Loading…

Tak trochu jiná love story s happy endem

1. SEZENÍ

Psal mi kamarád, že má problém s holkou. Jejich vztah ne-vztah skončil. Píše mi, že ho poslala do háje a je z toho fakt na dně. Slovo dalo slovo a my jsme se domluvili na termínu sezení regresní terapie. Říkejme tomu kamarádovi třeba Hugo. Hugo přichází na sezení a vypadá celkem v pohodě, ale když začneme regresi, tak zjišťuji, že jeho problém je mnohem větší, než jsem si myslela. Jeho život ztratil smysl a chce ho ukončit. Dlouhou dobu si lámu hlavu nad tím, co ho k tomu vede. No, přečtěte si příběh a udělejte si svůj obrázek. Třeba i vám začnou být podezřelé vaše nutkavé myšlenky, které vás nabádají k něčemu, co vlastně nechcete (u)dělat nebo se vám to dokonce příčí. Na tyhle myšlenky pozor! Ostatně posuďte sami.

„Pracujeme oba na horách, vlastně já pracuju full time tady a ona přijíždí občas z Prahy a má to jako takovou brigádu. Je to už ke konci zimy. Slibuje mi, že za mnou přijede na celý týden v kuse a ptá se, jestli jsem rád. Jasný že jo.

Nakonec ale přijíždí jen na víkend, má prý moc práce v Praze. I tak jsem rád, už jsem ji týden neviděl. Bohužel se jí ale hned druhý den dělá špatně. Je mi jasný, že takhle tady nezůstane ani ty 3 dny. Po obědě mi říká, že pojede do Prahy. Mám fakt podezření, že jí je blbě ze mě nějakým způsobem.

Jsem v práci a nemůžu se utrhnout ani na chvíli, abych ji vyprovodil a pomohl aspoň s batohem. Navíc musím jet na chvíli nahoru na sjezdovku. Slibuje mi, že počká, až se vrátím a rozloučíme se.

Na lanovce mi ale přijde zpráva, že už jede busem pryč. Copak neví, jak je mi blbě, když mě takhle opustí?“ Hugo se dal do pláče. „Sbalí se, odjede a neřekne čau. Prostě uteče.

O týden později mám volno a jsem doma. Budí mě smska a cítím se podvedeně. Píše mi Roza že jede na hory, jestli tam jsem. Přitom ví, že jsem odjel. Na jeden den jsem odjel z hor a ona ten den jako náhodou přijede. Napsala mi to ráno. Nechápu, proč jezdí zrovna dneska. Jsem fakt naštvanej a řeším to s ní. Věděla to, že jedu domů a přijede si jen tak zalyžovat. Jsem naštvanej tak, až se mi z toho svírá břicho a taky jsem hodně smutnej.

Vím, že jsem mimo a nedokážu vnímat. Dává si na facebook fotky beze mě. Jednu fotku co tam dává je fotka, na který je ona s prknem na horách a píše k tomu, že je nejšťastnější na světě. S prknem. S tím debilním kusem dřeva. Drásá mě to. Odvrhla mě. Nic pro ní neznamenám. Jsem u ní na posledním místě.

Ten den jedu něco zařizovat do Hradce. Už sedím ve vlaku a dochází mi, že nemám jízdenku. Píšu Róze, že jsem z ní tak blbej, že jsem si nekoupil jízdenku a že mě jednou kvůli ní zavřou do vězení. Zkouším dělat fórek, ale vypadá to, že je naštvaná.

Jedu domů a nevím, co jí mám psát. Musím to nějak rozlousknout. Ty pocity uvnitř, ty mě mučí. Píšu jí, jestli se můžeme někdy vidět? Napíše jen, že neví a smajlíka. Jsem zoufalej a začínám chápat, že na mě kašle a nic pro ní neznamenám. Šrotí mi to v hlavě. Píšu, že jí nerozumím. Nevím, jak to bude dál. Dává mi nejasný signály. Diskutujeme spolu o tom, jak to mezi náma je. Píšu jí, že s ní chci chodit. Róza mi odepisuje, že nevěděla, že tohle chci a hraje překvapenou, přitom ví, jak ji miluju. To je to nejhorší, co jsem mohl čekat. Moje nejhorší představa se naplnila.

V tu chvíli vůbec nevnímám. Jsem totálně přejetej. Vím, že to je blbý, ale neuvědomuju si, jak je to fatální. Čekám, co napíše dál. Odpovídá mi, že ví, že toho oba máme moc a taky, že teďka nechce vztah. V tom má prý jasno a co bude dál, tak to netuší.

