Pro duši.cz

Přišla za mnou kamarádka, že neustále řeší problém s nedostatkem motivace. Tak jsme se pustily do sezení regresní terapie a vzešel z toho tento příběh.

Trápí vás nedostatek motivace, nic se vám nechce a nedaří se vám dopracovat k cíli? Možná se vám bude hodit tento příběh. Pohodlně se usaďte, nachystejte si svoji bujnou fantazii a můžeme začít. Možná i za vaší nedostatečnou motivací může být mimo jiné i několik 800 let nestrávených kachen!

Dávno tomu, přesněji někdy ve 12. století, žil jeden kat. Ten kat pracoval na panském dvoře, kde většinu času trávil tím, že čekal na to, až mu někoho přivedou na popravu. Byl z toho čekání celý unavený. Když tam čekal mnoho dní bez jediné popravy, tak jeho motivace byla tatam. To ale nebyl jeho jediný problém…

Když nikoho nepopravil, nedostal žádné peníze. Žil v beznaději a se strachem, jak má uživit rodinu. Jeho povolání ho nenaplňovalo. Sám ale uznal, že nic jiného neumí. A tak se řemeslu věnoval celý život. Trvalo to měsíce, roky, každý den stejně. Chtělo se mu z toho brečet, ale přece jenom to byl jeho jediný možný způsob obživy.

„A tak jsem to snášel a chodil čekat na popraviště.“ Vypráví kat.

Jeho začátky byly vskutku zajímavé, neboť na počátku jeho kariéry přišel ke kurióznímu úrazu. Jak se mu to stalo?

„To je tak, když někdo dělá kata a je začátečník. Cejtim se trochu nervózně, přece jenom to není moje první poprava, ale taky ne padesátá. Jedná se o jednu z prvních poprav – nějakej malej kluk. Kluk je v klidu. Asi trochu neví, co se děje. Já si brousím sekyru. Beru ji do ruky. Kluk tam leží a kouká na mě. Má takový ty blonďatý prstýnky z vlásků…“

Vzápětí kat dodává: „Na tu moji sekyru byl ale moc lehkej!“

Proč ho na tu popravu vlastně poslali?

„Jeho máma byla čarodějnice. Tak se báli, aby to neměl taky.“ A příběh pokračuje dál…

„Napřahuju se. Chci, aby to měl rychle za sebou. Sekera se pomalu blíží k hlavičce. Seknu. Ten špalek byl hodně vysokej a taky špatně ukotvenej, sjelo to po něm až do mojí hrudi. Trochu se to zaseklo o žebra. Není to hluboká rána, ale stačila na to, abych ztratil vědomí. Upadl jsem vedle toho kluka. Jak jsem padal, tak jsem viděl ty jeho oči… On za to nemohl, on nebyl takovej! Neměl bejt popravenej…

Ale práce je práce. Když mi řekli sekej, tak jsem to udělal.“

A co ta rána, ke které si přišel?

„Ránu mi hojí babka bylinářka, dává mi na to šalvěj. Po týdnu je mi líp, už se můžu zhluboka nadechnout. Furt to bolí, ale dá se s tím hejbat. Pomalu se to zatahuje a začíná se mi vracet energie. Přestávám z toho bejt malátej. Dokonce s tím můžu pracovat. Bolí to vždycky, když se natáhnu a nedám si pozor…

Jednou to bylo zase při popravě. Tentokrát to byla holka stará asi tak 20 let. Černý vlasy na mikádo a zvláštní hnědý oči. Zvedám tu sekyru. Slyším hlasy, divný hlasy z publika. Tak se zarazím. Natáhnu levou ruku po sekyře, aby se nic nepřihodilo. V tom okamžiku cejtim v ráně velký pnutí. Omračuje mě to. Padám na zem. Nejsem schopnej tu popravu dokončit. Musel pak za mě zaskočit někdo jinej.

Odkymácím se domů. Každej krok mě bolí. Rána je napnutá a teče z ní krev. Pomalu to prolejvám odvarem z bylinek. Pálí to. Nedá se to vydržet! Zatínám ruce do stolu, aby se to vydržet dalo. Pak to trochu povolí, dám na to obklad a vysílením upadnu do postele.

Druhej den je to lepší, ale nemůžu hejbat s levým ramenem. Všechno je napojený na tu ránu. Pomalu se to zatahuje. Dávám na to obklady. Furt je to citlivý na dotek. Rameno táhle a bolí to až do rány. Tejden dva jsem v klidu a rameno začíná bejt pohyblivý.

Přichází zima… Dochází nám dřevo. Brousím sekyru, ale ne tu popravčí. Normální na dřevo! Potřebuju naštípat trochu dřeva, aby bylo čím zatopit. Zcela automaticky beru sekyru do pravý ruky. Zvedám sekyru, škubnu ramenem a rána praskne. Krev z ní teče jako čert. Musím zpátky do domu a vymejt to vodou. Pořádně to vymeju. Je to jako kdyby se mi někdo hrabal uvnitř těla. Musím se kousnout.

