít z nemocnice k nim domů? Radka nachází souvislosti a odpovídá.

„Já bych ji nemlátila.“

Panímáma pokračuje dál v procházení.

„Jsem v nemocnici. Bolí mě to. Jsem tam měsíc. Píchají mi injekce proti bolestem. Druhou nohu mi ale neuříznou, i když zčernala. Zvedám tu nohu a koukám, jak je celá černá. Doktoři to chtějí čistit. Ale bojím se toho. Těžko se mi bolestí dýchá a bolí mě to čím dál víc. Chtěla bych žít a nechat si tu svojí nohu, ale nejde to.

Chci vidět svoji nohu, kterou mi uřízli. Jsem mrzák! Slibují mi, že mi udělají nohu. Já se na ni tak těším. Myslím na to, ale současně se toho bojím.

Měla jsem tu umělou nohu slíbenou. Já jim to ale nevěřila…

Bolí mě druhá noha. Vůbec v ní neproudí krev – je mrtvá. Mám vysoký tlak, tak mi dávají injekci. Převážejí mě.

Mám strašnou žízeň. Nedávají mi vůbec pít. Přichází mladá sestřička a ta mi dává napít, ale málo. Mám strašnou žízeň, tak telefonuju manželovi. Veze mi čaj. Moc mu děkuju. Sestřičky o mě ale nepečují. Nestarají se o mě. Mám žízeň a hlad. Počůrávám se. Pláču. Vůbec se o mě nestarají. Bolí mě obě nohy – i ta, kterou mám uříznutou.

Kolem mého lůžka stojí doktoři a zvažují, jestli mi tu druhou nohu uříznou. Dohodli se, že mi ji nebudou řezat. Pláču, protože vím, že stejně umřu. Cítím nenávist k tomu, že jsou všichni zdraví. Tohle zlo cítím na hrudi.

Umírám. Klepu se, brečím a už neříkám ani slovo. Trvá to hodiny. Dcera mi určitě zase ublíží. Udělá nějakou schválnost, abych šla zase k nim. Ale nechci.

Špatně se mi dýchá. Halekám, vzlykám a brečím. Na nohou cítím jen tupou bolest, nic jiného. Je mi zima, tak se klepu. Všechno mě bolí a cítím tlak na prsou. Chci se omluvit. Všem… Ale jsem na to moc hrdá.

Znovu se kolem mě scházejí doktoři a rozhodují se, že mi nohu nechají. Motá se mi hlava a těžce se mi dýchá. Nejde mi mluvit. Dostala jsem nějakou injekci. Omdlívám. Doktoři odešli. Ležím tam dál.

Jsem mrtvá. Schází se nade mnou děti a jejich protějšky. Můj syn brečí a říká, že to není dobrý. Je to divný. Necítím se tam vůbec dobře, protože se moje děti hádají o tom, jestli mi tu nohu měli nechat uříznout nebo ne. Naštěstí se dohodli, že už se nebudou hádat.

Dcera je divná…

Měla jsem se jim omluvit za to, že jsem k nim nebyla tak hodná, jak jsem měla být. Nebyla jsem dobrou matkou. Mám velké výčitky, že jsem se měla chovat líp, a cítím je na prsou.

Po smrti brečím a přemýšlím nad dědou. Chtěla bych být s ním.

Odvážejí mě. Ležím v klidu a nehejbu se. Stýská se mi po dědovi. Jedu s mým tělem v šedivým autě na můj pohřeb. Necítím se tam moc dobře. Chybí mi něco rakve. Hledám svoji nohu.“

Doptávám se klientky, jestli si panímáma uvědomuje, že ji tu nohu uřízli? Otázku poté klientka opakuje panímámě a během chviličky známe odpověď.

„Ne, neuvědomuje si to. Chtěla by být ale s dědou, který umřel dlouhou dobu před ní.“ Sděluje mi Radka a panímáma pokračuje v příběhu..

„Cítím se dobře. Hrajou mi pěkný písničky. Po pohřbu mě vynáší do blbýho auta. Nechci tam jít. Odvážejí mě do krematoria. Já chci ale do hrobu. Chtěla jsem být pohřbená. Říkala jsem to snaše.“

Můžete jí odpustit, že vás do hrobu nedali?

„Ano, můžu.“ Přitakává panímáma. „Ulevilo se mi hodně na hrudi a už mě nebolí na prsou. Odpustila jsem jí ze srdce. “

Potom mě upalují. Bojím se, nechci tam být. Nechtěla jsem bejt upálená! Cítím se špatně, protože se bojím tepla a ohně. Nechci do ohně.

Jdu pryč.“

Vyptávám se prostřednictvím klientky, kam panímáma jde, když nemá nohy?

„Ona si neuvědomuje, že nemá tělo. Kouká na nohy, jak pěkně může chodit a říká, že je nesmrtelná.“ Odpovídá mi klientka Radka.

Panímáma procházela událost několikrát a při posledním průchodu nám s úsměvem na tváři sdělila, že se jí hodně ulevilo a cítí se lehká jako duch.

Také se jí postupně podařilo ze srdce odpustit všem – dětem, jiným členům rodiny, ale i doktorům a sestřičkám v nemocnici, kterým tak zuřivě nadávala. Odpuštění provázela velká úleva na hrudi. Panímáma postupně přijala svoji smrt a začala se cítit mnohem lehčeji. Také začala cítit příjemné teplo a dokonce se na svoji smrt začala těšit.

Když si uvědomila to, že zemřela a nemá už svoje tělo, tak se na chvíli zastavila a jenom koukala. Neříkala ani slovo. Kroutila s hlavou ze strany na stranu a měla v ní úplně duto.

Chtěla by za dědou do nebe? Vyptávám se prostřednictvím klientky.

„Ano, přeje si to.“ Sděluje mi Radka.

Ještě má nutkání zůstávat u vás?

„Ne, to nemá proč.“

Můžete každá sama sobě odpustit a poté se odpustit vzájemně?

„Ano. Podáváme si ruku. Obě dvě cítíme úlevu.“

Říkám Radce, ať instruuje panímámu, aby již mohla pokojně odejít za dědou do nebe.

„Objevila se bílo-zlatá koule. Je to jako když zapadá sluníčko za obzor. Je to krásný a mám z toho moc pěkný pocit.“ Líčí mi Radka.

„Postupně panímáma odchází do nebe. Sleduju ji, dokud úplně nezmizí.“

Jak se tam panímáma cítí?

„Cítí se moc dobře. Je s dědou v nebi a je jí tam moc krásně.“

Ověřujeme situaci v místě, kde Radka na začátku sezení viděla mlhu s očima.

„Je tam prázdno a nic tam není.“

Po celém sezení se klientka Radka cítí lépe a ulevilo se jí hlavně na hlavě.

Po 14 dnech mi Radka dává zprávu. Cítí se mnohem lépe a v ložnici, kde panímáma „strašila“, nyní cítí klid. Její vnuk již v místnosti nevidí ty velké ošklivé oči a vůbec nebojí se tam.

Radko, moc Vám děkuji za možnost uveřejnit tento příběh!