Vracím se domů. Tvářím se jakoby nic, ale je mi mizerně. Jsem smutnej, že jsem ji ztratil. Já fakt nevím. Funguju, nehroutím se a sám jsem překvapenej, že jsem celkem v pohodě. Ale vím, že to nejhorší přijde. Postupně mě pohlcuje prázdnota. Všichni se diví, jak jsem najednou strašně hubenej, ale kdyby věděli, že je to ze stresu s Rózou, tak by mě tolik nechválili.

Dny ubíhají a občas si s Rózou napíšu. Nějaký blbosti, nic konkrétního. Místo odpovědí mi posílá samolepky. Člověk by ji zabil. Místo odpovědi mi pošle gif. Dál kecáme a komunikujeme. Píše mi často i sama od sebe. Tak jí píšu, že je to bez ní na hovno. Píše dlouhou zprávu, že ji mrzí to, kdybych se měl trápit. Taková zvláštní odpověď, to snad ani není od ní. Jsem naštvanej. Píšu jí, že si najdu nějakou tupou holku, jen abych zahnal myšlenky na ni. Odpovídá, že to fakt není dobrý to takhle řešit. Nejlepší by bylo, kdyby mě měla ráda ona. Píšu jí to. Róza na to reaguje tak, že mě ráda má. Jsem najednou zase šťastnej, třeba jen potřebuje čas, aby jí to všechno došlo.

Potom dlouho žádnej kontakt. Nevím dál, co jí psát. Je to v prdeli. Róza mi píše, že vztah na dálku je na hovno. Na druhou stranu za mnou dolejzá. Cítí, že mi ublížila. Já ale pořád věřím, že je tam nějaká naděje. Ale stejně jsem v prdeli. Vím, že to je blbý. Nedokážu se uvolnit ani myslet pozitivně. Jsem v křeči a závislej na ní.

Čas plyne dál a my se máme sejít u nás na jedný sportovní akci. Sama chtěla přijet. Den předem mi píše a domlouváme se konkrétně. Tak se těším, až přijede. Ale nějak vím, že to zruší. Dělá to. Je hrozně impulzivní. V deset večer mi píše, že nemůže, protože musí hlídat psa. Píšu jí, co si o jejím chování myslím. Je vidět, že se jí to dotýká, protože na to reaguju tak, že je strašně nespolehlivej člověk. Pěstuje si image, jak je spolehlivá, ale týhle kritice se bránit nedokáže. Najednou je bezbranná. Nechávám to bejt. Cítím se odevzdaně a mám vztek. Kašlu na to.

Následující den zaběhnu závod, na kterým jsme měli bejt společně. Zaběhnu to dobře. Mám víc sil, než jsem zvyklej. Odpoledne Róza postuje fotky ze ZOO. S nějakým kamarádem. Píšu jí, že mi mohla říct, že má jiný plány a ať ze mě nedělá idiota. Rozpoutala děsný peklo. Jsem na ni prý strašně hnusnej. Obrátila to proti mně. Chovám se prý strašně, odporně a hnusně.

Jsem naštvanej a úplně skřípnutej. No, to je super. Ji to snad baví se hádat. Vyměníme si pár zpráv a začíná se urážet. Je jedináček a rozhodně umí být panovačná, když chce. Fakt super. Jsem naštvanej. Nechtěl jsem, aby se mnou přestala komunikovat. Cítím, že už mi nenapíše. Hněte mě to. Jsem smutnej… Zoufalej… Jsem z toho na dně. Radši jsem jí neměl psát. Chci jí napsat, ale nic mě nenapadá. Usínám.

Je ráno. Jdu na ryby. Sedím tam a čumím do vody. Pořád na Rózu myslím. Strašně mi chybí.“ Pláčem přerušuje Hugo své vyprávění.

„Jsem zoufalej. Přemýšlím, co jí mám napsat. Jsem zničenej. Píšu jí zprávu, že bez ní nemůžu existovat. Vidím v ní svůj smysl života. Píšu jí, jak jsem ji poznal, jak to všechno bylo. Ze začátku jsem nevnímal, jaká je, ale když jsem ji poznal víc, tak jsem z ní byl hotovej. Píšu jí, jak je skvělá a dělá super věci. Píšu jí, že ji miluju, že to není žádnej úlet, ale že ji opravdu miluju. Miluju její oči a její pihu nad rtem. Píšu jí, že to takhle nemůžu vydržet. Bez ní to nemá smysl. Odesílám. Neodepisuje. Žádná reakce. Vím, že je to přečtený. Je mi na nic. Svírá mě to. Ten pocit. Je to blbý. Hodně blbý. Jsem ztracenej. Nevím, co mám dělat. Kdybych aspoň něco věděl. Bojím se ale, že když jí napíšu, tak mi neodepíše. Nedokážu dělat nic.

