Loading…

Když neposloucháš, tak nemusíš slyšet

Na sezení ke mně dorazil milý klient Karel a popisuje svůj problém: „Delší dobu mám zalehlý uši, moc neslyším. Nevím, co za tím je. Tak jsem si říkal, že by se na to dalo podívat. Mám strach to řešit. Přijde mi jako těžký téma a sám bych nevěděl, kde začít.“

Karel pokračuje v popisu problému, který ho trápí, dál: „Dřív jsem měl záněty středního ucha – až takové, že mi to píchali. Naši se doma hádali a člověk nechtěl slyšet nějaký věci, tak jsem měl uši zalehlý. Nechtěl jsem věci vnímat a slyšet. A souvisí to s bolestí hlavy.“

Zalehlé uši spojené s bolestí hlavy

Kdy naposledy jste měl zalehlé uši a bolest hlavy?

„Mám to teď. Někdy víc a někdy míň. Rouhal jsem se při rozchodu s bývalou přítelkyní. V hlavě se mi honí spousta myšlenek. Potom mi ztvrdla šíje a přestal jsem slyšet. Mám zatuhlou hlavu i uši. Jako bych vnímal sluch přes nějakej filtr. Čelo mám sevřený. Cítím se provinile, blbě slyším a vidím.“

Je nějaká podobná starší událost?

„Je mi osm let. Jsem v posteli. Probudím se a slyším řev, jak se táta hádá s mámou. Hrozně mě ty zvuky bolí. Vnímám je až do útrob hlavy. Nechci tam být a bojím se, že táta mámu zabije a zůstanu sám. Jsem zmatený, dezorientovaný. Hrozně se táty bojím. Nechci to slyšet! Jsem celý sevřený. Bolí mě hlava a uši.“

Je nějaká podobná starší událost?

„Je mi asi 5 nebo 6 let. Hrozně mě bolí ucho, mám zánět středního ucha. Cítím lékařský smrad a hrozně se bojím. Nevím, co mi budou dělat. Cítím, že mi doktorka propichuje ucho. Bolí mě, pak ho propíchne a já vnímám úlevu.“

Je nějaká podobná starší událost?

„Jedná se o rok 1620. Jsem čtyřicetiletý muž. Bydlím se ženou v chalupě. Vidím naše děti. Také máme zvířata – kozy, slepice a další drobné zvířectvo. Žena má spoustu aktivit. Je mi dobře.

Najednou vidím vojáky, kteří prochází kolem v brnění. Jako kdyby verbovali do války. Nabírají muže do vojska. Chtějí, abych šel s nimi a přidal se do armády. Vzpírám se, cítím se silný! Nezajímá mě to. Je to proti mojí vůli, nikomu se nechci zodpovídat. Nechci se přidat do armády, nechce se mi válčit. Nesouhlasím s tím. Nutí mě dělat věci, které nechci. Nechci si do ničeho nechat kecat.

Chtějí, abych se podřídil královským rozkazům. To nechci, jsem vzpurný! Nepůjdu s nimi, mám rodinu. Nesouhlasím a rvu se. Jsou ale silnější než já. Nedochází mi, že by mi vojáci mohli něco udělat. Bohužel jich je ale víc, zlomili mě. Chtějí mě potrestat.

Zajali mě a odváží do pevnosti. Nechci se tomu podvolit! Mám se omluvit králi, že jsem zpupnej a pohrdal jsem nařízením jít do války, mám přijmout rozkaz a nastoupit do vojenské služby. To neudělám. Nebudu nic odvolávat, ani se omlouvat. Jsem hrdý a neuvědomuju si důsledky.

Rázem je nade mnou vyřčen ortel, že přijdu o sluch. Je to dost těžký a velký trest, jsem v šoku. Nečekal jsem to. Za to, že neposlouchám, ztratím sluch. Protože neposlouchám, tak nemusím mít uši. Takže nemusím slyšet.

