Pro duši.cz

„Poslední dobou jsem hodně přecitlivělá. Moc nevím, co si se sebou pořádně počít. Dojímají mě maličkosti. I drobné ataky na moji osobu se mě velmi dotýkají. Často v takových situacích mívám slzy v očích.“  S tímto sdělením začínáme sezení regresní terapie a během chvilky se ocitáme ve 2. světové válce…

„Hrůza! Nevím přesně, co se ve střední Evropě děje. Vyrážím na místo činu, kde se odehrávají nepokoje a údajná největší shromáždění. Je čas, abych jednala! Pojedu tam a pomůžu jim! Nic jiného mi nezbývá. Moje mise je pomáhat lidem.

Je rok 1944.

Strašně mi cuká ruka! Ze shora koukám na náměstí, které je plné hajlujících lidí. Na náměstí jsou lidi bez mozků. Jsem z toho naštvaná a vytočená. Vnímám bezmoc. Je to hrozný, strašný! Všichni jednají tak, jako kdyby měli na hlavách poklopy, do kterých se jim díky černé magii přenáší myšlenky, kterými elita chce, aby se řídili.

Dívám se na ty lidi z okna prvního patra nějakého domu. Je to vila, ale neteče tam voda a uvnitř je to celé zdevastované a rozmlácené. Bolí mě hlava, mám strašnou žízeň a jsem hodně unavená. Svědí mě celý člověk. Vadí mi to, že jsem neumytá.

Jsem mladá sedmnáctiletá holka a musím se schovávat. Nechápu! Proč?

Někdo přibíhá a nadává mi. Poznávám v něm svého přítele ze současného života. Řve na mě, že mám být schovaná. Dál na mě křičí, že jsem neschopná a bez něj bych chcípla! Je vzteky bez sebe stejně jako já.

Má mě jenom na sex! Jsem vzteky bez sebe! Úplně se to ve mně vaří.

Ten chlap je psychopat! Chodí si na náměstí hajlovat. Oponuji mu v jeho názorech, ale on na mě s pohrdavým výrazem ve tváři křičí, že tu nejsem od toho, abych přemýšlela.

Je mi blbě od žaludku.

Táhne mě do sklepa a řve na mě, že budu tady! Jednu mi natáhne. Hajzl! No, je to hajzl. Cítím se malá a úplně zadupaná.

Jsem zoufalá. Ten chlap vůbec nemá svoji hlavu. Jsem si vědoma toho, že je pod vlivem něčeho, co si nedokážu vysvětlit, a proto chodí na náměstí hajlovat.

Jsme ve sklepě a on ze mě strhává šaty. Sápe se na mě. Jsem strašně naštvaná! Říká mi, že to je chlap a má svoje pudy! Odhazuje maskáče a na sobě má strašně nechutný béžový trenky. Děsně smrdí. Fuj! Jak na mě leze, tak mě všechno svědí. Snažím se bránit, ale jednu mi flákne s tím, že mám držet. Bolí mě z toho hlava a čelo. Svírá se mi krk, to abych nic neřekla.

Uvědomuji si, že nejenom nepřátelům se má čelit.

V Německu trčím strašně dlouho.

Muž, který mě ukrývá na mě řve, že můžu být ráda, že mě ukryl! Co si prý myslím?

Mlčím, protože mlčení je někdy tou nejlepší obranou.

Na jediný co spoléhá je to, že v Německu nikoho nemám. Nelíbí se mi to! Chce, abych věřila tomu, čemu věří on. Bolí mě z toho hlava. Jsem strašně zoufalá a mám těžký ruce.

Po tom, co si na mně ukojil svoje sexuální touhy, odchází. Vaří se ve mně krev, ale na nic se nezmůžu. Připadám si jako kdybych k němu byla přivázaná. Jako by mě nějak paralyzoval. Má strach, že kromě mě by s ním žádná nevydržela. Přemýšlím, jak to dělá? Paralyzuje mě svými slovy. Stejně jako to dělá v současnosti.