Chci se zabít. Je mi blbě. Radši bych umřel. Pro ní bych udělal všechno a ona mě tak hnusně pošle do háje. Chtěl jsem pro ni žít a ona ani neodepíše. Ten pocit mě rve zevnitř a rozpíná se. Jako kdyby mi vyrvala srdce. Nechci ani žít – vyrvala mi srdce!“ Hugo pláče.

„Chci křičet. Kdo mi tohle způsobil? Chce se mi řvát. Nemůžu to vydržet. Nejde to. Trhá se to ve mně na kusy. Všechny orgány se derou ven. Říkám si, že lepší je nebejt na světě. Prostě zoufalství – tohle nechceš prožít. To je tak příšerný. Nevím, co mám dělat.“ Hugo dál vypráví s těžkým pláčem. „Drásá mě to zevnitř. Ten pocit, že je to v háji. Nechce se mnou komunikovat. Jsem pro ni vzduch. Musím to ze sebe dostat ven. Jdu cvičit. Udělám rychle snad několik stovek kliků, angličáků. Tečou ze mě proudy vody. Po hodině tohohle extrémního cvičení je to trochu lepší, ale pořád to není vono.

Píšu kamarádce, která o mně všechno ví. Chudák, poslouchá mě celou zimu. Je jediná, kdo mě vyslechne. Píšu jí, jak to je. Mrzí ji to a podporuje mě. Jsem jí za to vděčnej.“ Dodává s pláčem. „Píšu kamarádce, že nechci žít. Chci umřít.“

S brekem pokračuje Hugův příběh i dál. „Nebejt kamarádky, tak si to hodím. Jsem v prdeli. Nedokážu snýst, že bych měl bejt bez Rózy. Najednou žádná reakce. Dává posty na facebook. Píše, že je šťastná. Život pro mě ztrácí smysl. Trpím další týdny. To utrpení se stupňuje. Jsem unavenej. Krizi postupně překonávám, ale jsem pořád smutnej. V hlavě mám zatažený žaluzie, prostě zavřeno. Mám málo energie a nedokážu se smát. Jsem unavenej životem. Nedokážu bejt sám. Když mluvím s lidma, tak moje jediný téma je Róza. Prožívám svoje utrpení. Koukám pořád na facebook, co dělá. Bojím se jí napsat. Jsem ale posedlej a pořád koukám, co dělá.

Čas plyne dál a já čekám na okamžik, kdy na ni přestanu myslet. To není možný. Myslím na ni, i když se probudím. Připadám si, že jsem zoufalec. Nedokážu se bavit o ničem jiným než o ní.

Zima utekla a na jaře je to pořád stejný. Róza nekomunikuje. Jak čas utíká, píšou mi i jiný holky, že jsem strašně zajímavej a že je fascinuju. To je v háji. Nechci je. Vůbec se mi to nelíbí. Chválí mě, jak jsem super a že se jim líbím. Ty holky jsou blbý, některý z nich mají přítele. Proč jim to dělaj??

Mám narozeniny. Čekám, že mi Róza napíše, marně. Dotklo se mě to. Co jsem jí udělal? To jsem tak odpornej? Nestojím jí ani za to? Jsem zoufalej…. Jednoho dne zjišťuju, že Róza je ve vztahu s nějakým borcem. Ležím na posteli a je to strašnej pocit. Tohle se mě dotklo. Klepou se mi ruce, ve kterých držím telefon. Svírá se mi žaludek. Je mi děsný horko. V tu chvíli najednou nevnímám. Je to šok. Nevím, jestli mám vstát nebo co mám dělat.“ Dodává s pláčem.

Mám pocit, že život je strašná svině. Co jsem udělal blbě? Dal jsem jí všechno. Co jsem udělal blbě, že jde za někým jiným? Všechno se mi uvnitř svírá. Je to to nejhorší! Proč se tohle musí dít? Ničí mě to. Rve mě to zevnitř. Je to definitivní konec. Předtím jsem měl naději. Přišel jsem o všechno.“ Vypraví dál Hugo s pláčem. „Jediný, co bych v životě chtěl, tak jsem ztratil. Všeho bych se vzdal, ale tohle. Tohle je to nejcennější čeho bych si vážil nejvíc. Jsem zoufalej. Nemůžu bejt doma. Musím vypadnout z baráku, ale nemůžu běžet. Uběhl jsem jen kilometr a nemůžu dál. Je mi děsný horko. Pořád na to myslím a potřebuju to ze sebe dostat. Chtěl jsem dojít ke skále. Nevím, co bych tam dělal. Neskočil bych. Ale něco mě tam děsně táhne.*

Bylo by lepší, kdyby mě zabila ona sama. Měla to udělat hnedka. Možná bych umřel šťastnej.“ Brečí. „Sedím na louce, aby mě nikdo neviděl. Čumím do dálky a píšu pár lidem, který jsou nasraný, že jim pořád píšu, jak jsem v prdeli. Nevím, co mám dělat. Seká se mi net, to je naschvál. Připojím se a vidím Rózu a její nádhernou profilovku. Je krásná. To tak bolí.“ Hugo pláče.

