Loading…

Probodl mě nevlastní syn!

Obrátila se na mě klientka s prosbou o pomoc. Trápí ji chronický zánět močového měchýře. Už si neví rady a obtíže ji trápí téměř neustále.

Při sezení začínáme od měsíc staré situace, kterou si klientka vybavuje jako první.

„Pleju na zahradě. Vezu kolečko s nějakejma větvema. Chce se mi hodně čůrat, tak si sedám na záhon vzadu a čůrám. Najednou je mi zima. Honem si natahuju kalhoty, ale připadá mi, že jsem se nevyčůrala. Znova si sedám a sundávám kalhoty, ale čůrat mi nejde. Jdu se domů  převlíknout a už cítím, jak mě bolí pravá strana dole v podbřišku.

Scházím dolů po schodech a na posledním schodě mi to uklouzne. Sedím na schodě a divím se tomu, co se mi stalo. Nedávala jsem pozor. Bolí mě močák. Nevěnuju tomu pozornost – je to od toho, jak jsem spadla.

Jdu do koupelny a zase jdu čůrat. Sedím na záchodě. Pálí mě to a bolí na kraji močové trubice. Musím jít dodělat tu zahradu, ale ven už nejdu, protože mě to dost bolí. Lehám si na gauč a balím se do deky. Usínám.

Další den jedu k doktorovi a bere mi moč. Cévkuje mě. Bolí to. Doktor zjišťuje, že mám zase zánět. Předepisuje mi antibiotika.“

Dál se klientka dostává k situaci v roce 2004.

„Jsem v nemocnici a sedím u postele svého manžela. Přichází sestřičky a berou mu krev. Sedím tam na studený nemocniční židli. Chce se mi čůrat.

Jdu na záchod. Je velkej, ale nikde nevidím toaletní papír. Leží tam jenom nějaká gáza. Utírám se tou gázou a je mi to nepříjemný. Nechci to udělat, ta gáza je mi odporná. Nechci si ji vzít do ruky. Je nějaká divně zmuchlaná. Je použitá.

Že já jsem se s tou použitou gázou utřela a bylo to infikovaný nějakým zánětem nebo bacilem!

Loučím se s manželem a jedu domů. Po cestě mě začíná řezat dole v podbřišku. Říkám si, co se děje. Mám pocit, že mám vlhký kalhotky.

Přicházím domů, jdu hnedka do sprchy a pak si zase lehnout na gauč. Přichází kocour a lehá si mě na břicho. Usínám.

Probouzím se a pořád mě to bolí.

Další den jdu k doktorovi. Vede mě do místnosti. Mám si vylézt na nějakej stůl. Strká mi kameru do močový trubice. Je to nepříjemný a studí to. Ukazuje mi, jak mám ¾ močáku červenýho. Říká mi, že to je chronickej zánět. Cítím strašný řezaní.“

Během chvilky si vybavuje klientka událost z roku 1638.

„Jsem v chatrči. Ležím tam v posteli a jsem stará. Asi mám nějakej zánět plic. Přichází ke mně nějaká žena a pečuje o mě. Je na mě moc hodná a pořád mi říká, ať si lehnu, že nemusím nic dělat, protože jsem toho udělala dost.“ Klientka se dala do pláče.

„V chatrči se mnou žili další 2 osoby. Byli to velice hodní rodiče mého vnuka. Nevím, co se s nimi stalo, ale najednou tam se mnou nejsou. Nemůžu přijít na to, proč a kam zmizeli. Zůstala jsem tam sama a ještě k tomu hrozně špatně vidím.

Ležím v posteli a chci vstát, ale nejde mi to. Je tam strašná zima. V koutě jsou starý kamna. Sedám si na postel a chci vstát. Nejde to. Nemám sílu.

Vím, že do mojí smrti zbývá půl roku.

Všichni odešli a najednou jsem úplně sama.

Nakonec se mi podaří z postele vstát, ale jsem celá ohnutá a nemůžu se narovnat. Beru tam nějakou hůl a šourám se po světničce. Není tu podlaha, ale jenom udusaná zem.

