Loading…

Jeho ex mi pije krev!

crazy girl holding a knife on a white background

Na sezení regresní terapie ke mně dorazila klientka, která má obrovský problém s bývalou přítelkyní svého současného přítele. Nesnáší ji. Stačí, aby zaslechla její jméno. Zježí se jí všechny vlasy na hlavě a v kapse se jí otevírá kudla. Sama ale neví proč. Pověst Máni (expřítelkyně jejího přítele) je vskutku bohatá a plná nejrůznějších historek. Přímo klientce však Máňa osobně nic neprovedla. Když klientka Máňu spatří, hned má zkažený den a minimálně další 3 dny poté taky.

Protože v současném životě si klientka s Máňou nic konkrétního neprovedly, tak pátráme ve vzdálenější minulosti. Říkám klientce, aby si zavřela oči a před sebou si představila onu zmiňovanou expřítelkyni, kvůli které na sezení dorazila. Klientka si vybavuje Máňu a popisuje svoje pocity. „Svírá se mi žaludek a srdce. Mám knedlík v krku.“

Díky asociacím na základě těchto pocitů pátráme v minulosti, kolik společných životů má klientka s Máňou. „Celkem máme 8 společných životů. Z toho jsem jí ublížila ve 3 životech já. Máňa mně ublížila v 5 životech – z toho jsou 3 životy společné s Máňou a současně i s mým přítelem.“

Říkám klientce, ať jde k životu časově nejbližšímu současnosti, ve kterém jí Máňa ublížila.

„Jedná se o rok 1980. Přicházím domů. Vcházím do domečku a cítím se moc dobře.Vidím kolíbku a mířím k ní. Leží v ní moje miminko.“ Klientka se usmívá.

Beru si miminko do náručí a houpu ho. Jsem ráda, že ho vidím. Opodál sedí Máňa. Povídáme si. Jsme kamarádky a vypadá to, že se dobře známe. Pracuje pro mě jako chůva po moje miminko. Stará se o něj a hlídá ho, když jsem v práci. Moje práce spočívá ve schvalování transakcí na úřadě. Poslední dobou schvaluji transakce, které souvisí s obchodem do ciziny. Mám pocit, že je to legální a nedělám nic nepovoleného.

Vyprávím o tom Máně. V práci jsem razítkovala podklady ke transakcím se zahraničím. Říkám jí, že bychom mohli dostat povolení vycestovat. Máňa mi říká, že by se bála a nikam by nejela. V Československu se jí líbí a nerozumí tomu, že chci pryč a cestovat. Říká taky něco o tom, že nemám vymejšlet hovadiny, protože je tady dobře a taky mám fajn práci. Máňa si bere moje miminko a chová ho. Sedím vedle ní a chci si ho vzít.

Když vtom se otevírají dveře a někdo přichází do domu. Ta situace nevěstí nic dobrého. Vůbec se nepředstavili a oslovují mě, abych šla za nimi. Stahuje se mi hrudník a srdce. Nechci s nimi jít. Nerozumím tomu a chci svoje dítě. Ptám se na to, proč s nimi mám jít. Jeden z nich mi říká, že jsem obviněna…

Jsem obviněna ze spiknutí kvůli tomu, že jsem chtěla odjet. Pořádně jsem si nejspíš nepřečetla nějaké formuláře v práci. Určitě jsem orazítkovala nějaké obchody, které financoval někdo jiný než měl. Bylo to spiknutí vůči straně. Mám pocit, že mi to nejspíš někdo podsunul. Asi šéf nebo možná Máňa kvůli tomu, aby mi vzala dítě. Určitě se mě chce zbavit. Chce můj život! Já jsem žádný spiknutí neplánovala!!

Začínám se cítit špatně. Tuhnou mně nohy, svírá se mi žaludek a srdce. To všechno ze strachu. Nechci s nimi jít! Chci si vzít malou a utéct! Ale musím jít s nimi. Vypadají jako gestapáci. Jsou celý v černým a mají divný čepice. Chytají mě a táhnou mě pryč. Máňa sedí v domě a kolíbá dál moje miminko. Tváří se překvapeně, ale vypadá, jako kdyby to čekala. Myslím si, že v tom má prsty. Ani se nezvedne. Nic neřekne. Sedí tam a dál ho kolíbá. Sedí a čumí. Nic neudělá! Nerozumím tomu. Proč něco neřekne?!

Odvádějí mě. Řvu tam. Nechápu, co se se mnou děje. Cítím se blbě. Jsem taková zoufalá a nechápu, kam jdu. Táhnou mě za ruku do auta. Bolí to. Strkají do mě. Ječím! Bolí mě z toho v krku.

Doklopýtala jsem do auta. Je tma a zima. Odvážejí mě. Sedím na zemi. Není mi dobře. Cítím vztek. Bouchám rukama a mám knedlík v krku. Řvu.