„To je poslední rána. Musím to udělat. Strašně to bolí. Mažu Rózu z facebooku. Odeberu ji. Kus mýho života je v prdeli. Promarněný…“ Brečí. „Mažu fotky. Pálím mosty. Nedokážu snýst ten pohled, že je s jiným. Tak to dělám, všechno dávám pryč. Róza je ztracená. Mažu dalších pár lidí. Každej nemusí vědět, jak moc blbě na tom jsem. Sedím tam hodinu a půl. Jdu domů. Ale nemůžu chodit, jsem unavenej a je mi z toho blbě. Hodinu jdu domů. Jsem vyčerpanej a brzy usínám.

Druhej den se probouzím s pocitem, že jsem o ni přišel. Zkurvenej začátek dne. Musím se z toho dostat. Vytřesu se z toho. Běžím, co nejvíc to jde, ten den uběhnu skoro 50 kilometrů. Chce se mi blejt. Je mi psychicky blbě a běhání mi nepomáhá.

Náš běžecký klub pořádá za pár dní jednu událost, kde bude i běh pro veřejnost. Přihlásila se Róza i ten její borec. Proč mi to dělá? Ví, že tam budu jako pořadatel. Tohle nedám, jestli ji tam uvidím. Uvažuju o tom, že jí napíšu, aby tam nejezdila, protože se tam před ní neschovám. Je to v prdeli.

Co to pro mě znamená, když tam přijede ona? Zhroutí se mi celej svět. Bude tam nejvíc mejch známých. Nechci, aby viděli moje utrpení. Mám pocit, že mě chce zničit. Chce mě trápit. Není blbá. Musí jí bejt jasný, že tohle mi způsobí bolest. Ona snad chce, abych trpěl.

* Postupně s Hugem rozklíčováváme podstatné detaily jeho příběhu s Rózou a Hugo přichází na jednu neobvyklou věc. Když je silně oslabený pocity zoufalství a má i jiné negativní myšlenky, tak si vlastně začíná více uvědomovat, že je to trochu jinak, než si oba do té doby myslíme. „Chci něco říct, ale nevím co. Něco tyhle myšlenky spouští. Myšlenky jsou z vnějšku. Něco mě v tý chvíli nutí spadnout hloub.“

Hugo si nejprve myslí, že říká totální hlouposti a pochybuje dál, ale postupně se ho vyptávám a dozvídám se, že se jedná o duši (ducha, bubáka, tmavý či světlý stín – každý člověk si to představuje a pojmenovává jinak), která je u něj a tyto myšlenky mu spouští (vlastně mu je podsouvá). „Je tam jedna (duše), co tyhle myšlenky produkuje. Dostala se ke mně před 15 lety.“

Ptám se Huga, co ta duše potřebuje a proč ho poňouká zrovna k těmhle myšlenkám. „Baví ji to. Chce, abych trpěl za to, jakej jsem.“

„Chce ti ta duše vrátit něco z minulosti?“ Ptám se Huga. Načež ze sebe nezaváhá ani sekundu a okamžitě reaguje: „Jo.“ A tak začínáme pátrat po společných životech. Vzápětí zjišťujeme, že společných životů je celkem pět a v jednom z nich Hugo té duši ublížil. Říkám mu, ať jde přímo do té doby, kdy této duši ublížil.

„Je to rok 1853. Vidím nějaký lodě. Nastupuju na loď. Rozhled mám na dřevěný pobřeží. Ty lodě jsou docela starý. Máme nějakej náklad a je s ním problém. Někde jsme to ukradli. Je to společnej lup, pak se podělíme na půlku. Ta loď je plná pytlů a moc nejede. Jsem nervózní. Spěchám, nemáme čas. Nikde nic a my chceme ten lup vyložit na břeh.

Potřebuju jenom někoho, kdo mi to pomůže přeložit a to je tenhleten jouda. He, ten se veze. Mám ale jinej plán, a to se ho zbavit. Jsem zkušenější a on je hloupej. Připlouváme ke břehu a chci na něj udělat fígl. Prostě ho ojebat. Na jednu stranu se ale trochu bojím, že se ojebat nenechá. Cpu mu něco do ruky, děsná ztráta času. Někoho jsem potřeboval na pomoc, ale nehodlám se dělit. Nedostane nic a může bejt vůbec rád, že ho vysadím.