Chci si jít zatopit, ale není tu žádné dřevo. Beru si tedy nůši na záda a vydávám se úvozem do lesa pro dříví. Opírám se o hůl a snažím se dojít na kraj lesa, který je asi 500 metrů vzdálený.

Nemám brýle a moc špatně vidím. Postavy vidím jenom jako obrysy a nevidím obličeje.

Uprostřed cesty vidím obrys koně a na něm sedí nějaký člověk. Je mi nepříjemně. Nevím, co mám čekat. Jsem celá rozklepaná a bojím se.

Říkám si, že to bude dobrý. Nebudu si ho všímat a půjdu.

On ale jde proti mně a chová se divně.

Ptám se ho, co jsem mu udělala. Odpovídá mi, že jsem ho poslala na vojnu. Netrvá to dlouho a poznávám v něm vnuka.“ Klientka v něm zároveň poznává svého nevlastního syna ze současného života.

„V ruce má nějakej meč a nechce mě pustit dál. Vždycky se zastaví a říká mi: „Babko, kam táhneš?“

Nevím, proč tam nade mnou stojí. Nevidím mu do obličeje. Myslela jsem si, že mi chce pomoct, ale on tam pořád něco vykřikuje. Cítím, že je tam zloba. Nevím, jak se k němu mám chovat. Křičí na mě, co tam dělám, že už jsem stará a patřím do hrobu. Snažím se zvednout hlavu, ale moc mi to nejde. Nesu nůši a jsem ohnutá. Chci se mu podívat do obličeje.

Koukám na něj a myslím si, že to od něj není hezký.

Huláká na mě, že se vrací z války, nemá kde bydlet a chce bydlet u mě! Když mě vidí, tak se pořád diví a říká mi: „Ježibabo, ty seš ještě na světě?“

Nerozumím tomu, proč mi tak nadává. Myslel si, že už jsem dávno pod drnem. Potřebuje někde bydlet a nedá se nic jinýho dělat než že to s ním budu muset vydržet.

Vnuk mi bere nůši ze zad. Říkám mu, že bude hodnej, když mi pomůže nasbírat trochu dřeva. „To víš, že jo! Určitě, ty bábo! Padej zpátky!“ Klientka se dala do pláče a pokračuje ve vyprávění.

„Seskakuje z koně a kope mě do kříže ostrou špičatou botou. Teďka mě kopl níž a já jsem upadla do bláta. Vnuk se mi směje. Bolí mě kostrč a kříž. Chci se na něj otočit a zeptat se ho, proč to dělá. On ale seskakuje z koně a šlape mi na zadek. Cítím, jak mi tam něco prasklo.  Ležím na břiše a bořím se do toho hnusnýho bahna. Vnuk se otáčí a jde pryč. Snažím se stoupnout, ale nejde mi to. Zůstávám tu ležet a ani nevím jak dlouho.“ Klientka usedavě pláče.

„Něco mi ruplo v kyčli a nemůžu vstát. Plížím se po bahnité zemi. Jsem celá obalená. Mám takovou dlouhou sukni. Je to jediná sukně, co mám. Lezu po kolenou, ale nejde mi to. Přitahuju se rukama. Trvá mi hodně dlouho než se dostanu domů, kde zůstávám ležet na podlaze.

Probírám se a nikde nikdo není. Hodně mě bolí kyčel. Jsem celá obalená bahnem a pořád ležím na tý podlaze v chatrči. Po chvíli si všimnu vnuka, který sedí u stolu. Vůbec mi nepomůže. Je mi smutno. Říkám mu: „Proč to děláš? Já přeci vůbec nemůžu za to, že si šel na vojnu.“ On mi ale odpovídá, že můžu za všechno a oslovuje mě bábo.

Dává mi něčeho napít a říká, že to bude už jenom dobrý. V čaji, co mi dal, byl nějakej jed. Proto jsem taková oblblá. Necítím ani bolest na tý kyčli. Ptá se mě, jak mi je a sděluje mi, že abych se netrápila, tak uspíšil můj odchod. Zlověstně se směje.