Jedeme a hrozně to skáče. Najednou zastavujeme a táhnou mě ven. Do hnusný budovy. Je to divná budova. Tmavá kostka. Žádnej architektonickej zázrak – normální gestapácká budova. Nechci jít dovnitř. Bráním se, ale nedaří se mi to moc dlouho. Táhnou mě dovnitř a hází mě do místnosti. Zavírají mě do té kobky. Je mi hrozná zima, protože je tu chladno od země. Smrdí tady moč. Sedím v koutě a přemýšlím, co se stalo a co jsem udělala špatně. Chce se mi brečet. Hrozně mě bolí břicho a hlava. Všude kolem mě je tma a cítím se stísněně. Je mi zima a jsem úplně sama. Po těle mě mrazí strach. Jsem pořád zavřená v té malé místnosti.

Někdo přichází a odvádí mě do jiné místnosti, kde sedí nějakej chlap. Říká mi, že jsem se spikla. Řve na mě, že jsem udělala nějaký věci – podepsala jsem nějaký papíry a chtěla zničit celej komunistickej svaz! Řvou na mě dál a vnucují mi názory, který nemám. Ukazují mi podpisy, který jsou údajně moje. Nesouhlasím s tím. Nic jsem neudělala. Něco se mi na těch podpisech nezdá. To písmo. Já jsem ty papíry nikdy neviděla. Není to moje písmo. Snažím se mu to říct, ale neposlouchá mě.

Je mi hrozně. Jsem celá zdřevěnělá a už cítím i tlak na zvracení v krku. Odvádí mě zpátky do té kobky. Hodí mě tam a já tam ležím. Je mi hrozně! Je mi zima, smrdím a jsem celá ztuhlá. Chce se mi řvát. Jsem naštvaná. Cítím to všude. Jsem prolezlá nasráním! A taky jsem prochladla.

Čekají na to, dokud se nepřiznám. Mám hlad a je mi špatně od žaludku. Kručí mi v břiše. Zase si pro mě jdou a táhnou mě do té místnosti, kde za stolem sedí ten chlap. Řve na mě, že má důkazy. Říká mi, že mu to někdo řekl. Jmenuje Máňu. Říká mi, že Máňa je přítelkyně strany a že o mně všechno ví. Je mi hrozně špatně. Mám zrychlený dech, stažené srdce a cítím se zrazena. Nechápu to a začínám brečet. Opakují mi to, že jim to řekla Máňa.

Odvádějí mě zpátky do té kobky a potom zase zpátky do výslechové místnosti. Celkem to trvá asi 2 dny. Mám se přiznat. Mají na to svědky. Jsem zrazena a rezignuji. Přiznávám, že jsem udělala to, co jsem neudělala. Už se mi ani nechce brečet. Jsem jen ztuhlá a celkově ochablá. Přijdu si jako tělo bez duše.

Na chvíli mě odvádějí do kobky a na hlavu mi dávají pytel. Za chvíli si pro mě přichází a někam mě vedou. Na hlavě mám pytel. Hnusná smrdutá hadra! Ten pytel mám okolo krku obvázaný provazem. Děsně mě to dře na krku. Je to nepříjemný. Vedou mě tmou. Svědí mě krk.

Nutí mě, abych si klekla. Potím se a jsem úplně ztuhlá stresem. Všechno mě bolí. Nechápu to a přemýšlím, co jsem udělala špatně. Sundávají pytel z mojí hlavy a něco křičí. Nerozumím jim. Není to vůbec srozumitelný. Mám stažený krk i ruce. Chlápek mi tlačí na rameno. Jsem naštvaná!

Slyším výstřel. Zadržuji dech. Lekám se a v úleku zůstávám. Padám k zemi. Střelili mě do hlavy. Bolí mě hlava. Mám v ní díru. Jsem ztuhlá a těžce se mi dýchá. Chraptím krev. Jsem dřevěná a celá v křeči. Cukám se. Ležím na zemi a pomalu přestávám cítit nohy. Jsem celá ztuhlá v křeči. Vůbec mně není dobře.

Přišla jsem o dítě. Mám takový pocit, že jsem někoho ztratila. Už se nemůžu starat. Cítím smutek. Bojím se, že to dítě taky zabijí. Jsem naštvaná… Mrtvá a naštvaná.

Vracím se do domku. Kolíbka je prázdná a nikde nikoho nevidím. Jsem tam sama a nechápu, co se stalo. Nikdo si se mnou nepovídá a nikdo si mě nevšímá. Kde všichni jsou? Proč se se mnou nikdo nebaví? Obcházím domeček, ale je to tam prázdný.

Hledám Máňu, protože si myslím, že bude vědět, kde je moje dítě. Nemůžu ji najít. V domě ani venku není. Hledám ji po městě a taky ji nemůžu najít. Takhle ji hledám 2 měsíce. Nikde ji nemůžu najít. Cítím se špatně. Jsem ztracená. Cítím beznaděj, že jsem sama.

Vydávám se do města. Potkávám tam známý lidi. Snažím se jich na něco zeptat. Jsem z toho zmatená a chce se mi brečet. Nikdo se se mnou nebaví. Jsem ve stresu z toho, že budu celý život sama. Chtěla bych se zeptat na to, co se děje.