Mizí za kamarády na schůzi do hospody. Tam si navzájem sdělují informace, kterými jim vymývají mozky! Je to podprahový a působí to ně tak, aby nepřemýšleli zdravým selským rozumem! Ty podprahové informace se šíří i přes vysílání rozhlasu určitých stanic.

Na mě to nepůsobí. Mám nějakou ochranu – asi proto, že nejsem z Německa. Přišla jsem tam s dobrým úmyslem, že budu pomáhat lidem, ale ten chlap, co mě u sebe ukrývá, mi pořád říká, že jsem neschopná. V žaludku cítím nervozitu a taky mám hlad.

Fuj! Jsem pořád v tom sklepě. Přichází nějací starší chlapi. Objevují mě a znásilňují. Fuj! Jsou to dvě hnusný hovada. Jak to do mě první z nich rve, tak mě bolí celé břicho a podbřišek. Fuj! Smrdí, prase jedno hnusný. Oba myslí jenom ptáky! Mám křeče v nohou, snažím se bránit. Nejde, abych nekřičela! Jsem bezmocná.

Druhý z nich ho má malýho. Přiškrcuje mě, protože ho má tak malýho a ze styku by jinak neměl žádný požitek. Dělá to moc hrubě. Bolí mě to!

Jsou to nechutný hovada! HOVADA! Hnusáci! Nesnáším je.

Říkají mi, ať jdu s nimi. Nechci!

Jak mě při násilnění jeden z nich přiškrtil, tak mě bolí krk a špatně se mi dýchá. Jsem jako omámená. Chci, aby to všechno skončilo, ale nevím, co mám dělat. Píchá mě na prsou.

Už nechci, aby se ten mladík, co mě drží ve sklepě, vracel. Jsem zoufalá a do očí se mi tlačí slzy.

Říkám si, že si na to nebudu vzpomínat. Nechci si na to vzpomenout. Nechci vidět to, co se stalo dál. Nechci…

Jsem zoufalá. Táhnou mě jako ulovenou zvěř. Jako bych byla nějaká trofej nebo co!? Jsem celá od krve. Bolí mě záda a jak mě táhnou, tak mi kloubí i nohu. Jsem zoufalá! Mám sedřenou tvář. Jsem celá pokroucená v křeči.

Jsou to esesácký hovada. Na košilích mají hákové kříže. Rozhodují o mém osudu. Stejně jako dnes v současném životě by několik lidí v mém okolí o mém osudu moc rádo rozhodovalo. Mrazí mě z toho, že i dnes někdo o mém osudu chce rozhodovat.

Dotáhli mě k hromadě napůl mrtvých a napůl živých lidí. Pronášejí k mé osobě, ať si tu klidně zhebnu a hází mě na tu hromadu. Konvertovaný chudáci! Je to nedůstojný a nechutný.

To je hroznej smrad! Je mi z toho na zvracení. Někdo mě kope do hlavy. Fujtajxl, to je strašnej smrad! Nemám vůbec žádnou sílu. Zaléhají mi uši – nechci poslouchat to, jak lidé pode mnou sténají. Vnímám tupou bolest na lebce z toho, jak mě někdo kopl.

Au! Au! Do spánku se mi snaží vrazit násadu, která vypadá jako od lopaty. Mlátí mě do spánku, ale nedaří se jim můj spánek prolomit.

Pode mnou leží krvavý polomrtvý chlap. Sípe a skoro nedýchá. Zasloužila bych si důstojnější konec…

Už to chci mít za sebou. Au! Ty rány do spánku jsou nesnesitelný! Trvá strašně dlouho než to křupne. Neodpustím si několik sprostých slov na adresu toho chlapa, který mi chce spánek prorazit.

Pak to křupne! To se mi ulevilo. Pomaličku umírám. Lituju se. Říkám si, že jsem chudák a oni jsou hnusná hovada. Proklínám je a přeju jim, aby se jim to vrátilo na dětech! Jakmile to vyslovím, tak okamžitě vnímám tíhu na hrudníku.

Jsou to magoři. Nechápu je! Nechápu!!!!!!