Za dva dny přijde bylinářka. Doslechla se, že se mi rána zase roztrhla. Přinesla mi nový bylinky a nějakej odvar. Hnusnej. Bylinkama se to hodně léčí a vytahuje to bolest.“

Vyptávám se kata, jak se při popravách cítí?

„Když popravuju, tak vždycky cejtim svoje ruce. Hlavně tíhu na předloktí. Jsem odevzdanej. Ruce už tak trochu nejsou moje. Je to jediná možnost. Nic jinýho neumím. Jenom sekat lidem hlavy. Ale už mě to nebaví. Podpora rodiny tam sice je. Naděje, láska taky. Ale mně je to málo…“

Co ti chybí?

„Motivace. Nějakej cíl. Něco, co by šlo dělat jenom pro sebe a kvůli sobě. Tady se všechno děje kvůli ostatním, protože oni chtějí. Oni mají moc, peníze…“

A nějaké zajímavosti z dalších poprav nám prozradíš?

„Takže k další popravě … Všichni z městečka jsou tu a koukají se. Nevyvádí mě to z míry. Jako kdyby to tak mělo bejt. Ta ženská, co má bejt popravená, se tam ještě trochu kroutí. Nejradši bych tu nebyl. Rychle oddělat práci a jít. Koukám, že na sekyře mám zub. Tak ji brousím. Přece jenom, ať má ty pahýly holka hezký.

Zvedám sekeru a vypočítávám, kolik síly budu potřebovat. Opírám se do toho a sekám. Odvádějí ji. Křičí nějaký kletby. Ale nemyslím si, že jsou určený mně.

Jdu se omejt k nejbližší studni. Přece jenom ta krev trochu stříkala. Sundávám kápi. Dělám to jako vždycky. Kolem jde nějaká ženská. Pronáším nějakou hlášku o zabijačce prasat, aby to nevypadalo tak divně a meju se dál.

Pak si ještě vzpomínám na popravu blonďatýho chlapa. Nějaký dva chlapi ho držej. Klečí tam přede mnou a já se na něj dívám skrz tu kápi. Prej zloděj. Má ovázaný prsty na sekání. Vím, že musím, že nemám na výběr. Ale přece jenom mě něco brzdí, a to strach z toho, co řeknou ostatní. Ale doma mám tu rodinu, kterou musím uživit, takže se napřahuju a sekám. Sekera zůstala ve špalku. Mám krev pod nohama. Otáčím se a odcházím.

A další poprava? No, to bylo!

Už jsou tady, už ji vedou! Ostříhali jí hlavu. Říkají jí čarodějnice. Ha ha ha ha ha ha, NAJEDNOU už se neupaluje!“ Kat si odříhne a směje se tak, až se za břicho popadá. „Už se neupaluje! Dneska se budou sekat hnáty. A všechny čtyři. Chudák ženská, jak pak půjde domů?“ A směje se dál.

„Celkem jsem sesekal tak 20 až 30 lidí a vždycky si od nich něco nechám. Něco, co se zrovna najde… Přívěšek, zuby…“

A co tvé zážitky stou zvláštní osobou? Prozradíš nám o tom něco?

„Jednoho dne jsem zase na tom na tom stupínku a nic se neděje. Já zase čekám. Až budu moct udělat to, co mám a jít pryč. Stmívá se. Je krásná jasná noc.

Někdo přichází. Nějaká ženská s dlouhejma vlasama v kápi. Napřed si myslím, že mě chce vysvobodit… Že mě přišla propustit. Vypadá jako čarodějnice. Zvedám se a beru tu sekyru. Ta žena mi říká, že tu mám zase čekat jako dneska. Celej den.

Cítím vztek, že tam zas budu muset čekat. Nejradši bych ji něčím praštil. Ale někde vevnitř se kousnu, sklopím hlavu a odcházím. Jdu domů. Ona na mě volá, ať se otočím. Mám ji zaplatit za to, že tam můžu čekat! Chce se mi brečet, protože je to beznadějný. Furt dokola! Trvá to měsíce. Každej den stejně. Chtěl bych odejít. Nemůžu… Potkávám ji pořád. Stojím tam, koukám se po okolí. Jsem fakt naštvanej.

Stojím tam dva dny. Žena s kápí zase přichází. Chce po mně nějaký peníze. Beru do ruky svoji katovskou sekyru, ale ona se paradoxně nebojí. Myslí si, že je někdo. Směje se mi. Cejtim se poníženě. Vypadá to, že chce kouzlit. Ale jsem rychlejší, čapnu ji a shodím na zem. Jsem vážně naštvanej! Koukám na ni, jak mi leží u nohou. Rozhlížím se po okolí – nikde nikdo. Ona se mi pořád směje. Já už to nemůžu vydržet, popadám tu sekyru a dopadá přesně. Její hlava se kutálí pryč. Křičím radostí. KONEČNĚ!

Někdo se ke mně přibližuje. Je to nějakej chlápek. Vidí, co se stalo a hned utíká pryč. Běží ke mně domů. Ztrácím se. Podlamujou se mi kolena. Chtěl bych za ním běžet, ale jako by to nešlo. Jsem na kolenou a jenom sleduju, jak ten chlápek zapaluje můj dům.