Nejdřív si myslím, že ho tam vysadím a zmizím, ale vypadá to, že tak snadno to nepůjde a že není blbej. Říkám mu, ať přiváže loď k šutru, ale on nechce, protože se bojí, že je to daleko ke břehu. Dere mi nervy! Jsem nervózní. Říkám mu, ať kouká makat a dál ho popoháním. Jenže on ke břehu nejde a do vody nevleze. Tak se ho ptám, jestli to myslí vážně, že nepůjde a on přitakává. Říkám mu, že ho vyhodím. Nechci ho zabít. Trochu se pereme, ale nemá moc šancí. Mám navrch a tečou mi nervy. Nemažu se s ním a hodím ho přes palubu. Neumí plavat, je neschopnej a plácá se tam.

Je to jednoduchý – nejsem vrah a nechám ho. Není mi z toho dobře, ale takový věci se na moři stávaj. Jako nejsem nadšenej, ale nehryže mě to. Musím to obilí prodat, než se zkazí. On se dál plácá ve vodě, lokne si a jde pod hladinu. Cítím paniku. Je jako želva. Kdyby byl v klidu a poslechl mě. Mě nenapadlo, že je tak neschopnej. Uplyne chvilka a on jde ke dnu. Tady nemůžu zůstat. Ke kradenýmu obilí ještě mrtvola. Za to mě pověsej!

Zvedám kotvu a fakt mizím. Padám pryč i s nákladem. Takže je to v prdeli. Musím mazat pryč. Není čas ho křísit. Prostě ne, nechtěl jsem tohle udělat. Jak vidím, že to je v háji, tak nevím, co mám dělat, když se topí. Panikařím a koukám, jak tam plave. Chvilku máchá rukama, ale pak jde ke dnu. Nemůže se nadechnout. Mám hysterák a manévruju podél břehu. Je potřeba zmizet. Strašně se o sebe bojím. Co je moc, to je moc. Prchám, ale loď je šíleně pomalá. Zabil jsem. Nechtěl jsem.“

Po projití této události si Hugo odpustil to, co se stalo. Vzájemně si odpustili i s duší, která mu do hlavy podsouvala myšlenky na skoncování se životem a pak duše byla odejita do míst, kam patří.

Po zpracování události z roku 1853 jsme se vrátili ke konci jeho vztahu s Rózou, se kterým Hugo primárně přišel na sezení a posuďte rozdíl sami.

„Píšu vyznání, dávám do toho všechno. To musí obměkčit každou. Rózu to ale neobměkčí. Ta je drsná. Píšu tam, jak ji miluju. Jde to to lehce vymyslet a píšu jí všechno, co k ní cítím. Píšu to s těžkým srdcem, je to marný. Zbožňoval jsem její pihu nad rtem, je úžasná. Jsou to skvělý myšlenky. Napsal jsem to strašně dobře. Odešlu to. Jsem napjatej. Vylil jsem si srdce jako puberťák v Bravíčku. Čekám na odpověď, ale cejtím, že je to v háji. Mám lehkou trému. Neodepisuje, nejsem z toho nadšenej. Je to škoda.

Dny jdou dál a odpověď od Rózy nepřichází. Kdyby napsala: „Sorry.“ Ocením to. Ale když mi přestane psát, tak mě to mrzí. Jsem smutnej. Je tak krutá. Jo, je taková. Něco ji blokuje. Zamrzí to. Měsíc dva uplyne a ona si někoho najde. Je to škoda, mohl jsem to být já. Je mi to líto. Není to krizový, ale zamrzí to, že má jinýho. Tak ať je s ním šťastná.

Koukám na to a je to zvláštní. Co naděláš. Čert to vem. Cítím trochu lítosti, ale je to ztráta času. Jsem fakt blbej, že jsem se na ni nevykašlal.“ Hugo se směje. „Róza mi neodepisuje. Asi se bojí, že ji kousnu. Je to vtipná holka. Jednoho dne to musí přestat, přejde to.“ Dodává s optimistickým nadhledem Hugo. „Róza plánuje jet na hory na ten běh, co pořádáme. Nemyslím si, že je dobrej nápad, abychom se viděli. Nepotřebuju ji vidět. Bude to trapná situace, ale co na to říct. Napíšu jí, ať nejezdí. Asi to takhle muselo dopadnout, mrzí mě to, ale život jde dál.