Prosím ho, aby mi pomohl na postel a on se směje dál a říká: „Jen to zkus, ono to půjde.“

Kousla jsem se do rtu. Škrábu se na postel a všechno mě bolí – i rty, po kterých mi teče krev. Podařilo se mi vylézt a už ležím na posteli. Ty špinavé hadry mám pořád na sobě. Jsem celá bolavá a bojím se na ta bolavá místa sáhnout. Mám hrozné bolesti, které cítím hlavně v podbřišku.

Bolí mě močová trubice a začíná to hodně smrdět. Neuvědomuju si, že mi moč odchází sama. Začínám cítit hnilobu. Bolí mě celej spodek.

Prosím všechny svatý, aby si mě vzali, že se to nedá vydržet. Vnuk mi říká, že to už bude brzo a konečně mu uvolním místo.

Do mojí smrti zbývají 2 dny.

Bolest postupně přechází v takový lochtání. Koukám a vidím, jak po mně lezou červi. Vykukujou a jsou asi 10 cm velký.

Vnuk sedí za stolem, do kterýho má zabodnutej nůž a něco jí. Vždycky se na mě koukne a jenom čeká, kdy už konečně umřu.

Chce se mi spát. Odpočinu si…Leží se mi hezky.

Postel je široká… Když jsem byla mladá, tak jsme tam leželi s manželem. Přemýšlím, co se s ním stalo… Zemřel v lese. Jednou kácel strom a ten něj spadl. Viděla jsem ho, až když ho přinesli domů. Hodně dlouho potom umíral v posteli a já jsem se o něj starala.

Říkám si, že už půjdu za ním. Mám to už taky spočítaný. A doufám, že se tam s ním shledám.

Najednou slyším, jak mi někdo říká, že je čas. Dívám se na sebe a říkám si, že na takovýhle situace bych měla být líp připravená a ne tak špinavá. Docela mi vadí, že jsem tu postel tak strašně zašpinila. Vždycky jsem se snažila, abych byla čistá a když mám jít do světla, tak jsem špinavá.

Po celém těle začínám cítit příjemné teplo. Už mě přestává bolet celej člověk a mám příjemnej pocit, že budu vysvobozená a bude to dobrý.

Vidím takový světlo, jak svítí a někdo mi tam říká, ať se připravím, že můžu jít do světla. Při umírání vzpomínám na ty dva, co tam se mnou předtím žili. Napadá mě, že odešli hledat svého syna. Jsou ještě pořád někde ve světě, ale ještě nezemřeli. Říkám si, že bude fajn, až se vrátí a synovi pomůžou najít správnou cestu.

Svědí mě nos z toho divnýho smradu zkaženýho masa.

Pomalu se mi začíná se mi líp dýchat a moc si přeju, aby se vrátili ti jeho rodiče – moje dcera i zeť, který byl moc hodný. Vzpomínám na oba.

Říkám si, že se mi bude dobře odcházet. Už mě vůbec nic nebolí.Všechno se uklidnilo. Už vidím jenom toho vnuka, jak sedí u stolu. Koukám na něj z vejšky. Odcházím. Jenom si říkám, ať se mu tam daří dobře, že mu nebudu stát v cestě.

Prosím za odpuštění, jestli jsem někdy tomu vnukovi ublížila. Odpouštím mu, jak se chová.

V nebi na mě vykukuje můj manžel a říká mi: „Pojď už!“ Klientka se směje. Sešli jsme se. To je paráda! Drží mě okolo ramen a jdeme do nějaké zahrady. Světlo je úplně modrý a cítím se krásně. Už mám klid a nic mě nebolí.

Čekají tam na mě. Vidím krásný světýlko. Stojí tam andělíček, má trubku a troubí – je to příjemný. Hodně to tam švitoří, ale nerozumím tomu. Za ruku mě bere anděl a vede mě před takové křeslo. Nad tím křeslem je nádherné veliké slunce.

Klekám si a prosím, aby mě odpustili, jestli jsem se někdy provinila. Anděl se mě ptá, jestli chci něco vzkázat vnukovi. Odpovídám: „Ano.“ Chci mu vzkázat, že mu odpouštím a nikdy jsem mu nechtěla vědomě ublížit.