Trhá mi to srdce. Chci tam běžet! Chci je zachránit, ale nejde to. Už je pozdě. Není koho zachraňovat. Dívám se na náš hořící dům a slyším poslední výkřiky. Běhá mi mráz po zádech. Shořela celá moje rodina – manželka, děti. Byly tak malý a ona tak krásná. Chtěli jsme se sbalit a odejít, ale prostě to nešlo.

Už se na to nemůžu dívat. Utíkám pryč. Končím v lese. Přemítám si dnešní den. Ztratil jsem všechno, co jsem měl. Chci jít za nima. Beru si nožík a řežu se do zápěstí. Škube to v něm a teče horká krev. Je konec. Cejtím beznaděj, ztrátu. Ta ruka mi hoří bolestí. Já umírám, odcházím. S utrpením, smutkem a horoucí láskou. Jako bych se roztříštil na tisíc kousků. Ten smutek je tak těžký.“

Nebylo by fajn si odpustit?

„Asi jo. Odpouštím si… To, že jsem se nemohl zachránit. To, že jsem zabil tolik lidí. To, že jsem dělal tuhle práci. To, že jsem nedělal to, co jsem chtěl…Kousky se zase skládají. Přichází harmonie a láska. Je tam taková krabička, která dřív nešla otevřít, ale teďka už jde. Pomalu ji otevírám. Všechny ty těžkosti… Jako by jim narostly křídla a mohly odletět tam, kam patří. Konečně můžu odejít. Odcházím. Jsem čistý a bez viny. Už to neudělám. Nepůjdu sám proti sobě. Budu hlavně já pro sebe a pro jiný, ale hlavně pro sebe.“

Kamarádka během sezení regresní terapie, při kterém si procházela tento příběh, pořád a stále krkala. Odříhla si celkem 523x, což je opravdu rekordní číslo.

Co ji tak tížilo, že z toho krkala ještě o 800 let později? To zjistíme vzápětí.

Krkala během vyprávění o popravách, o své rodině a nakonec i při smrti. Postupně se dozvídám, kdy krkání v minulém životě vlastně začalo…

„Ale tak to jsem byl ještě malej kluk. To byl takovej pocit… Když vidíš něco, co si celej život přeješ! Stůl byl na mě ještě moc velkej.“

Odříhává a příběh pokračuje.

„Nejsem na to zvyklej a hltám. Bál jsem se, aby mi tu kachničku někdo nesnědl. Jiný děti takovou dobrotu neměly. V žaludku se mi to míchá. Dojedl jsem kachnu a kost jsem nechal na talíři. Maminka mi říká, že chrupavka je moc dobrá. Ale vůbec mi nechutná a krkám. Ta chrupavka mi zkazila požitek z kachny.

Pořád jenom krkám. Žaludek je těžkej a nechce se mi nic dělat.

Maminka mě vyhání ven, ať si jdu hrát s kamarády. Pomalu se zvedám a dělá se mi při tom moc špatně. Krkám. Říkám si, že to zvládnu, ale pořád krkám. Jako kdybych byl jedna velká koule. Sedím na lavici a čekám až mi bude líp. A krkám. Krkám ještě další den a vlastně krkám celý život.“

A tak mi kat líčí všechny kachny, které v životě snědl. Bylo jich opravdu hodně. Sdělil mi, že tuk z těch kachen cítí ještě dneska, a to hlavně v hlavě. Postupně se o kachničnách rozpovídává. Vykládá mi, jak si libuje, když je pojídá.

A jak mi kat neboli kamarádka o tom všem vypráví, vnímá úlevu.

Líčí mi zážitek i s jednou z posledních kachen…

„Mám před sebou tu kachnu. Je moc hezká. Sluší jí to. Představil jsem si ji v sukýnce. Mám před sebou kachnu se sukýnkou!

Jím ji. Musím ji trochu svlíct.“ Kat se směje. „Malý kachní porno.“ Směje se dál a říhá u toho. To jeho krkání mi nedá a ptám se ho, jestli se tam náhodou nějak nezařekl. „Říkal jsem si, že je to moje poslední kachna a už nikdy více. A taky… Některý nebyly moc dobrý…“

Ptám se tedy, jestli by nebylo dobré si i v této situaci odpustit a zároveň odpustit kachnám, které pojmenovával velmi nevhodnými slovy?

Při této větě se na mě kat podíval s výrazem:„Tak to snad nemyslíš vážně?! Odpouštět kachnám?“ Po chvíli váhání ale kat odpustil sobě i kachnám a během vteřiny přestal krkat. Bylo to vskutku neuvěřitelné!

Po pár hodinách, které se mnou kamarádka strávila procházením tohoto příběhu, se cítila znatelně líp.

„Je mi skvěle. Mladý duch v mladém těle. Cítím se lehce.“

A jak to vypadá s tvojí hlavou, kde byl uložený tuk z kachen?

„Hlava je krásně čistá. Bez únavy.“

A jak se cítíš po celém našem sezení?

„Výborně. Nic mě nebolí. Hlava čistá, uvolněná. Cítím harmonii.“