Po sezení se Hugo cítil uvolněně s příjemnými pocity a hřejivým teplem.

2. SEZENÍ

Taky máte někdy pocit, že vás to k někomu tak strašně táhne a nevíte proč? Dotyčný se k vám chová jako ke kusu hadru a vy ho stejně milujete?

Protože to Hugovi nedalo, tak za nějakou dobu přišel na další sezení s tím, že ho to k Róze stejně ještě nějakým způsobem přitahuje. Nechápe sice proč, ale chce to vyřešit, aby měl klid. Myšlenky na skončení života se mu neobjevují, ale touha po společné minulosti a jejím zpracování, přivedla Huga na druhé sezení. Události s Rózou z tohoto života jsme vyřešili a tak Huga úkoluji, aby si vybavil Rózu před sebou a řekl mi, kolik mají společných životů. Docházíme k číslu 3. Ptám se ho na další podrobnosti a postupně se dozvídám, že Róze ve dvou minulých životech ublížil a Róza mu zase ublížila v současném životě, protože mu to chtěla prostě všechno vrátit. A tak se jdeme podívat, jaké problémy spolu měli dříve.

„Jedná se o rok 1678. Jsem docela v klidu. Mohl bych ale pořešit své problémy, něco vysomrovat, abych měl aspoň co jíst. Jsem unavenej a vlastně celkově línej. Poflakuju se a kradu. Chodím po kraji. Je mi fajn a baví mě to. Je teplo, tak proč se ne toulat. Jdu kolem baráků. Mohl bych něco vyžebrat, ale nikdo tam není. Je mi to divný. Asi jsou někde na poli. Mám hlad a taky potřebuju peníze, abych měl na nový boty. Rozhodnu se, že něco šlohnu.

Takovej je můj život, jsem tulák a příležitostnej žebrák.. Spíš sirotek a nemám kde bydlet. Toulám se od městu k městu. Jdu kolem jednoho baráku a nikde nikdo. Ten barák je divnej. Mají tam vyřezávaný zvířata – co to je divný móresy? Tak si říkám, co tam bydlí za magory. Vcházím do domu a jsem nervózní. Co tady můžu čekat. Čekám, že tam budou normální lidi, ale mám z toho trému v žaludku.

Jsem trochu nejistej a mám strach, protože fakt nevím, kdo tam je. Vcházím do domu a omráčí mě šero. Trochu se bojím a svírá se mi z toho žaludek. V domě nikoho nevidím. Zahulákám, aby bylo jasný, že tam jdu. Aha. Je tam ženská. Samotná ženská. Poznávám v ní Rózu. Co se s tím budu mazat, blejskne mi myšlenka. Cítím příležitost, že mám možnost něco vzít. Můžu si vzít, co chci. Jsem odrzlej a říkám jí něco jako: „Dobrý den, paní mámo. A teďka mi dáte věci – něco cennýho. Nebo uvidíš, ublížím ti…“ Jsem překvapenej, že to ze mě jde a jsem tak razantní. Sám se tomu divím, kde se to ve mně vzalo. Skenuju, co bych si mohl vzít. Přece jenom mám možnost si přijít k něčemu lepšímu. Jsem agresivní a nemusím se s ní mazat. Chci, aby to bylo rychlý. Rychle ji oberu a zmizím.

Ona ale začíná vyšilovat, je nepříčetná. Prej co si jako myslím, že si sem přijdu! S takovým póvlem se ani ona bavit nebude! Kdyby bylo po její, tak do toho baráku nesmím vlízt! A začíná být zlá. Jsem překvapenej, protože jsem čekal, že se lekne a ona ne. Říkám jí, ať si rozmyslí, co říká, že jí můžu ublížit, a to hodně. Vydávám se k ní, ať vidí, že se nebojím, ale cítím strach v krku. A hlavně si uvědomuju, že to je blbý. Teďka kdybych zdrhnul, tak zburcuje každýho a kdo ví, co by se dělo potom. Ta ženská se vzteká tak, až se začínám bát. Ten strach cítím na hrudníku. Lekám se. Vím, že to takhle nejde. Jde z ní strašný zlo.

Valí to do mě. Začne křičet, ať vypadnu, že přijdou chlapi a jak mě uvidí, tak mě zabijou! Já jí ale říkám, že tam nikdo není. Vím, že jsou všichni daleko. Toho se lekne. Strčím do ní, aby viděla, že to myslím vážně. Jdu za tím, co chci. Jsem netrpělivej. Je mi to divný. Mám pocit, že to není normální ženská. Narazil jsem na nějakou čarodějnici, jde z ní strašný zlo. Mám hrůzu po celým těle. Probodává mě očima a začíná říkat čarodějnický blbosti. Říká mi, že mi nic nedá, že jsem hnus, lůza a špína. Že jí možná můžu ublížit, ale ona mi ublíží tak, že se z toho nikdy nevyhrabu! Nadává mi dál, že jsem žebrák hnusnej a že uvidím, jak špatně dopadnu. Tak jí říkám, co ona mi může jako slabá ženská udělat.