Vsazují mě do kobky, je tam tma a zima. Jsem unavenej a vyčerpanej. Na sobě mám roztrhaný šaty, je tam všude špína. Vnitřně se vzpouzím, ale nic proti tomu nezmůžu. Rezignuju na to.

Jsem připoutanej. Mám strach. Hrozně se bojím, svírá se mi hrdlo a břicho. Nechci, aby mi ubližovali. Po těle vnímám zimu, slabost a jsem bezradný. Zároveň jsem ale takovej sebevědomej a rozhodně se nechci podvolit králi.

Pak mě začínají mučit. Jsou to najatý primitivové! Mám na ně vztek, na mučitelé! Nemůžu nic udělat. Jsem ve stresu. Nemůžu se hýbat, protože jsem spoutanej. Nic neuslyším. Podstupuju trest. Ničí mi uši šídlem. Cítím jako by to bylo skrz na skrz. Hrozně to bolí! Je to divná bolest. Vráží mi jehlici do uší, hrozně to píchá. Hlava se mi může rozskočit! Musí mi ji držet. Je to k nevydržení. Bolí mě hrozně hlava, hlavně čelo. Mám spoutaný ruce i nohy, vykonavatelé trestu jsou v přesile. Hrozně mě to bolí vevnitř v uších a taky vnímám stres až v žaludku.

Jsem v té kobce, nejde to vydržet! Myslím na rodinu, co s nimi bude? Nejradši bych utekl, ale nejde to.

Říkám si, že jsem příliš hrdej a zpupnej. Dochází mi, že jsem měl jít radši na tu vojnu, ale už je pozdě. Musím to přežít.

Neslyším, vnímám v uších jenom hukot. Křičím, ztrácím vědomí a omdlívám. Přijde mi jako by mě něčím bouchli do hlavy.

Po nějakém čase se probírám. Všechno je jako v němém filmu. Vím, že jsem hluchý. To je můj trest – být hluchý. Najednou je takový divný ticho. Připadám si hrozně prázdnej. Nic neslyším. Jsem v šoku. Vím, že se musím vrátit domů.

Jsem v kobce na slámě a po chvíli mě propouštějí se slovy: „Teď seš mrzák a nemusíš jít do války! Můžeš si bejt klidně doma!“ Vydávám se na cestu domů, ale nic neslyším. Vnímám jen ticho a hučení v hlavě.

Vracím se ke své rodině. Žena brečí, děti jsou v pohodě. Ty jsou ještě malé, chtěly by si hrát. Pořád slyším jenom hučení v hlavě. Snažím se gestikulovat, všichni to chápou a jsou moc hodní.

Vnímám ticho a šumění v hlavě.

Jsem v chalupě a žiju dál se svou ženou a dětmi, ale neslyším. Učím se znakovou řeč, dorozumíváme se posunky. Je to těžký, ale nedá se nic dělat.

Čas plyne dál.. Věnuju se pěstování a práci na domě. Jsem rád, že jsem doma. Máme zahradu, o kterou se starám. Je mi tam dobře. Jsem rád, že jako rodina fungujeme a jsme všichni spolu. Bylo by hezčí, kdybych mohl slyšet děti. Je mi líto, že nemůžu slyšet.

Postupně jsem si zvykl na němý svět. Jsem v klidu.“

Klient si prochází událost opakovaně několikrát za sebou…

„Postupně ani nevnímám nějakou tichotu, skoro jako kdybych slyšel.

Je mi dobře, cítím klidný pocit v břiše, na rukou i na nohou.

Mně ty věci dochází časem.“

Přibližně za dva týdny se s klientem setkáváme na dalším sezení a povídá mi: „Minule jsem přišel další den po sezení do práce a ptal jsem se kolegy, jestli si to rádio může ztišit? On mi s udiveným výrazem říkal, že mi to nikdy nevadilo?! I přítelkyně koukala, že slyším.“

Napsat komentář