Světlo se ještě víc rozzářilo až do modra. Je tam krásně.“

Další událost se odehrává v roce 1000.

„Přijíždíme na kopec a koukám na nějaký starý město. Je tam i docela krásný chrám. Jsem bojovník, v ruce mám kopí a pořád se rozhlížím. Za mnou stojí spousta podobných bojovníků. Mají koně. Jsou to takoví divní koně, nějací mezci. Máme za úkol chránit svého pána, který má přijet do toho chrámu. Jsme vlastně předzvěst toho příjezdu a já jsem nějakej pobočník.

Fouká dost studenej vítr. Všichni slejzáme z těch zvířat a chystáme si tábor. Pořád sledujeme okolí a čekáme na příjezd panovníka, který jede za námi v časovém intervalu asi 3 hodin.

Mám na starosti prověřit, jestli okolo chrámu nejsou nějací nepřátelé. Rozhoduju se společně se svým kolegou, že půjdeme prozkoumat místo kolem chrámu, aby mohl náš pán přijet bez pohromy. Nejdeme ale oblečení jako bojovníci, převlékli jsme se do obyčejných věcí. Jdeme sami bez jakýkoliv zbraní. Přijdu si jako nahej. Mám neprodyšnej oblek, ale je mi pořád velká zima. Je to nepříjemný a taky cítím takový zvláštní brnění.

Procházíme kolem chrámu po kamennejch schodech. Kolem chrámu je postaveno jenom 10 až 15 domů, kde žijou bohatší lidé. Obyčejnej lid žije daleko od nich.

Procházíme kolem chrámu s druhým bojovníkem a nikoho nevidíme. Uvědomuju si, že jsme ještě chlapci. Je nám teprve 19 let.  Po chvíli obcházení vidíme chlapce s husou. Jakmile nás spatří, tak se začne chovat zvláštně. Skáče po huse, kroutí jí krkem a ona strašně moc kejhá.

Z domů před chrámem vybíhají 4 zbrojnoši, každý s různým kopím a nožem. Začínají na nás křičet. „Co tady děláte? Nepatříte sem!“  Obklíčili nás. Dva z nich stojí proti nám zepředu a 2 zezadu. Nemáme vůbec žádnou zbraň. Je to hnusný, ale pořád doufám, že se vše vysvětlí.

Začínají na nás mluvit italsky, my jako kdybychom byli Srbové. Cítím se hodně nepříjemně. Nepříjemný pocity vnímám na prsou a v krku.

Mají jednoho člověka, kterej umí srbochorvatštinu. Sděluje mi, ať neříkám, že jsme vyslanci toho chrámu, protože by to s náma mohlo špatně dopadnout.

Kluk s husou se u mě najednou objevuje se zbraní. Na něco se mě ptá, ale já mu nerozumím. Mluví jinou řečí než my. Zvyšuje hlas a já se nemůžu vůbec bránit.

Klukovi se v ruce zableskla kudla. Znovu něco říká. Já mu nerozumím. Můj společník začal křičet a prosit. Křičí na ně a říká, že jsme zbrojnoši od pána z chrámu a jdeme zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku.

Jeden z chlapů se začal smát a mého kolegu probodává. Cítím bezmoc. Je to neuvěřitelný. Jsem celý napnutý a nevím, co se děje. Mám z toho hrůzu!

Prosím toho, kdo mluví naší řečí, aby ostatním vysvětlil, že nejsme nepřátelé a jdeme jenom zkontrolovat chrám. Překládá to, ale kluk s husou se úplně třese na to, aby mě taky zabil. Otáčí se na mě a zase něco řve.

Najednou se objevuje za mnou. Vůbec to nečekám! Řve na mě něco ve smyslu, že mi to neprojde jen tak. Najednou cítím, jak mě bodnul nůž do kříže. Je to těsně pod ledvinou. Rána je hluboká. Probodl mě celýho až do břicha. Vnímám bolest v podbřišku a bolí mě hlava. Říkám si, že musím běžet, abych varoval všechny na kopci. Snažím se utýct, ale utíkám jak v takovejch mrákotách. Možná proto mě bolí hlava.