Jde z ní strašný zlo a začne: „Proklínám tě ty lůzo, nebudeš nikdy šťastnej, budeš trpět celej život a budeš nemocnej až navěky! Ztrestám tě!“ Jsem na to háklivej. Bouchne mi vztek v hlavě a skočím po ní, aby nemohla nic dál říkat. Tomu prokletí nevěřím, ale stejně se toho bojím a strašně mě to rozčiluje. Nenechám ji domluvit, ale stejně to do mě valí. Bojím se, že jak křičí nahlas, tak by to mohlo někoho přilákat. Nadává mi, že celej život budu žít v hnusu. Škrtím ji, mám vztek. Mačkám ten krk a snažím se ji škrtit ze všech sil. Dávám do toho všechno, ať je to rychle za mnou.

Chci, aby to bylo rychle vyřízený. Cítím vztek, co jsem na ní měl. Zkouší ještě něco říct, ale nemůže, jak ji škrtím. Probodává mě očima. Je to strašný, jak ty oči na mě zlostně koukaj. Úplně z toho cítím zlo a bojím se toho. Chci ji co nejrychlejc zlikvidovat. Cejtim to všude po těle. Pak ji škrtím a pohled je jinej. Je bez sebe a omdlí. Jakmile omdlívá, tak ji pouštím na podlahu a nechávám ji tam ležet. Prolezu barák, něco najdu a vezmu si to. Nějaký hrnky, řetízky. A utíkám pryč. Zdrhám, než mě někdo načape. Mizím z toho doupěte.

Je bez sebe, ale není mrtvá. Ale kvůli tomu, jak jsem ji škrtil, tak se bojí lidí. Dřív chodila po lidech a pomáhala bylinkama. Teďka se bojí chudáků, co vypadaj blbě. Je to blbý.“ Dodává Hugo, když se ho ptám, jak to s tou ženou bylo poté, co ji takhle ublížil.

Na závěr tohoto příběhu se jdeme věnovat prokletí. Nejdříve je nutné, aby si Hugo s Rózou odpustili to, co si provedli v tomto příběhu a zároveň odpustili i sami sobě. Po odpuštění se oba cítí krásně. Rušíme prokletí a oběma se ještě více ulevilo. Hugovi se ulevilo hlavně v oblasti břicha (mj. v žaludku) a hrudi.

A přecházíme k poslednímu společnému příběhu, který Hugo s Rózou má.

„Píše se rok 1785. Jsem takovej, že se rád poflakuju. Jsem z lepších kruhů a baví mě se potulovat. Baví mě všechno možný, hlavně se vzdálit. Potkám holku a skamarádili jsme se. Nějak mezi náma přeskočila jiskra. Je to kočka a funguje to mezi náma. Je to super. Strašně mockrát se scházíme po lesích, loukách. Poflakujeme se. Rozumíme si. Ona je z chudý vesnice. Jsme spolu, ale je to utajený. Nehodí se to. Není to pro mě dobrý. Jsem totiž z lepší společnosti, z lepší rodiny.

Scházíme se potají. Bůh ví kde. Děláme spolu různý věci. Většinou někde chodíme. Mám ji rád. Chodíme spolu a poflakujeme se po lesích a loukách. Já ji miluju. Je mi s ní strašně fajn. Scházíme se prostě jako milenci. Začíná to celkem nevinně. K něčemu dochází a postupně i k sexu. Je to fajn. Strašně spontánní. Bere nás to. Užíváme si hodněkrát. Scházíme se potají. Kde nic, tu nic. A je to fajn. Často na ni myslím.

Akorát jednou mi říká, že jí není dobře nebo něco takovýho. Je nějaká zvláštní a má divný nálady, ale je to v pohodě. Jsme spolu, tak je to dobrý. Pak si s ní dám jednou schůzku, tak se sejdeme projít a říká mi, že čeká dítě. To je rána. To je strašnej průser! Svírá se mi úplně všechno strachem, protože to není dobrý. Doslova mě jímá hrůza. To nejde. Takhle to nemělo dopadnout. V rodině by mi to neschvalovali. Dítě s holkou z vesnice. Já ji ale mám rád.