Jsem pořád sama a furt hledám. Chodím a hledám. Furt nic. Chodím a hledám… Takhle to jde asi půl roku. Máňu ale nenacházím. Někam zmizela.

Vracím se do našeho domečku. Ležím v pokoji na místě, kde bývala kolíbka. Koukám na podlahu a ležím tam schoulená. Čekám. Necítím se tam doma. Takhle tam ležím dost dlouho.

Někdo přichází do našeho domečku. Cítím strach – stahuje se mi srdce a hrudník. Bojím se, že zase někdo přišel, aby mě odvedl. Naštěstí si mě nevšímá. Je tam asi kvůli něčemu jinému.

Baví se o domečku a popisuje, co se kde v domku nachází. Jsem naštvaná. Je to můj domeček! Nikdo mě ale nevnímá. Nově příchozí nabízí ten domek k prodeji. Mluví o bývalých majitelích. Představuje je a přitom ukazuje dům. Kupcům říká, že bývalí majitelé umřeli a celá jejich rodina byla popravena.

Mám pocit, že mi někdo krade domov. Je to moje a mají jít pryč! Chce se mi řvát i brečet. Běžím pryč do města.

Hledám svoje dítě. Hledám jeho hrobeček. Našla jsem vývěsku. Máňa tam napsaná není. Jsme tam ale napsaní my – celá rodina. Je tam jméno mého dítěte a taky jména mojí celé rodiny. Důvod smrti? Popraveni za spiknutí.

Cítím se líp, že jsem našla svoje dítě. Čekám až se posunu dál, abych se s ním znova setkala. Jsem ale naštvaná. Někdo mě zradil. Někdo to na mě ušil!

Jsem na té vývěsce taky. Koukám se na tu vývěsku. Je mi dobře. Už nikoho nehledám. Už konečně vím, že se zase všichni shledáme. Nejsem ztracená. Jde na mě spánek z toho, že už nejsem ve stresu. Už to mám za sebou. Už jsem je našla a mám klid. Koukám nahoru na nebe a čekám, co se stane. Postupně se uvolňuji a vidím světlo. Jsem ve světle a vidím obrysy postav. Vypadá to na moji rodinu. Už jsme spolu a je nám dobře. Už jsem zase doma.“

Klientka se smíchem dodává: „Rozpouštím se díky tomu, že už jsem je našla. Už mám klid. To světlo se zvětšuje. Už vidím jenom to světlo. Cítím se moc dobře.

V průběhu sezení mi začíná docházet, že to odsouzení bylo předem ušitý. Můžou si vymýšlet cokoliv. I to, že mě udala Máňa. Cokoliv si ušijí na toho, na koho chtějí. Jsou to pěkný kecálisti. Jsem schopná Máně odpustit.“

A jak se klientka po odpuštění cítí? „Cítím se uvolněně a nemám to Máně nijak za zlé.“

Ke konci sezení se klientce daří odpustit i gestapákům, co ji odvedli z domu. Ulevilo se jí a bere to tak, že to na ni prostě vyšlo.

Po celém sezení se cítí klientka příjemně malátně. Největší úlevu pociťuje v hlavě. Cítí se výborně a lehčí. Sděluje mi, že už není protivná a odplavilo se z ní velké množství vzteku.

Celkově si přijde vyrovnanější a cítí příjemné mravenčení po těle.

A jak se cítí klientka po několika měsících po sezení?

„Ze sezení jsem odcházela jako znovuzrozený člověk, bylo to opravdu povznášející a uklidňující. Smála jsem se jako malé mimino a vůbec nic jsem neřešila, byl to opravdu těžko popsatelný skvělý pocit.

Teď po delší době stále přetrvává to, že už jsem schopná vyslovit její jméno, v různých podobách, a to bez šklebu. Vím, že to možná zní jednoduše, ale pro mě to opravdu jednoduché nebylo. Předtím stačilo, aby někdo řekl něco stejně slabičné a já už jsem byla v nervu. Její jméno pro mě bylo stejný spouštěč jako je pro býka červený šátek. Neuměla jsem se kontrolovat, třásla jsem se a měla záchvaty vzteku jen když přítel prošel kolem ní.

Teď už vím, že bych zvládla i to, kdyby ji někde potkal. Je neskutečná úleva moct normálně fungovat. Za normálních okolností totiž žárlivá nejsem a tahle vlastnost stěžovala život jak mně tak všem v mém okolí.

Kolikrát jsme seděli v hospodě a když na ni přišla řeč, přítel hned všechny zastavoval a jen mně nervózně pozoroval, protože věděl, že doma bouchnu a zase se nevyspím.

Teď mně pozoruje sice taky nervózně, ale z toho důvodu, že nemůže věřit tomu, že se pořád usmívám, nemám tik v oku a ani nedrtím nic, co mám zrovna v tu chvíli v ruce 😀

Šárka mi opravdu moc pomohla, je to kouzelný človíček 🙂 “

Napsat komentář