Uběhnu 10 metrů a padám na zem. Ten vrah za mnou běží a vytahuje mi nůž ze zad. Strašně to bolí.“ Klientka ve vrahovi poznává nevlastního syna ze současného života a pláče.

„Říká mi, že to urychlí. Tím samým nožem mě bodá do prsou. Koukám na něj a začíná mi téct krev do plic.“ Klientce se mění hlas a chraptí.

„Začínám chrčet a ptám se ho, proč to dělá? Říká mi, že jsem příčina toho, že jeho otec odešel od jeho mámy. Je mi hrozně smutno, protože to jsou nesmysly.“ Klientka usedavě pláče.

„Nechci umřít. Jsem mladej. Moje tělo leží v kamenech a je tam spousta krve. Sklání se nade mnou nějaká žena a srdceryvně pláče. Je to moje mamka.“ Klientka se dala do pláče. „Moje maminka, která byla ženou majitele chrámu. Můj nevlastní otec byl majitel chrámu a já mu dělal ochranku.

Jsem nahoře nad tělem a vidím, jak přijíždí nádhernej kočár. Před ním jsou 4 vojáci a za ním zbytek.

Maminka mě odnáší do chrámu, kde moje tělo nechávají, že ho potom pohřbí. Na všechno se koukám zeshora a sleduju, jestli tam nezůstal ještě někdo jiný. Ne, zemřeli jsme jenom my dva. Ti, co nás zavraždili, tak utekli.

Moje duše lítá z chrámu nahoru za bojovníkama. Proč jsem musel umřít rukou vraha? Proč já? Tak mladej! Mohl jsem ještě spoustu věcí dokázat. Bolí mě hlava z myšlenek, že jsem nemohl nic jinýho dělat.

Na druhou stranu si říkám, že jsem zachránil spoustu lidskejch životů a nebojovali jsme.

Můj otec je z mojí smrti hodně zničenej. Dal hledat toho vraha a když zjistil, že je to jeho prvorozený syn, tak ho hledal dál, aby mu zůstal aspoň jeden syn. On ale někam utekl a nenašli ho.

Zabil mě můj starší bratr.

Maminka se hodně trápí a až když mě pohřbili, tak teprve odcházím do světla.

Celou tu dobu jsem lítal nad chrámem. Pořád jsem nahlížel do chrámu, jak jsem tam ležel.

Uspořádali mi ohromnej pohřeb. Přicházejí všichni moji kamarádi a kamarádky. Zpívají mi na cestu.

Až když se za mě maminka modlí, tak se ještě snesu nad ní.“ Líčí klientka konec příběhu s pláčem. „Maminka cítí, že jsem tam a dávám jí poslední polibek. Rodiče mám strašně moc rád a nechce se mi umřít.

Prosím je za odpuštění. Odcházím pomalu, ale přeci. Jdu po schodech do světla a zase se vracím. Vůbec se mi tam nechce. Drží mě dole maminka. Nemůže se s tím vyrovnat. Táta ji drží v náručí a prosí ji, aby mě nechala jít, že tím nic nezmění. Pouští mě a oběma se nám ulevuje. Maminka pláče a přeje mi, abych byl nahoře šťastnej.

Ještě čekám na to, až se se mnou všichni rozloučí. Odpouštím i tomu nevlastnímu bratrovi. Říkám mu, že ho vždycky rodiče měli stejně rádi jako mě.

Odcházím do světla a tam už na mě mává můj kolega. Bere mě okolo krku a říká mi, že náš vrah bude po zásluze potrestanej.“

Po celém sezení se klientka cítí celkově uvolněná a má příjemný pocit po těle.

Více než po roce se klientky vyptávám, jaký je její současný stav a jestli vnímá nějaké změny po těle. Sděluje mi, že se jí ulevilo hlavně na kříži a v kyčli. Vůbec od té doby necítí bolesti kříže ani kyčle. Močový měchýř se občas ozve, ale jinak celkově dobrý!

A proč se močový měchýř občas ozývá? Protože situací, které je na dané téma potřeba zpracovat bývá více a během jednoho sezení se leckdy nestihnou 🙂

 

Napsat komentář