Ona po mně chce, abych s ní byl a abych si jí vzal – nebo něco takovýho. Ale já vím, že to prostě nejde. Bojím se, co tomu řeknou ostatní. Mám z toho strach, kterej cítím na hrudníku. Ona cítí, že je to blbý a je nešťastná. Vím, že to teďka bude blbý. Chce, abych si ji vzal. Ale to by nešlo. Brečí, že ji nechám samotnou a to jako nechci, aby brečela. Začíná bejt i hysterická.

Tak jí slibuju, že ji nikdy neopustím, že budeme pořád spolu a nikomu ji nedám. Jenže vím, že to nejde. Vím, že to nesplním. Slibuju jí to, abych ji uklidnil. Já bych chtěl ten slib dodržet a možná i tak trochu tomu věřím, když to slibuju. Ale nemám odvahu to dodržet. Bojím se, ale zase bych chtěl bejt s ní. Pere se to ve mně. Neudělal jsem dobrou věc. Pak se jí prostě vyhejbám. Nevidíme se. Žijeme sice blízko, ale dělám, že ji neznám a stydím se sám za ní jít. Cejtim se blbě. Jsem znechucenej ze sebe samotnýho, že jsem udělal takovou hnusnou věc.“ Hugo se dal do pláče.

„Proč jsem tohle udělal. Nemám radost z toho, co jsem jí udělal. Vadí mi, že jsem neměl odvahu se za sebe postavit a vzepřít se systému. Dál se nevidíme. Nemám odvahu. Nikdy jsem s ní do konce života nepromluvil. Přitom jsem ji miloval. Dlouho jsme žili. Já v nějakým lepším kruhu a ona žila chudě, ne dobře a dítě taky. Dlouho se nevidíme a jednou se potkáváme ve městě na trhu. Děsně to tam smrdí. Dělám, že ji nevidím. Je to blbý. Dělám, že se neznáme a nezajímám se o ni, nechodím za ní. Štve mě to, chtěl bych bejt s ní. Vím ale, že nemůžu a že mě nenávidí. Stydím se za sebe a snažím se zmizet. Ona chudák žije jak je zvyklá. To je blbý.“

V závěru sezení si Hugo s Rózou odpustili a oba se začali cítit blaženě. Společně jsme potom zrušili slib. Po celém sezení se Hugo cítil uvolněně a i Róze se znatelně ulevilo.

Zajímala mě i současná Hugova situace, tak jsem se ho vyptala, jak se pár měsíců po sezení cítí…

„Je to najednou zvláštní psát o svým největším životním úletu, ještě před dvěma měsíci bych si ochotně vyléval srdce, protože to byla jediná věc, na kterou jsem od rána do večera myslel. Teď s odstupem času už to tak rozhodně není, dokonce sám nechápu, co se to se mnou stalo a možná se trochu i stydím za to, jak jsem totálně zblbnul.

Hned po prvním sezení se mi obrovsky ulevilo, všechny emoce, který jsem v sobě týdny zadržoval, šly ven a nálada hned nahoru (bylo to hodně intenzivní, pořád jen pláč a různé výkřiky. To bylo ale dobře, protože jsem při tom hodně silně cítil, jak se mi ulevuje). Stejně jsem ale měl nutkání tu věc dál řešit, tak jsem šel co nejdříve na další sezení, kde jsme se dostali do minulých životů a konečně mohli odstranit pravděpodobnou příčinu mojí posedlosti Rózou.

To bylo v podstatě okamžitý řešení mých problémů. Odcházel jsem s pocitem, že už to dál řešit nemusím a další sezení na tohle téma nebude potřeba. V podstatě došlo k vyřešení problému okamžitě během chvíle. Ze dne na den jsem se zbavil veškerých pocitů a nutkání, které jsem prožíval. Už žádný sledování Rózy, žádný záchvaty emocí kdykoliv jsem se o ní dozvěděl něco, co se mi nelíbilo, prostě nic. Je mi v podstatě jedno co dělá. Regrese splnila přesně to, co jsem od toho očekával.

Když bych to měl shrnout, tak jsem pár měsíců byl úplně mimo sebe. Choval jsem se jinak, měnil jsem svoje zvyky a věci, na kterých mi dříve záleželo, jsem zanedbával. Pocit, že něco ovládá moji mysl, byl naprosto hmatatelný, cítil jsem, že to nejsem já. Po regresi jsem se postupně vrátil do svého normálního stavu. Možná psychicky o dost silnější než jsem byl před tím. Teď vím, že i fatální psychický problém lze vyřešit.“

Díky, „Hugo“!

 

2 thoughts on “Tak trochu jiná love story s happy endem

Napsat komentář: Šárka Janouchová Zrušit odpověď na komentář