Jako duch čekám v domě, ve kterém mě ukrýval ten chlápek. Čekám tam na něj i po smrti, ale nevidí mě. Hledá, ale nenachází. Myslí si, že jsem ve sklepě, ale ani tam mě neobjevil.

Celou dobu nadává, že jsem neschopná. I po smrti mě rozčiluje! Vypadá vystrašeně, ale řve, že bez něj chcípnu. Nadává a těmi hloupými řečmi si ulevuje, protože se bojí.

Myslel si, že mě měl jistou, proto mě paralyzoval.

Pak jde na náměstí, ale a v té hromadě lidských těl mě nepoznává.

To mám za to, že jsem ho neposlechla!

Následuji ho na náměstí. Rozhlížím se a kolem mě je spousta dalších duší. Postupně se objevují tunely světla a všichni odcházíme nahoru do světla.

Bytost nahoře mi říká a ukazuje, proč se mi to stalo a za co to mám. V hlubší minulosti jsem dělala rituály lidem v Africe, které spočívaly nejenom v proražení lebky, ale i v jiných ohyzdnostech.

Přemýšlím o tom a napadá mě, že jsme stejná prasata jako oni. Na mysl mi ale přichází, že ne všichni špatní lidé nemohou být dobří. I nepřátelům je potřeba odpustit. Moje „přání“, aby se jim to vrátilo na dětech, se mi už vrátilo na mém vlastním dítěti, které skončilo zle.

Chtěla bych pomáhat lidem, co mají vlastní hlavu. Na základě této zkušenosti to rozpoznám.

Nahoře je mi těžko. Uvědomuji si, že lidé ve válce neposlouchají, když nemají vlastní hlavu. Mám to ponaučení do budoucích životů. Mám pomáhat údernou myšlenkou v pravou chvíli. Ach jo. Jsem v nebi s bytostmi a stěžuju si. Sdělují mi, že nemám skuhrat.

Jsem na obláčku, ale jsem nějaká tupá. Já byla taková fanatyčka! Jó, pomáhat lidem. No, to byl moc chytrý nápad! Božínku. Já jsem byla tak naivní! Jet pomáhat do centra války a neumět ani jedno slovo německy? Naivka, co chtěla zachraňovat svět.

Vnímám, jak je mi těžko v žaludku, ale je to lepší než na hromadě mrtvol.

Nepříjemné pocity střídá uvolnění. Líp se mi dýchá a nemám těžkou hlavu. Je tam klid. Přijdu si vnitřně moudřejší.

Bytosti mi připomínají to prokletí. Nemám na něj zapomenout. Dále mi ukazují, jaký dopad na mě to prokletí mělo. V následujícím životě se mi narodilo dítě, které mělo pochroumanou ruku, se kterou nemohlo vůbec hýbat a ovládat ji.

Když událost procházím poněkolikáté, tak dokážu odpustit chlapíkovi, který mě schovával ve sklepě a taky těm 2 mužům, kteří mě znásilnili. Vím, za co jsem si to „zasloužila“. Ve 12. století jsem byla pirát a znásilňovala ženy, které se mi zalíbili. Ach jo. Povzdychávám si. Oko za oko, zub za zub. Odpouštím jim. Moc se mi ulevuje, hlavně na hrudníku. Připadám si celkově o dost světlejší.

Ke konci sezení ruším slib, který mě i v současném životě zbytečně poutá k partnerovi. Slíbila jsem mu: „Neboj se, já na tebe tady vždycky počkám.“ Proto jsem i po smrti ve druhé světové válce na něj čekala tam, kde mě schovával. Po zrušení slibu se mi hodně ulevilo. Přišlo mi, jako kdyby kolem mě praskla taková zvláštní skořepina. Taky ze mě spadlo lano, kterým mě měl omotanou.

Po sezení regresní terapie se cítím mnohem klidněji. Řada informací mi bude ještě docházet a pocity doznívat. Na konci příběhu cítím radost z toho, že na nikoho nemusím čekat. Je mi znovuzrozeně a mám úsměv na tváři.

Na mysl mi ještě přichází myšlenka, že se nemám bát.

Vnímám vděčnost.“